Pojišťovací institut pro bezpečnost silničního provozu IIHS začal ve svých uznávaných testech tento druh nárazové zkoušky používat předloni, třeba Volvo jej pro interní potřeby používá už přes dvacet let.
Je to vlastně druh čelního crashtestu. Ale hodně nepříjemný, jde na jednu z velmi zranitelných částí auta. V crashtestu bourá auto čtvrtinou své šířky na straně řidiče do metr a půl vysoké pevné bariéry ve 64kilometrové rychlosti.
Tento test myslí na ty případy, kdy se třeba na úzké silnici míjejí auta a mohou se zasáhnout. Anebo se snaží řidič na poslední chvíli zabránit střetu se stromem, sloupem nebo jinou překážkou. Když se auto "trefí" do překážky jen malou částí, nemusí pak zafungovat deformační zóny a další prvky pasivní bezpečnosti.
IIHS uvádí, že ve většině případů tvoří deformační zóna polovinu přídě okolo středu předku vozu. Když náraz zasáhne tuto oblast, zafungují bezpečnostní prvky jako bezpečnostní pásy, airbagy a posádka je ochráněna.
Při zásahu s malým přesahem je to ale něco jiného, rohy nejsou chráněny deformačními zónami a síly jdou na kolo, nápravu a přepážku mezi motorem a kabinou. Není výjimečné, že je kolo zatlačeno až do prostoru, kde má řidič se spolujezdcem nohy, což pak znamená závažná poranění.
Vývojáři jsou dnes zvyklí auta stavět hlavně na čelní crashtesty s plným (Americký úřad pro bezpečnost silničního provozu NHTSA), anebo 40procentním přesazením (Pojišťovací institut pro bezpečnost na silnicích IIHS a evropský EuroNCAP) na straně řidiče.
Náraz s malým přesahem je pro posádku nebezpečnější tím, že může dojít k masivní rotaci vozu kolem svislé osy. Ta způsobuje komplikovaný pohyb posádky vůči zádržným systémům, což může mít za následek jejich omezený účinek.
