Do socialistického Československa se tyto vozy dodávaly hlavně jako podnikové vozy, taxíky nebo služební automobily Sboru národní bezpečnosti.
První vyrobili 15. října 1956
GAZ-21, jenž byl nástupcem legendárního ruského automobilu Poběda, sice nepředstavoval výkřik moderní techniky, ale vynikal robustní konstrukcí, díky níž dokázal obstát na ruských cestách necestách, a na svou dobu měl i poměrně komfortní interiér. Nebylo tudíž divu, že Volhy šly na odbyt nejenom v Sovětském svazu a dalších zemích východního bloku, ale prodávaly se i na Západě.
Konstruktéři dali modelu GAZ-21 do vínku ladné křivky inspirované americkými vozy a ty nezestárly.
Sovětská kráskaJak se s Volhou 21 jezdí čtěte zde |
Nástup modelu GAZ-21, pojmenovaného Volha po řece protékající městem, ale nebyl nejrychlejší. Téměř dva roky se spolu s ním vyráběl i osvědčený předchůdce nazvaný Poběda (rusky vítězství), který se začal vyrábět v roce 1946, a jeho motor s ventily po straně se uplatnil ještě v prvních volhách.
Na podzim 1957 dostaly volhy konečně nový motor s rozvodem OHV a o pár měsíců později se stal model GAZ-21 hlavním civilním produktem továrny.
Volhy samozřejmě nemohly chybět ani na československých silnicích, kam se dostaly hlavně jako podnikové vozy, taxíky nebo služební automobily někdejší Veřejné bezpečnosti. První kusy se dovezly v roce 1958 a už v létě následujícího roku jich bylo v ČSR na dva tisíce. Automobil přitom nebyl laciný, podle ceníku z roku 1961 stála volha vybavená rozhlasovým přijímačem 55 000 korun, zatímco na domácí Škodu Octavia stačilo jen 28 500 korun.
Podobně jako jiné vozy se i GAZ-21 během výroby postupně měnil, motor dostal poněkud vyšší výkon a změny se dotkly i exteriéru. Změnil se třeba tvar přední mřížky, ze které navíc zmizela hvězda, a od třetí série, která přišla do prodeje v roce 1962, už na kapotě nebyla ani ozdobná soška jelena ze znaku továrny.
Tvar karosérie „carevny“ sice přímo vybízel k elegantnímu dvoubarevnému lakování, ale toho se dočkala jen malá část produkce.
Podobně výjimečné byly i vozy vybavené samočinnou hydrodynamickou převodovkou, tu totiž dostala jen malá série vyrobená v letech 1957 a 1958. Automatickou převodovku měly i vozy určené pro sovětské bezpečnostní orgány, ale těm navíc pod kapotou burácel silnější vidlicový osmiválec o objemu 5,5 litru, který pocházel z reprezentativní limuzíny Čajka.
V roce 1968 se pak na veřejnosti objevil nástupce „carevny“, hranatější model GAZ-24, který továrna začala vyrábět poté, co z výrobních pásů sjela poslední z téměř 640 000 "jednadvacítek“. Poslední vyrobili 15. července 1970.
15. července 2010 |
