Nebyl to monopost Formule 1, ale vůz, který při troše štěstí můžete potkat i na běžné silnici v Česku. Bugatti Veyron podnikatele Radima Passera. Supersport s výkonem 1001 koní a cenou třicet sedm milionů korun si pořídil letos na jaře.
Auta stojí, my letíme
Zážitkem už je samotný příjezd bugatti k čerpací stanici, kde máme sraz. Po krátkém vysvětlení, co se bude v následujících minutách dít, usedám do auta. I když výraz usedám je hodně nadnesený. Spíše se do něj soukám.
Metr vysoké auto s podvozkem dvanáct centimetrů od země moc ladné nastupování nenabízí. S tím ale počítám. To už ale Radim Passer zasouvá klíč do zapalování a startuje tlačítkem na středovém panelu.
Za zády nám najednou začne hučet šestnáctiválec s obrovským výkonem. Připomíná to zvuk lokomotivy. Uvnitř si ale můžeme povídat, aniž bychom na sebe křičeli. Vyjíždíme.
Nejdřív se pokusíme o co nejvyšší rychlost. Už teď ale vím, že maximálních 407 km/h to nebude. Na to jsou potřeba nové gumy a aspoň deset kilometrů volný úsek kvalitní silnice. Nemáme ani jedno. I tak ale počítám s tím, že to bude jízda. A nepletu se.
Sotva vyjíždíme z parkoviště, při zrychlení dostáváme kopanec do zad a v levém pruhu předjíždíme všechny, kteří se v pět hodin ráno vydali na cestu. Naštěstí nevidím na tachometr, ale je mi jasné, že musíme jet alespoň dvě stě. Auto ale pořád zrychluje.
Na tom by nebylo nic divného, jenže to zrychlení je mnohem výraznější, než jsem kdy zažil. Tou dobou nám na zádi vyjíždí přítlačné křídlo asi na půl metru vysokých stojanech. Teď by mě nepřekvapilo, kdybychom spíš vzlétli. Auto se ale chová, jako by se nic nedělo.
"Jedeme tři sta,“ informuje mě Radim Passer, který pevně svírá volant a nespouští oči z pruhu před námi. Já už vnímám jen míhající se auta, a zároveň jejich řidiče v mysli hypnotizuji, aby je nenapadlo nám vjet do cesty.
Docela by mě zajímalo, co si po našem průjezdu říkají oni. Po pár kilometrech zpomalujeme a otáčíme se do protisměru. "Jeli jsme tři sta padesát,“ říká jako by nic Passer.
Z nuly na tři sta
To nejzábavnější ale teprve přijde. Zastavujeme na krajnici a Radim Passer tlačítkem zapíná funkci, která umožňuje co nejrychlejší rozjezd z klidu. Říkám si, že teď už to tak "strašné“ nebude, už vím, co mě asi tak čeká. Navíc jsem něco podobného zažil v kabině supersportovního Maserati MC12.
Jenže jsem se spletl. Po uvolnění brzdy vyrážíme jako střela. Sto, dvě stě, tři sta! To celé za necelých sedmnáct sekund. Sedmnáct sekund, během nichž jsem poznal, co znamená přetížení. V duchu jsem si děkoval, že jsem vynechal snídani.
To už ale zase rychlostí 350 km/h předjíždíme všechno, co se na dálnici pohybuje. Tentokrát ale díky prudkému startu vnímám okolí o něco hůř. Moje oči několik sekund nejsou schopné zaostřit okolí. Dobře vnímám jen prázdný dálniční pruh před námi.
Další jsou rozmazané. Oko si začíná zvykat až po ujetí dalších stovek metrů. Nebo to byl kilometr? Nevím. V rychlosti 350 kilometrů za hodnu se to hrozně špatně odhaduje.
