Stařičká auta budou muset jezdit na technickou. A bůhví, jestli vůbec budou moci na silnici. Provoz veteránů bude dražší, komplikovanější. A samotné veteránské hnutí ztratí nad „svými“ záležitostmi kontrolu. To je výčet nejčastějších obav, které jsou spojené s návrhem dvojice poslanců ANO, v „civilu“ nadšených veteránistů.
Realita je ale taková, že všechny popisované strašáky jsou jen součástí informační války, které vedou zastánci a odpůrci návrhu. Pojďme se objektivně podívat na to, jak veteránský svět funguje dnes. A jak by mohl fungovat do budoucna.
Abychom se zorientovali v tom, co majitelům veteránů vadí, musíme si popsat současný systém a samotný princip veteránských značek. Kdokoliv kdo vlastní vozidlo starší třiceti let, které doteď není v Česku provozované na běžných registračních značkách (veteránisti jim říkají bílé), má možnost projít takzvanou veteránskou testací a získat registrační tabulky se zelenými znaky a s písmenem V (těm veteránisté říkají „zelené“). Takto registrovaných vozidel je v Česku podle údajů ministerstva dopravy kolem čtyřiceti tisíc. A nejsou to jen auta a motorky, ale i náklaďáky, autobusy, nebo vojenská vozidla.
Sladký život (současného) veteránisty
Na zelených značkách se člověku otevírá nový svět. Předně platí směšné povinné ručení – jednu dvanáctinu běžné sazby. V praxi to znamená, že za auto v nejsilnější kategorii nad 2500 ccm zaplatí majitel ročně kolem pětistovky. Nově – s účinností od letoška – může zadarmo jezdit po dálnicích a v případě nákladních aut neplatí mýtné. Výhledově se na veterány zřejmě nebudou vztahovat ani případné nízkoemisní zóny, pokud je česká města zavedou. Výměnou za tyto výhody nesmí majitel veterána provozovat k podnikání (neměl by jej třeba ani pronajímat na svatby nebo filmařům, což se ale běžně děje) a neměl by jej používat každodenně. V praxi to ale nikdo nekontroluje a konkrétně druhá podmínka je prakticky nekontrolovatelná.
Celý tento systém, který je v podstatě jednou velkou výjimkou z podmínek pro provozování motorových vozidel na silnicích, dnes nekontroluje stát, ale Federace klubů historických vozidel (FKHV). Formálně jde o zájmovou organizaci, která svoji autoritu odvozuje z členství v mezinárodní federaci historických vozidel (FIVA).
Aby majitel získal veteránské značky, musí vozidlo projít takzvanou testací. Ta má dva stupně – nejprve musí auto zkontrolovat některý z registrovaných veteránských klubů (který má oprávnění od FKHV), poté se musí sejít takzvaná krajská testační komise v tříčlenné sestavě (jmenovaná pochopitelně FKHV) a klubovou testaci potvrdit. Potom může majitel vyrazit na pověřený obecní úřad – obvykle v krajském městě – a tam mu vystaví zelené značky. Místo klasického technického průkazu dostane veterán zelenou knížku podobnou pasu, kde jsou mimo jiné fotografie auta, aby bylo při jakékoliv kontrole zřejmé, že jej nikdo neupravil oproti stavu, v jakém prošlo testací.
Dál už veterán úřady v podstatě nezajímá. Každé vozidlo musí projít jednou za dva roky (donedávna každoročně) takzvanou retestací, ta je ale plně v kompetenci klubů a krajských testačních komisařů. Podle pravidel by se u veterána měly ve dvou stupních zkontrolovat stejné věci jako při první testaci – tedy historická původnost, identifikační údaje a technický stav.
Zejména poslední část se dá těžko posoudit na ulici. Proto krajské komise vyžadují dobrozdání „kompetentního“ servisu. Na základě těchto úkonů pak komisař udělí vozidlu testaci na další dva roky – zkrátka dá do zelené knížečky štempl jak za starých časů do pasu na hranicích.
Průkaz historického vozidla není přenositelný na jiného majitele a nedají se v něm ani měnit údaje. Pokud staré auto nebo motorka projdou třeba renovací a dostanou jiný lak, musí absolvovat celou zdlouhavou testaci znovu. Teoreticky by jí měly projít, i když si třeba majitel koupí nové disky, které sice odpovídají dobovému provedení, ale nejsou vyfoceny na fotografii vozidla v průkazu.
A teď si pojďme říct, co se mění novým návrhem.
Národní autorita: byznys vs. bypass
Zní to jako formalita, ale největší změna spočívá v tom, že dobrozdání na historickou původnost veteránů nově budou dávat přímo kluby. A ty nově nebudou muset mít pověření od FKHV. Zkrátka pokud splní základní podmínky, právo testovat dostanou nově od krajského úřadu, nikoliv od FKHV, která měla možnost jim testační právo neudělit nebo jej relativně snadno odebrat. Jinými slovy – FKHV tímto ztrácí většinu svého vlivu.
Za technickou stránku věci mají nově odpovídat stanice technické kontroly, pro něž ministerstvo dopravy připraví prováděcí předpisy, kterých by se technici STK měli držet. Oproti současné praxi se toho nemusí ani tolik změnit. Dá se předpokládat, že pravidla budou postavená tak, aby nikdo nenutil techniky trápit půlstoletí stará auta na brzdových válcích. A jasno by mělo být i v tom, jak přistupovat k chybějící „povinné“ výbavě typu bezpečnostních pásů nebo mlhovek. V tomto případě by mělo platit pravidlo, že auto musí být vybaveno tím, co bylo v době jeho první registrace povinné – přední pásy tak třeba nemusí mít auta vyrobená do roku 1969.
Lhůta pro retestaci se pak zvedne z dnešních dvou let na velkorysých pět, nově bude možné také registraci přenést na nového majitele při prodeji veterána. Doteď platilo, že prodejem se z veterána stává kus železa, který nesmí na silnice, dokud celé testační martyrium nepodstoupí znovu.
Zvykové právo, které nahrává podvodům
Že to zní proti komplikovanému současnému systému skvěle? Ano, zní. Jenže háček je v tom, jak současný systém funguje v praxi. Veteránská komunita je relativně provázaná. Je to skupina lidí, kteří mají stejný koníček, potkávají se na srazech a závodech, řeší spolu opravy a renovace, prodávají nebo směňují mezi sebou náhradní díly.
Pro člověka „zvenku“, který si koupí veterána a chce jej registrovat, je hodně těžké dostat se dovnitř. Komisaři jmenovaní FKHV nejsou úředníci, nemají žádnou povinnost se vám věnovat, udělat „papíry“ v zákonné lhůtě. A když se jim nebudete líbit vy, nebo vaše auto, klidně vám je nedají a nemusí nikomu nic zdůvodňovat. Na to už narazily stovky „prvoveteránistů“, kteří buď svoji snahu vzdali a auto registrovali na běžné „bílé“ značky, nebo se zkusili přes známosti do komunity probojovat.
Na druhou stranu, jakmile v komunitě jste, ony známosti začnou fungovat skvěle, dá se říci, že se uplatňuje jakési „zvykové právo“. Retestace se stane formalitou spočívající v tom, že kamarádovi odvezete průkaz vašeho vozidla a za pár dní jej dostane zpět se štemplem na další dva roky a fakturou za provedení retestace i kontrolu v servisu, kterou jsou komisaři krytí. Však proč si to komplikovat, vždyť se stejně potkáme na srazu a vidíme, že máme ta auta hezká a v dobrém stavu, ne?
Jistě… jenže pokud v tomto systému chcete podvádět, je to neuvěřitelně jednoduché. Dělá to naprostá menšina lidí v komunitě, ale rozhodně takové případy jsou. Stačí mít pár kamarádů a na veteránských značkách můžete mít třeba moderní kopie historických aut. To by samo o sobě nebyl takový skandál, pokud ona kopie nemá v dokladech napsáno, že je originál. Pokud máte dobré kamarády, můžete mít v garáži na veteránských značkách „stavebnici“ poskládanou z kovových jeklů s motorem ze žigulíku a v dokladech napsáno třeba Porsche 356. A to je zásadní rozdíl i při případném prodeji.
Na zelených značkách tak dnes můžete potkávat sportovní nebo vojenská auta, která nikdy nebyla schválena do provozu. A samozřejmě i „zbastlené“ bezcenné stroje v hrozivém technickém stavu – obvykle z přelomu 80. a 90. let – jejichž majitel si chce zkrátka užívat výhod veteránských značek, včetně úspory na povinném ručení nebo na ekologickém poplatku.
Pravidla mírnější, kontrola přísnější
Toto všechno by mělo s novelou zákona skončit. Pokud projde, bude nejvíc bolet podvodníky a švindlíře. V druhé řadě za nimi bude samotná Federace klubů historických vozidel, která prakticky ztratí veškerý vliv a přijde i o podstatnou část příjmů, protože kluby už ji pro testace a jejich obnovování nebudou potřebovat. A ve třetí řadě bude drtivá většina veteránistů, kteří doteď využívají onoho „jánabráchismu“, který v celém systému panuje. Ano, když má někdo deset historických motorek, tak bude muset jednou za pět let desetkrát zajet na STK. Teď jen jednou za dva roky zaběhl za kamarádem na kafe s hromádkou zelených knížeček.
Situace je tak absurdní, že většina majitelů historických vozidel už ani neví, že by jednou za dva roky měli s autem nebo motorkou skutečně někam fyzicky přijet a že by je měl někdo zkontrolovat. Uzavřené diskuze majitelů jsou plné rozhořčených výkřiků „takže když mám propadlou testaci, tak to budu muset to auto vézt na STK na podvalu?“. Ano, bude. Stejně jako ho teď musel na vleku dovést pod nos testačnímu komisaři, nebo do servisu. Kde ale ve skutečnosti nikdy nebyl.
Tato novinka bude nejvíc bolet majitele většího počtu velkých vozů, typicky náklaďáků. Pokud je má majitel uskladněné někde na vesnici ve stodole, bude jej jedna retestace stát jen na nákladech za pohonné hmoty desetitisíce. Bohužel. Je to necitlivé, ale v tomhle případě platí pořekadlo „když si chcete pořídit opici, musíte mít na banány“.
Na druhou stranu je dost dobrých důvodů, proč systém změnit. Nová pravidla totiž v konečném důsledku ochrání celou „poctivou“ veteránskou komunitu. S tím jak do veteránské kategorie spadají novější a novější auta a motorky, bude růst počet pokusů pravidla obejít. Pokud bude veteránů hodně a pokud bude systém „děravý“, dost pravděpodobně by časem přišlo utažení šroubů. Třeba v podobě omezení provozu veteránů nebo zavedení knih jízd, tak jak tomu bylo ještě na konci 90. let.
Podceněná komunikace
Celý spor o změnu zákona se dostal do osobní roviny – navrhovatelé Petr Sadovský, majitel historické Corvette C3, s Michalem Ratiborským jsou představiteli FKHV obviňováni, že si s nimi skrz novelu vyřizují osobní účty. Upřímně? Objektivně je to jedno a překřikování o tom, kdo komu šlápl na kuří oko, jen zastírá věcnou podstatu debaty.
Co se dá autorům novely jednoznačně vytknout, je mizerná komunikace, tedy alespoň donedávna. Kolem novinek se objevily desítky mýtů – ať už třeba o tom, že na registraci nově nedosáhnou všechna vojenská vozidla, nebo že majitelům aerovek ze 30. let s bubnovými brzdami ovládanými lanky bude na technické neurvalý technik rajtovat po brzdných válcích. Dnes už běží jednoduché internetové stránky Petra Sadovského, které většinu mýtů uvádějí na pravou míru a majitelé veteránů mají možnost tam pokládat k novele dotazy.
Chybou bylo i to, že v první fázi do procesu přípravy novely poslanci nepřizvali samotnou federaci. Nemuseli, nepotřebují ji. Ale mohli. Stejně jako mohli zachovat minimálně symbolicky její vliv. Později se FKHV do diskuze zapojila, ale atmosféra už byla hodně nepřátelská. A dnes se obě strany obviňují, kdo koho podrazil. Nicméně výsledkem je, že dnes FKHV, která je minimálně pro část majitelů veteránů autoritou, vede vcelku úspěšnou antikampaň, jejímž nejvýraznějším projevem je zmíněná petice.
Velká chyba je i to, že dosud nejsou připravené prováděcí předpisy, které by určovaly třeba konkrétní podobu jednotlivých úkonů na STK. Sice nemohou být před účinností zákona schválené, ale napsané by klidně být mohly. Ministerstvo dopravy pro iDNES.cz potvrdilo, že s novelou „nemá problém“, nicméně konkrétní postupy bude řešit, až bude schválena. Pokud by alespoň teď dokázalo ministerstvo zveřejnit byť jen provizorní verzi prováděcích předpisů, rozjitřenou atmosféru plnou kolujících fám by to určitě uklidnilo. Teď se sice oba poslanci spolu se zastánci změny snaží vše vysvětlovat a uvádět na pravou míru, velká část veteránistů je ale už proti nim. A upřímně – politická příslušnost k hnutí ANO autorům novely zrovna dvakrát neprospívá.
Naděje na záchranu
To všechno by ale nemělo přebít to, že na stole je návrh, jehož výsledkem bude systém, který není ani tak přísnější, jako spíš transparentní, čitelný a kontrolovatelný. Má to svá pozitiva, která si možná ani sami majitelé veteránů neuvědomují. Třeba to, že databáze jejich vozů bude pod dohledem státu. Dnes nikdo netuší, kdo a jak data spravuje, jak je chrání. Představte si, že máte veterány v hodnotě jednotek nebo klidně desítek milionů. A že nevíte, kdo má přístup k informacím o jejich výrobních číslech, detailní specifikaci, historii. To vše majitel historického vozidla vypisuje v testačním protokolu a FKHV to eviduje. Stejně jako to kdo jste vy, jaké máte rodné číslo a kde bydlíte. Spalo by se vám dobře?
Druhé pozitivum je v nastavení systému, který je udržitelný. Změny, které nejsou pro většinu (poctivých) veteránistů nijak bolestivé, mohou být zárukou, že v dohledné době nepřijde nějaký mnohem radikálnější řez. Že se podaří udržet na uzdě nárůst počtu historických vozidel i relativní „čistotu“ komunity, do které nebudou geometrickou řadou přibývat vykukové, kteří vidí v zelených značkách cestu k levnému provozu zchátralých ojetin. Bez toho se může dost dobře stát, že za pár let v Česku někoho napadne jít třeba italskou cestou a vznikne jmenný seznam značek, modelů, verzí a motorizací, které budou mít na veteránskou registraci nárok. Vozidlo, které v něm není, je odsouzeno k vyřazení z registru a tím prakticky k zániku.
Zkrátka i když bude plánovaná změna většinu veteránistů teď bolet, do budoucna je cestou, jak neudělat z veteránského průkazu naprosto nedůvěryhodné lejstro, které pod dojmem ekologické ideologie při nejbližší příležitosti někdo zruší a odsoudí veterány k ježdění leda po uzavřených tratích nebo v rámci vzpomínkových akcí na doby, kdy byl svět ještě v pořádku a benzin nebylo sprosté slovo.
