MARKÉTA FIALOVÁ moderátorka televize Nova
Ženy neřídí hůř, ale jinak než muži: Je to stejné jako s vařením. Kdo tvrdí, že ženy vaří „od přírody líp“, ať to řekne do očí armádě nejlepších šéfkuchařů planety. To, že je jejich elita minoritní, na faktu nic nemění. Oproti tomu ženy s volantem v ruce adorovány nejsou. Kromě Elišky Junkové neznám v našich zeměpisných šířkách žádnou řidičku, kterou by její umění proslavilo.
Upřímně... nemyslím si, že bychom o to nějak zvlášť stály, sbírat frčky obdivu za běžné provozní činnosti života je pro většinu ženského pokolení pošetilost. Navíc je nad slunce jasné, že ženy neřídí hůř než muži, ale jinak než muži! Jsou ohleduplnější a dopravní předpisy berou minimálně stejně vážně jako lékařské. Se svým bodovým kontem zacházejí rozvážněji a jimi obhospodařované vozy obvykle uvnitř nepřipomínají vozy popelářské. I když mají k dispozici stejně kulatý volant, stejně vykloktanou převodovku nebo stejně sjeté brzdové destičky, umí být jejich jízda navíc velmi osobitá.
Markéta Fialová
Mám kamarádku, která je v autě nejgentlemanštější ze všech gentlemanů. Navzdory obecně platným dopravním předpisům na každé křižovatce se všemi vozy ve své blízkosti bohatou nonverbální komunikací řeší, kdo dá komu přednost. Přesněji, ona dává velkoryse přednost všem, takže stačí si ji jen pamatovat. Doporučuji... žluté Punto na zadku s výraznou celulitidou. Jiná má známá zvládá cestou do práce kompletní make-up. Nic není problém, dokonce ani řasenka nebo linky, které vyžadují pevnou ruku. V držáku na mobil mívá upevněné zvětšovací zrcátko a podle barvy rtěnky poznáte dopravní stupeň, kterým se ráno prodírala. Sytě rudou používá jen ve čtyřce a to pak není radno plést se jí do cesty. Oranžový Yaris.
A do třetice moje milovaná máma. Nazvala bych ji intuitivní řidičkou. Za volant si poprvé sedla až ve zralém věku a k autu přistupuje s přirozeností sobě vlastní. Rychlosti řadí pocitově... do kopce zvolní a dolů frčí jak namydlený blesk, vybrané zatáčky střihá jak Fittipaldi. Taky jí tak doma někdy říkáme. Naštěstí jezdí jen naučené trasy a má respekt před většími a silnějšími. Hnědý Peugeut 106.
Nákupy Ona DNESuž 16. října  V pondělí 16. října najdete v MF DNES knížku se 154 slevovými kupony na módu, doplňky i kosmetiku. Více informací na stránce Nákupů. |
Mě učil řídit táta. Sám vyrostl v dědově autodílně, tuším, že řadicí pákou lomcoval dřív než chodil. Já mu zase jako malá seděla v autě na klíně a drandila po louce.
S volantem bez posilovače jsem se solidně naučila zvládat rallye od kopretiny k jeteli. Asi dvacet let poté mi přišla nabídka jezdit závody na okruhu. Sice jen Fiesta Cup, ale i tak to byla jízda... jakože doslova! Táta mi fandil a zvládnul klidnit i mámu.
Dodnes mu za to blahořečím. Vsadila bych sadu nových zimních na to, že kdyby bylo takových otců víc, bylo by na silnicích i víc sebevědomých řidiček. Tak jako umí máma, co nevyhání syna od sporáku, vychovat kulinárního mága, umí podpora mužského elementu v ženské probudit vášeň pilota formule 1. Chce to jen respekt.
BEATA RAJSKÁ módní návrhářka
Jezdím téměř jako vy, pánové: Tak nevím, jestli tento elaborát bude patřit manželovi, který komentuje mé garážové škrábance na mém autě, nebo klukovi, který minulý měsíc „zabrzdil“ na mém nárazníku na Malé Straně (stála jsem na červené a on řešil problém v telefonu), nebo pánům, kteří po ránu vytrubují na magistrále. Myslím si, že řízení je věcí zkušeností, tolerance, pohody a momentálního stavu mysli, samozřejmě především praxe. Vím, že já sama řídím, jak žiji: „Rychle a zběsile!“ Na pochvalu to není, ale Praha a D1 mě něco nacvičily. Je pravda, že mám skvělé auto, na které se přece jen můžu spolehnout (navigace mého Touarega nemá chybu).
Beata Rajská
Nemám ráda řidiče-pány, kteří si autem a volantem „něco dokazují“. (Panebože, to bude komentářů, ale vždyť víme, že to tak je!) Stejně tak špatně nesu sváteční řidiče, kteří vytáhnou auto z garáže na Velikonoce a zazimují ho po Dušičkách (dělá to i můj tatínek). Zatímco ty pány z první skupiny potkávám v Praze a na dálnicích, u nás na venkově potkávám ty druhé. Z koho já jsem nejvíc vyděšená, jsou pánové z kamionů, kterým bliká na dálnici za sklem obrazovka a oni plují do stran vozovky. Mám z nich hrůzu.
No ale abych trochu okomentovala sebe - ano, jezdím rychle, ale jen když se na to cítím - to znamená, že za „občasného šera“ a za tmy se plazím. Na dálnici jedu vedle kamionu v zúžení, ale to mě naučila Praha. Pokud mám pocit, že se tam „nenacpu“, nebo jsem unavená - klidně se zařadím do pravého pruhu. V pátek, když všichni jedou po D1 v předjížděcím pruhu, se rozčiluji, že pravý pruh je prázdný a všichni předjíždějí. A když je někdo z pánů na mě arogantní - klidně si řeknu „že ho má ma....!“ No prostě, až na ty garážové oděrky (které pánové určitě nedělají), předjíždět, řadit se, dělat myšky, být tolerantní či nadávat mě určitě naučili pánové. A tak já vám, pánové, vlastně děkuji, že jezdím téměř jako vy.
P.S.: A dokonce mě naučili číst i v mapách!
GALINA MIKLÍNOVÁ ilustrátorka
Blběna za volantem z minulého století: Jak to jedeš, ty blběno? Takhle za mého dětství tituloval nejmenovaný strýc všechny ženy za volantem. Mimo auto s ním bývala i legrace, ovšem slovo gender by tenkrát možná považoval za neslušné a nadávat řidičkám se tak nějak nosilo. Ale to bylo v minulém století.
Galina Miklínová.
Milí kolegové za volantem, vím, že jste si na nás ženy, cituji, „už zvykli“, takže narážek ubylo, ale respekt pořád nikde. Prostě na vás vidím, že byste jeli tak nějak lépe: „Už tam měla být spojka“, „teď si přeřaď“, „“nalep se víc za něj“, „už jsi ho měla předjet“ atd... Nevím, kde se to ve vás bere, běžně takoví puntičkáři nebýváte. Je s vámi zábava, dokud se neposadíme za volant. To najednou ztuhnete a veškeré vaše kouzlo je pryč. A pohoda z cesty taky. A přitom my tak rády jezdíme, nemyslete si.
Neznám žádnou ženu, která by svému muži řekla, že špatně zaparkoval. Většinou od auta táhne nákup a děti, hlavou jí táhne dlouhatánský seznam všeho, co musí ještě udělat, a nemám na mysli večeři a úkoly s dětmi, to je samozřejmost. Prostě a jednoduše nemá čas řešit, že auto mělo stát o deset centimetrů vepředu či vzadu, když je to vážně jedno. Ve svém životě jsem zažila jen jednoho muže, se kterým jezdím ráda, a to je básník Pavel Šrut. Projeli jsme autem pár zemí a vždycky si to pochvaloval, uměl si tu jízdu užít a přenesl na mě takový klid, že bych ho za to klidně odvezla až na konec světa. Jsem mu za to vděčná, protože, a to mějte prosím na mysli, jela jsem a jezdím tak, jak nejlépe umím! A tak to děláme všechny, stejně jako vy.
LUCIE VÝBORNÁ moderátorka Českého rozhlasu
Marie Antoinetta na popravišti: Měla jsem neuvěřitelně zábavný týden. V pondělí jsme se v Legerově ulici střetli auty s neznámým pánem. Výhled mi zaclonila ohrada s výkopem, ale to není omluva. „To jsem ale blbá, viďte,“ povídám mu, neboť byl vyloženě nastartovaný na monolog o ženách za volantem. Cudně sklopil oči k zemi a proměnil se v docela milé stvoření.
Lucie Výborná
S pošramoceným blatníkem bych konec týdne dojezdila, ale auto už dva dny poté jako by odmítalo přeřazovat z trojky na čtyřku.
„To je blbý, odešlo vám turbo...“ povídá automechanik. „Je to skoro nový, co jste s tím proboha dělala?“
"Jezdila, ty debile,“ chtělo se mi říct, ale pokrčila jsem rameny.
“To bude drahý,“ povídá ten chlap. „Ale půjčím vám náhradní auto, jestli chcete.“ Chtěla jsem.
Následujícího dne, tedy v pátek, jsem apokalyptický moto-hattrick završila.V obci Pihelse mi povedlo zacouvat a narazit pravé přední dveře na dřevěnou lavičku. Člověk by neřekl, jakou taková ručně vyrobená lavička dokáže ve dveřích udělat díru. Mechanik na to jen nevěřícně zíral. Když jsem mu to ukazovala, připadala jsem si jak Marie Antoinetta na popravišti. Ta prý šlápla katovi na nohu a s úsměvem mu povídala: „Promiňte, pane, neudělala jsem to schválně...“
Maníka po té větě málem trefilo a vypadal, jako že má všechny nadávky o slepicích v autě za jazyku. Zbrunátněl a vážně to skoro vypadalo na infarkt. Jako satisfakci jsem si představovala, jak ho „rychlá“ přiveze k doktorovi a ten mu řekne: “Odešlo vám turbo, milej pane. Je to skoro nový, co jste s tím proboha dělal?“ A to je vzkaz ode mě mužům za volantem: „Na ženy buďte vždy laskaví. Není dobré, když vám odejde turbo.“
RENATA FÍKOVÁ advokátka
Potlesk za parkování vždycky potěší: Ke mně, jako řidičce, se pánové za volanty chovají naprosto příkladně a galantně. Troubí na mě na křižovatkách, aby mi dali najevo své sympatie. Blikají na mě na dálnicích, aby mě pochválili za bezpečnou jízdu.
Renata Fíková
Někteří z nich dokonce riskují životy a předjíždí mě zprava, aby mě potěšili siláckými nápisy na zadcích svých žihadel. Když jsem před pár týdny po dvaceti minutách konečně zaparkovala na miniaturním parkovacím místě před Globusem a notně zpocená za dětského řevu vystoupila z auta, trojice postávajících mužů mi dokonce spontánně zatleskala. To potěší.
Děkuji také touto cestou řidiči dodávky Milanovi, který mi tuhle pomáhal na benzínce najít a posléze otevřít nádrž, i mladému policistovi, který mi laskavě, a nakonec i zcela zdarma, objasnil některé zajímavosti v dopravním značení. Pánové, mám na vás jen jedinou prosbu. Neukazujte na mě ta gesta, když mě předjíždíte. Vím, že to myslíte hezky, ale já vám vůbec nerozumím. Řekneme si to někdy osobně, dobře?
MARCELA AUGUSTOVÁ moderátorka ČT
Stereotypy naštěstí mizí: Představa, že ženy řídí hůř než muži, podle mě zvolna mizí. Jestli v ní někdo setrvává, je to jeho problém. Dřív se taky říkalo, že muž nemá co dělat v kuchyni, a kolik se jich dneska pyšní kulinářskými kvalitami.
Marcela Augustová
Ročně ujedu kolem 70 tisíc kilometrů a vídám šoférky autobusů, které se na cestující hezky usmívají, řidičky kamionů, vlající culíky na silných motorkách. Já řidiče rozděluji na ohleduplné a sebestředné, svižné a zpomalené, předvídatelné a nevyzpytatelné. Ty první potkávám radši než ty druhé. Jestli je to ženská, nebo chlap, je úplně jedno.
