Pražanka Sára má řidičák od začátku prosince, za volant se těšila, takže začala v autoškole, ještě než jí bylo osmnáct. Výuka proběhla hladce, praktickou zkoušku v provozu zvládla napodruhé. Vzali jsme ji za instruktory bezpečné jízdy mosteckého polygonu, aby ukázala, co ji v autoškole naučili.
Před sedmi lety nám ukazoval v ulicích Mostu co ho naučili v autoškole tehdy čerstvý držitel řidičského oprávnění Tom (viz článek „Řidičský průkaz neznamená, že umíte řídit. V autoškole vás to nenaučí“), Sára je ve stejné situaci: řidičák si vyzvedla teprve před pár týdny, od té doby řídila je párkrát. Vyježděná není, za volant se nebojí, ale nejistá je: „Sama bych nikam nevyrazila, cítím, že mi chybí cvik,“ shrnuje sebekriticky.
To vlastně nejlíp charakterizuje stav českého autoškolství: nastavené legislativní standardy dnes již neobstojí, systém českého vzdělávání je zastaralý a funguje jen díky svědomitosti a nadšenectví těch zodpovědnějších jednotlivců z autoškol. Je zcela běžné, že absolventi sami přiznávají, že by sebe v provozu potkat nechtěli.
Jaký jste řidič?ANKETA Jak dlouho máte řidičák? Jaký jste řidič? A jak hodnotíte ostatní? Vyplňte anonymní dotazník. ZDE |
Sáru je třeba ocenit za odvahu a pokoru. Sama cítí, že to není ono. Pravda, poslali jsme ji do ulic zšeřelého neznámého města a posadili do auta, které vůbec nezná, takže kostrbaté rozjezdy s prokluzující spojkou jí vyčítat nebudeme, vlastně ho ovládá líp, než jsme čekali. Jenže jí absolutně chybí suverenita jízdy, v provozu se pohybuje jen velmi nejistě, nemá zažité modely chování v různých situacích v provozu. Snaží se, ale sálá z ní nejistota. Chybí cvik, pohyby má naučené, ne zautomatizované.
Marek Kohoutek, šéfinstruktor mosteckého polygonu patřícího k tamnímu slavnému závodnímu okruhu na místě spolujezdce, je smířlivý a uklidňuje, radí, snaží se zmírnit stres z řízení v absolutně neznámém prostředí. Radí jí dívat se dopředu na to, jak se chovají auta před ní, podle jejich brzdových světel číst provoz, povolovat na plynu, připravovat se na brzdění. Jenže: autoškola má vypouštět na silnice absolventy, kteří si s takovými situacemi musí umět poradit. A dívat se dál než před kapotu mají automaticky.
Autoškola podraží až na 20 tisíc korun. Za zvýšením cen stojí nejen covid |
Sára nezmatkuje, působí klidně, nepřehlednou komplikovanou křižovatku projede až příliš neohroženě, trochu se štěstím. Pak se ovšem ukáže další patálie: v připojovacím pruhu na čtyřproudovku je ztracená, nájezd na „kruháč“ taky není zrovna suverénní. A to je největší bolest. Ze Sáry vypadne, že v autoškole nic podobného netrénovali, jen málo jí řekli o těch nejzákladnějších situacích, které ji na silnici potkají a na které existuje vlastně vždy stejný jasně daný postup, jak je řešit.
„U kruhového objezdu a každé zatáčky a křižovatky je třeba si zafixovat, že musím minimálně sundat nohu z plynu, podřadit si. Vy jste tam vjela a najednou jste v půlce musela řešit řazení,“ ilustruje instruktor z Autodromu Most na konkrétní situaci.
„Když jsme najížděli na čtyřproudovou silnici, tak se musím podívat do zpětného zrcátka, dát směrovku, začít se rozjíždět, abych získal přibližnou rychlost jako ti na čtyřproudu a v tu chvíli to tam pošlu. Ale nikdy nemůžu dopustit to, abych dojel na konec, prudce tam zpomalil a pak to řešil,“ vysvětluje Marek Kohoutek. „Je vidět, že to nemáte naučené a nikdo vám to nevysvětlil. Je to tam vidět úplně jasně. Nevyčítám to vám, problém je ten, kdo vás to učil,“ komentuje.
„Můj autoškolák mi vždy říkal, že si mám zpomalit, ale vždy jsem udělala něco špatně. Že jsem si zpomalovala moc brzo a tím zdržovala provoz a podobně. Jezdila jsem v takové oblasti, kde hned před kruhovým objezdem byly dvě až tři křižovatky a zpomalovala jsem provoz v nich,“ popisuje Sára kurzy řízení. „Určitě jsem to slyšela, že mi to někdo říkal, ale nejspíš na hodinách teorie, kdy jsme si ukázali fotku a řeklo se to. A upřímně, když je teorie vždy na 1,5 hodiny a toto bylo po hodině, tak to už člověk pořádně nevnímá,“ vzpomíná.
„Když jsem udělala chybu, instruktor mi o ní řekl snad na prvních jízdách, pak už ne. Většinou to bylo tak, že mi o chybě neřekl a po čtvrt nebo půl hodině jsme byli v křižovatce znovu a už jsem to buď udělala správně, nebo ne. Ale do míst, kde jsem chybovala, jsme se pravidelně nevraceli,“ popisuje. Sára ještě vzpomene, že v autoškole nejela autem rychleji než sedmdesátkou, na dálnici – v případě Prahy městský okruh – najela jednou.
Potíž je v tom, že samotný žák nemá šanci posoudit, zda ho instruktor vede správně; je to tedy jen na schopnostech a svědomí učitele. „To je největší bolest a bohužel naprostý standard výuky v autoškolách,“ mává rukou Kohoutek. „V osnovách autoškoly jsou třeba dvě hodiny teorie zásad bezpečné jízdy a dvě hodiny praktické části. Jak fungovat při krizovém brzdění, jak se zvládá smyk a podobně,“ ilustruje instruktor na dalším nešvaru. „Vidíme to dnes a denně na našich kurzech. Ti lidi to neví, protože jim to nikdo neřekne. Když se zeptám autoškoláků, proč to neučí, tak prý kvůli tomu, že by si zničili auto,“ říká rezignovaně.
Marek Kohoutek přidává ještě jednu bolest, která je fenoménem posledních let, nazvat se dá „naštvaný rodič“. Autoškola je podnikání jako každé jiné, byznys, rodiče, kteří za ni platí, ji tedy chápou jako službu. Jsou pak tedy často naštvaní, když jejich dítě zkoušku nesloží. „Znám případ, kdy si nasupená matka šla vyříkat s testovacím komisařem, že vyhodil syna od zkoušek. Jenže syn jí zapomněl říct, že to bylo za to, že projel červenou, za což jeho pokus skončil. Když jí to komisař řekl, obořila se na něj s tím, že tak prý jezdí všichni‘,“ popisuje.
Podle Aleše Horčičky, šéfa Asociace autoškol by problém vyřešil oficiální záznam o zkoušce z praktické jízdy, který by si měl ideálně každý žadatel odnést s vyznačením chyb, které udělal. „Dnes ho dokonce umíme i elektronicky, ale někteří komisaři ho bohužel žadatelům nedávají,“ dodává.
Přetížený učitel
„Nešlo mi to,“ špitne Sára, když projížďku šeřícím se Mostem dokončíme. „Nechci vás moc napínat, ale u mě byste papíry nedala. Můžu vám říct, že to bylo po pěti minutách jízdy,“ říká Marek Kohoutek. „Musím objektivně říct, že když tu děláme kurzy defenzivní jízdy, tak jezdíme to samé kolečko a i ti, kteří mají řidičák 20–25 let, dělají tyto chyby,“ shrnuje dojem z jízdy s novořidičkou. Sáru ještě na rozloučenou upozorní, aby se víc dívala do zpětných zrcátek a pečlivěji sledovala dopravní značky. Když nebude mít auto plné kibicujících chlapů, určitě jí to půjde líp. Při loučení jsme měli obavy, aby se řízení nezačala bát.
Sama Sára přemítá, zda by jí neměla autoškola vypravit do provozu lépe připravenou: „Asi není nejlíp, že když člověk dochodí autoškolu, tak první, co se dozví od rodičů, je, že bude jezdit s nimi, dokud se nenaučí řídit. Od toho přece chodí do autoškoly.“
„Nikde na světě z autoškoly „nevylézají“ hotoví řidiči, ale řidiči, kteří znají správné základy a obvykle na nich ještě i po autoškole pracují,“ namítá Aleš Horčička. „Autoškola stejně jako například učitel angličtiny nenaučí Sáru bezvadně řídit a nebo plynně mluvit anglicky s australským přízvukem. To už musí Sára vycestovat do Austrálie a nebo právě pod dohledem někoho zodpovědného pilovat své základy z autoškoly do bezvadného používání.“
Je třeba změna
Marek Kohoutek pak vypichuje klasickou bolest autoškol: přetížený učitel, který tráví s žáky v autě až osm hodin denně, výuku „přežívá“, neučí, nevysvětluje. Jezdí se stále stejná trasa, stále stejné prostředí.
Aleš Horčička i Marek Kohoutek ovšem zdůrazňují, že odsuzovat autoškoly plošně není dobré. „Je mnoho těch, co svou práci berou vážně a teoretickou i praktickou výukou se zabývají poctivě a často i nad rámec zákona,“ říkají. Každý adept musí v autoškole projít 14 hodinami teoretické výuky a odjezdit 28 hodin praktických jízd. Obecně se shodnou na tom, že to je dostatečné penzum, ovšem v případě, že autoškola odvádí svou práci dobře.
Kohoutek vypráví, jak zkoušeli provozovat autoškolu v Mostě, v zázemí polygonu: „Trvala tři a půl měsíce, nejprve jezdili žáci na polygonu tak dlouho, než si zautomatizovali ovládání vozu. Až když řídili tak, že se na samotné řízení nemuseli soustředit a plně vnímali provoz, jsme je pustili do ulic.“ Jenže taková autoškola nebyla zrovna levná a zákazníkům se moc nepozdávalo, že má trvat tak dlouho. Takže ji brzy zavřeli.
Ideální model dnes mají podle obou expertů v Rakousku. „Jejich zkoušky se skládají z cvičiště i z provozu. Do dvou let si musí minimálně jednou, v případě stržených bodů dvakrát, udělat kurz bezpečné jízdy,“ popisuje. „To samé máte v Anglii, tam se vás nikdo neptá, jak jste nabyl zkušenosti, přihlásíte se do autoškoly, ale zkouška je tam o něčem úplně jiném,“ upozorňuje. Poukazuje na obrovskou bolest české výuky nových řidičů, zkoušení novořidičů je nejednotné, poddimenzované, komisaři nemotivovaní, podhodnocení, je jich málo a jsou přetížení.
Český systém nevychovává řidiče, ale držitele řidičského oprávnění. Nějak mlčky se předpokládá, že se nějak otrkáte. Jestli se absolvent vyjezdí a přežije to bez úhony, nechává dnešní systém výchovy na štěstí. Podle lidí, kteří se problematikou autoškolství a výchovy řidičů zabývají, to platí posledních minimálně dvacet let.
Naprosté minimum zkušeností s reálným silničním provozem je u čerstvých absolventů alarmující. Na ministerstvu dopravy se ve spolupráci s odborníky a asociací autoškol na nové koncepci autoškolství pracuje. „Teď už doopravdy,“ říká Aleš Horčička, předseda Asociace autoškol, který bude v pondělí 28. února hostem diskuzního pořadu Rozstřel na iDNES.cz. Společně s odborníkem na silniční bezpečnost z platformy VizeO Romanem Budským budou hovořit o kvalitě autoškol a změnách, které jsou nutné, aby výuka řidičů byla na potřebné úrovni.
Neutěšenou situaci si uvědomují i další nezávislé organizace, kterých se bezpečnost na silnicích týká. Právě na mladé řidiče do 24 let, dlouhodobě nejrizikovější skupinu motoristů, je zaměřený projekt Start Driving financovaný fondu zábrany škod České kanceláře pojistitelů. „Mladým řidičům a jejich rodičům nabízí možnost zdarma absolvovat kurz bezpečné jízdy na osmi polygonech po celé České republice a naučit se řadě pokročilých dovedností, které v rámci základní řidičské přípravy v autoškole často nemají šanci pochytit,“ říká Aleš Horčička, šéf Asociace autoškol.
Součástí kurzu je praktický workshop s akreditovaným dopravním psychologem poukazující na chyby a nedostatky mladých začínajících řidičů. „Přednášky se účastní dopravní Policie, která žákům na konkrétních příkladech z okolí poukáže na chyby jejich předchůdců, které často končily tragicky,“ vyzdvihuje Aleš Horčička komplexnost celého programu pracující jak s psychikou tak motorikou mladých začínajících řidičů. Účastník kurzu se navíc podrobí praktické jízdě v silničním provozu pod dohledem učitele autoškoly, který hodnotí jeho návyky, zlozvyky a chyby.
