Já na rozdíl od něj nešoupnu občas do sklepa nějakou slečnu, protože mi to jedna má osobnost doporučuje. Moje rozpolcenost se spokojí s mírumilovnými činnostmi. Jen tak namátkou jsem schopná přepínat mezi: matkou, dcerou, manželkou... no vždyť to znáte. Typická psychopatka.
Nesoutěžím o místo Superwoman, protože představa, jak Supermanovi látám fusekle, je mi vysoce odporná. Nebojím se přiznat, že jsou zkrátka věci, které mě i přes mnohé ženské superschopnosti stále vyvádějí z konceptu.
Zuzana HubeňákováJe inženýrka ekonomie a máma dvou holčiček. Pracuje v bance, napsala knížky Vstupte bez klepání, Deníček moderního páru (s Dominikem Landsmanem) a Postřehy teplákové bohyně. V roce 2014 se na na iDNES.cz stala blogerkou roku a o rok později skončila druhá. Její blogy čtěte zde. |
Například parkovací domy. Takové ty, ve kterých spustíte auto z očí na pár minut a někdo vám ho ze zlomyslnosti přeparkuje, jako se to stalo nám s manželem kdysi v Praze na Chodově. Když jsme auto v pokročilém stadiu zoufalství našli, dotrmácel se k nám zarostlý, vyhladovělý a zjevně znepokojený muž a silným moravským nářečím se nás zeptal: „Jak sa odsaď, do řiti, odjížďá?!“ Na to jsme nepomysleli! Konečně jsme našli auto a ono se ukáže, že to k vítězství nad tím prokletým barákem nestačí! Vůbec jsme netušili, jak sa odsaď odjížďá do řiti, natož domů. Jasná past!
Parkovacím domům se proto vědomě vyhýbám. Občas ale zešílím a řeknu si, že se přeci nenechám vyděsit neškodnou nemovitostí. Plna odhodlání a optimismu pak do nich vjedu, abych zjistila, že jsou stále nabité nástrahami.
Například jedno takové liberecké parkoviště je dvoudomé. Dvě budovy spojuje most. Vjezdem tedy musíte vykroužit dvě patra a přejet do úplně jiného domu, abyste se vůbec dostali k vchodu vedoucímu k obchodům. Nemůžeme opomenout fakt, že se parkovací domy projektují tak, aby se na šířku v zatáčkách pohodlně vešel maximálně vysokozdvižný vozík nebo kabinka od lanovky, což jsou přepravní prostředky, které nevlastním.
Jako by to nebylo málo, v půlce té budovy se navíc jezdí vlevo, takže máte pocit, že si to mastíte úzkým tunelem v protisměru. Po pár pokusech, kdy už mi docházel čas, benzin i trpělivost, jsem se tedy naučila kroužit a šplhat do patřičné výšky, patřičné budovy a v patřičném směru. Ovšem po nákupu nastane další traumatická část – odjezd.
Naštěstí se na každém patře nacházejí cedulky se šipkami a nápisem Exit. Ovšem to je jen částečná výhra. Připojena je totiž informace, kam který Exit vede.Jaké bylo mé zděšení, když jsem zjistila, že jeden výjezd směřuje do centra a druhý do Prahy.
Představa, že v Liberci existuje dům, ve kterém stačí pětkrát zabočit doprava, osmkrát doleva, desetkrát se zatočit mezi sloupy po směru hodinových ručiček a jste v Praze, je fascinující. Zatím jsem nenašla odvahu to zkusit. Existuje totiž reálná možnost, že výjezd vede do Prahy, a to rovnou do parkovacího domu na Chodově. A to bych byla definitivně v řiti.
