My však máme schůzku se šlachovitým strojem s vyrýsovanou muskulaturou. O jeho sportovních ambicích vypovídá i jeho jméno. Říká si totiž Street Cup. Takže každá okreska je pro něj závodní dráhou a na každém semaforu drze doráží na všechny, kdo jsou zrovna v dosahu.
Jako každý správný marnivý svalovec má i mladý Bonneville vypracované tělo s maximálním důrazem na každý detail. Nad tradičním kulatým světlometem kryje budíky minimalistický štítek lakovaný v barvě motorky. Jezdce neochrání, ale na druhou stranu šťourat kusy hmyzích těl z těžko přístupných prostor pod přístrojovou deskou taky není nic moc. A toho jste právě díky „fly screen“, jak se tenhle titěrný plast jmenuje, uchráněni. Hovoříme-li o světle, pak jeho úchyty v povrchové úpravě matného hliníku jsou první nápadnou ozdobou, která padne do oka.
Budíky, stejně jako úsporné duralové stupačky, si ambiciozní junior vypůjčil od svého slavného příbuzného - nenajdete je nikde jinde než na palubě Thruxtonu R 1200. Akorát že nabídnou méně košaté menu. Ukážou vám zařazenou rychlost nebo vyřadí kontrolu trakce, stejně tak můžete vypnout brzdového asistenta. Ale na rozdíl Thruxtonu R nemůžete volit různé jízdní režimy a tomu odpovídající nastavení odezvy plynu.
Žlutý sršeň
Úzká nádrž pojme dvanáct litrů benzinu a kromě kolenních protektorů a plasticky vyvedeného loga Triumph na bocích je její ozdobou i chromované víčko. Svým vzhledem kopíruje původní dobové předlohy, avšak po odklopení nenápadné krytky odhalí otvor pro klíč, kterým se nádrž dá uzamknout. Nic naplat. Od doby, kdy silnice brázdili předkové Street Cupu uteklo mnoho let a rytířské časy, kdy ani zcela otevřená nádrž by v nikom nevyvolala myšlenku na krádež paliva, jsou prostě nenávratně pryč.
Ve své nejužší části je na nádrž napojeno na svou kategorii až nebývale široké, pohodlné sedlo. Jeho nahrubo zbroušená svrchní část je po bocích prošita bílými nitěmi. Tenhle detail působí hodně luxusním dojmem. Stejně jako plastová krovka v barvě mašiny, která kryje sporé sedlo spolujezdce. Jakkoli se to nezdá, uveze pouliční závoďák dva pasažéry. Otřepaná fráze o tom, že spolujezdec na motocyklu znamená vždy jenom nouzové řešení, tady ale nabývá pravého významu. Však také sejmutí krovky vyžaduje zásah šroubovákem. Takže s demontáží se již z výroby jaksi příliš nepočítá. Když už jsme pod sedlem, nabídne tady moderní klasik malou, ale milou vychytávku v podobě USB konektoru schovaného pod gumovou krytkou. Motorka tak umí například nabít mobilní telefon nebo připojit navigaci.
Zatímco vpředu si malý závoďák vozí klasickou halogenovou žárovku, jeho zadní světlo a zejména stylové blinkry s kapličkami ve tvaru kulky se již pyšní LED diodami. Z další sporé elektronické výbavy lze vyjmenovat například dvojici LCD displejů. V každém analogovém budíku svítí jeden. Dokáží zobrazovat například hodnotu zařazeného rychlostního stupně, stav vypínání kontroly trakce nebo třeba hodnotu okamžité či průměrné spotřeby a s tím související dojezd na aktuální množství paliva. Asi poslední moderní vychytávkou je elektronicky řízená plynová rukojeť ride-by-wire. Její odezva je přirozená a plyn zabírá sametově měkce bez nepředvídatelných záškubů.
Po nastartování se motor rozduní přes své krátké matně černé koncovky příjemným měkkým basem. Namísto typického střihání řadového dvouválce je však slyšet klasické „hrkání“ véčka. Tenhle jev je způsoben přesazením klikové hřídele o 270°. A nezůstává pouze u zvukové kulisy. Krouticí moment osmiventilové devítistovky díky tomu dosahuje hodnoty 80 Nm už ve třech tisících dvou stech otáček. Těsně před šesti tisíci otáček potom přichází výkonová špička. V tu chvíli táhne mašinu vpřed padesát pět koní.
Posaz je agresivně nahrbený vpřed. Mohou za to řídítka ve tvaru klasických závodních vlaštovek. Jejich trubka je pěkně postaru omotána kolem horních brýlí. Přestože jsou řídítka lakována nenápadným černým polomatem, tvoří další krásný technický detail. Ten je umocněn zpětnými zrcátky, umístěnými na koncích heftů.
Navzdory svému klasickému vzhledu obouvá motorka loukoťové ráfky z lehkých slitin. V přední vidlici ubíhá osmnáctipalcový se stovkou pneumatikou, vzadu je sedmnáctka obutá do gumy široké 150 milimetrů. Pérování je vesměs v klasickém uspořádání. Vpředu Kayaba se zdvihem 120mm, vzadu dvojice pružících jednotek stejné značky i zdvihu. Zadní kolo brzdí kotouč o průměru 255 milimetrů. Předek jistí jedna třistadesítka. Oba kotouče probíhají novými plovoucími dvoupístkovými brzdiči od Nissinu.
Dávkování brzd je nezáludné, ničím neohromí, ale odpovídá výkonům stroje. S vynaložením běžné, přiměřené síly dvou prstů, lze docílit i hodně razantního zásahu. Přítomnost ABS je dnes již považována za standard. V rámci testu bylo najeto něco málo kolem dvou set kilometrů a celou dobu se brzdový asistent vezl výhradně jako povinná zátěž, bez vlivu na jízdu.
Pouliční rošťák, okreskový rváč
Ve městě je žlutostříbrný sporťák pánem ulice. Ať chci nebo nechci, všude svým příjezdem budím pozornost. Na pohled nijak speciální pérování si poradí i s kočičími hlavami v centru města stejně dobře, jako s tramvajovými kolejemi nebo později s hrbatou pasáží na okresce.
Při jízdě městem bezvadně zúročím krouťák nasměrovaný do pásma nižších a středních otáček. Pět rychlostí v převodovce bohatě postačí. Krátká jednička Triumpha vystřelí svižně vpřed a správně roztočeného předá dvojce. Ve městě si vystačím s rozsahem od dvojky do čtyřky. Motor se dá udržovat v uživatelsky příjemném rozsahu otáček bez zbytečného vytáčení ani týrání na hranici chcípnutí. Za městem se devítistovka rozmotá a ležérními otáčkami okolo hodnoty 3600 za minutu pohodově udržuje tempo přibližně sto až sto deset kilometrů za hodinu.
Přilehnu nádrž a Street Cup najednou začne fungovat. Vodopád emocí je spuštěn a mašina se prosmýká zatáčkami jako štika. Když je potřeba zbavit se auta před sebou, prostě jenom obyčejně zatáhnu za plyn a za chvíli je z něj jenom barevná tečka v zrcátku. Nejenom svým vzhledem provokuje klasik s mladistvým vzhledem k rošťárnám. Jízda je hodně návyková a snadno ovladatelný stroj o váze necelých dvě stě dvacet kilo mám stále pod stoprocentní kontrolou v každé situaci. Uznejte sami, jestli tohle není výzva k lumpárnám.
Základní cena modelu Street Cup je 253 000 korun. Ač na to nevypadá, nabízí mladý atlet hodně košatou nabídku doplňkového vybavení. Počínaje zdobenými krytkami motoru přes kožené brašny až například k rovnému sedlu v brat stylu, seznam příslušenství čítá více než sto položek. Fantazii se tedy meze nekladou a každý majitel má možnost vymazlit si své „kafíčko“ k dokonalosti.
Triumph Street Cup není motorkou, která by pokládala základy produktových kategorií a patrně asi nikdy nevyhraje v žádném opravdovém závodu.V jeho sedle ale jezdec okusí notnou dávku individuality a pocítí zvláštní závan rytířských časů, kdy se odvážní piloti takto tvarovaných strojů řítili mnohdy šílenou rychlostí po dlážděných nebo prašných závodních tratích.
