Kamil Holán právě vyráží na britský ostrov Man, kde se jezdí nejslavnější z takových závodů, legendární Tourist Trophy. Závodníci při něm pádí po zašmodrchaných pentličkách úzkých silnic, na centimetry prolétávají mezi domy vesnic a publikum šílí.
V hlavním závodě tak objede Kamil Holán v tomhle kalupu Man šestkrát, dohromady je to 360 kilometrů, a to si pak dá ještě dalších 240 v další kategorii, protože závodí ve dvou třídách, na to si vozí po závodech v letošní sezoně dvě motorky. Celkem brousí silnice Manu dva týdny - týden tréninků, týden závodění. „Strašně mě to baví,“ opakuje a nakažlivě se při tom směje. „Na motorce jsou všechny pocity mnohem intenzivnější, jezdec všechno vnímá mnohem víc.“
Kamila Holáně jsme posadili na dvoukolový supersport BMW S1000RR. „Je vlastně docela obyčejná, ale hrozně moc rychlá,“ komentuje. Jeho závodní stroj má stejný motor, ovšem s továrním závodním nastavením řídicí jednotky, vyměnil také elektronicky stavitelné tlumiče za speciální a namontoval také jiný výfuk.
Raketa na dvou kolechKamila Holáně jsme posadili na dvoukolový supersport BMW S1000RR. Tu raketu na dvou kolech, která má v základní specifikaci skoro 200 koní a jezdí tři sta, zná jako svoje boty - samozřejmě motorkářské. Na stejné mašině, ovšem patřičně upravené taky závodí. Kamilův závodní stroj má stejný motor, ovšem s továrním závodním nastavením řídicí jednotky, vyměnil elektronicky stavitelné tlumiče za speciální a namontoval také jiný výfuk.  BMW S1000RR v číslech
|
Kancelář v dodávce
Pracoval jako grafik v novinách, dnes dělá v reklamní agentuře, ve které se specializuje na digitální média. Pracuje i na cestách na tréninky a závody.
„Vyhovuje mi, že on-line věci můžu dělat vzdáleně. Naposledy jsem po tréninku v Maďarsku seděl po cestě v dodávce s notebookem na klíně a připravoval prezentace, které jsem posílal do kanceláře. Je to bláznivé, ale jinak to nejde,“ líčí.
K závodění to zamlada neměl daleko: „Táta je obrovský blázen do motorek, podporuje mě, jezdí se mnou na všechny závody. Začínali jsme závodit s bratrem, ten toho pak nechal, dnes zase závodí v autech do vrchu. A strejda byl traťový komisař na brněnském okruhu,“ vypočítává.
„Úplně závodnická rodina ale nejsme, ty jsem začal vlastně objevovat sám.“ Doma má tři malé holky. „Moc na motorky nejsou, ani je do toho netlačím,“ přiznává. „Možná až budou větší.“
Kamil původně začínal závodit v Česku na klasických okruzích, pak ale propadl závodění na přírodních tratích: „Je to živelné, živočišné, drsnější a nebezpečnější.“ A vrchol toho je právě Tourist Trophy na Manu. „Je to nej na světě, scházejí se tam nejlepší týmy, nejlepší jezdci,“ vysvětluje.
K tomu jezdí dvě třídy v dvanáctidílném seriálu závodů International Road Racing Championship (IRRC), což je nejvyšší evropskou soutěží na přírodních tratích. „Letos jsem asi jediný, kdo jede ve dvou kategoriích,“ říká. K ruce při tom potřebuje tři mechaniky, kteří mu chystají stroje.
CityLifeMetropolitní magazín MF DNES Čtení o Kamilu Holánovi vyšlo v aktuálním čísle měsíčníku CityLife, který je pražskou lifestylovou přílohou MF DNES. V červnovém čísle najdete rozhovor s šéfdesignérkou české oděvní značky Janou Kuťkovou, přečtete si o Hanspaulce a potkáte pouliční umělce nebo architekta zahrad Ferdinanda Refflera. |
Šílené sny
Kamil je vysoký chlap, jezdí tedy hlavně na velkých litrových strojích. Chytly ho ale také menší šestistovky. „Poprvé jsem zkusil jet oba závody na slavném tradičním přírodním okruhu v Hořicích, což jsou dnes nejlepší motocyklové závody, které jsou v Česku k vidění,“ popisuje.
Na jednom z vůbec nejslavnějších českých přírodních okruhů mu to šlo a od té doby jezdi obě kategorie. „Když jedu na velké závody, tak se prostě víc svezu,“ zubí se.
Tourist TrophyOstrov Man ležící v Irském moři je proslaven nejtěžší přírodní tratí na světě pro silniční motocykly. Na 60 km dlouhém extrémně nebezpečném, fascinujícím horském okruhu se závodí téměř nepřetržitě již více než sto let. Man je Mekka závodníků na přírodních okruzích. Když tam Kamil Holán v srpnu 2012 dorazil poprvé, vyhrál v závodě Manx Grand Prix (stroje s motory do 600 ccm) třídu vypsanou pro jezdce, kteří na této trati závodili poprvé. Stal se tak prvním Čechem, který dokázal na Manu vyhrát. Jízda českého amatéra se stala obrovskou senzací pro místní znalce i celý motocyklový svět. Na stejné trati se jezdí také závod Tourist Trophy, na jehož startu se scházejí ti nejlepší jezdci z celého světa na strojích o objemu 1000 cm³. Kamil se tam stal v roce 2016 nejrychlejším českým závodníkem v historii Tourist Trophy, když objel šedesátikilometrové kolo za 18 minut, to znamená průměrnou rychlost přes 200 km/h. |
Jaký má sen? „Velká cena v čínském Macau, kde se závodí v ulicích mezi domy. Je to něco jako Formule 1 v Monaku,“ připodobňuje Holán. A další drsňáckou šíleností je čtyřiadvacetihodinovka v LeMans.
Na slavném okruhu se kromě závodu aut jezdí také maratonský závod motorek. Na stroji se střídají tři jezdci a za den a noc nakrouží přes tři tisíce kilometrů. „Znám pár závodníků, kteří to jezdí, zkusím se s nimi domluvit, třeba to na příští rok klapne. Je to extrémní závod se vším všudy, v noci tam je pěkná zima,“ líčí.
Do Prahy je nejlepší tramvaj
Na běžné ježdění má stylový café-racer. Koupil ho v aukci po internetu na inzerát v Anglii, doletěl si pro něj a po vlastní ose si ho dovezl domů. „Bylo to v dubnu, takže jsem na cestě potkal sníh,“ chechtá se. „Najedu s ním ročně 500 až tři tisíce kilometrů, nemám na to moc čas, je to motorka na výlety, na ježdění do práce moc ne,“ vysvětluje. Ale k tomu najezdí v závodním tempu ročně dalších osm tisíc kilometrů, z toho tři tisíce na Manu.
Důležitý je pro všechny trénink. „Na přírodních tratích se ale trénovat nedá. Tam mají všichni stejné podmínky, výhodu má samozřejmě ten, kdo jede po několikáté, protože trať zná víc a víc. „Jinak trénujeme na klasických okruzích a to stojí hodně peněz a času. Bez toho se ale neobejdeme,“ vysvětluje a popisuje rozdíly mezi disciplínami.
„Ježdění na okruhu dává možnost nekonečného trénování, do detailu se vše ladí a jezdec precizuje ideální jízdní stopu, prochází si trať, sleduje telemetrii. Na přírodních tratích máme dvě šance v trénincích vše nastudovat a pak už se jede naostro. Je třeba cit, jede se na oči. Na přírodním okruhu je všechno mnohem intenzivnější. Na klasickém okruhu je velmi důležitá motorka, na přírodní trati se dá zajet dobrý výsledek i s horší technikou,“ vysvětluje.
Co Kamilovi závodění dalo pro jízdu v běžném provozu? „Na silnici nedivočím, protože se vyřádím při závodění. Závodění mě taky naučilo mnohem lépe řešit krizové situace. S větším klidem, nezmatkuju, mám rychlejší reakce.“
Po Praze Kamil jezdí hromadnou dopravou. „V autě bych zešílel. Na silnici mě moc nebaví jezdit a autem už vůbec ne. Je to kvůli provozu a ostatním řidičům,“ říká.
„Každý si dnes může koupit auto, ale ne každý ho umí řídit, i když si to myslí. O motorkách to platí míň, protože mašina rychle odhalí chyby. Dobré auto je umí skrýt. Motorka ale neodpouští,“ a dívá se na svoji helmu pěkně odřenou z jednoho z mnoha pádů.
„Poprvé jsem spadl, když jsem měl čerstvé papíry na motorku v sedmnácti letech. Na tátově velké motorce jsem podcenil rychlost a školáckou chybou se vytrestal. Naštěstí se mi nic nestalo. Když jsem pak po pár letech vyrazil na okruh, zjistil jsem, že neumím jezdit. To doporučuju každému, ať si to na okruhu zkusí, teprve tam pozná limity motorky i sebe,“ radí.
