Otto Nimshaus patřil k pražské smetánce. A k ní patřily ve třicátých letech i závodní vozy a automobilové závody. Bonviván a kamarád Hugo Haase chtěl do druhého ročníku závodu 1 000 mil československých vyrazit s něčím speciálním. A tak se začal psát příběh této „aerovky“.
Krásné kupé s prosklenou střechou vzniklo ve strašnické karosárně Oldřicha Uhlíka na závodním šasi, které dodala přímo „aerovka“. Vše mělo být připraveno a odzkoušeno před závody, jenže karosárna nakonec vůz dodala jen tři dny před startem.
Aero trpělo spoustou „dětských nemocí“ a posádka musela závod v půlce vzdát. Zklamaný Nimshaus auto předal továrně Aero. Až do roku 1936 byl vůz prokazatelně k vidění na různých závodech, pak ale zmizel. A vynořil se o víc jak čtyřicet let později.
Košický objev
„Objevil ho na konci 70. let náhodou v Košicích pan Milan Pulec z Prostějova. Původně si tam jel pro jiné auto, nějaký mercedes. To nedopadlo, ale řekli mu, že kdyby měl zájem, mají tam ještě nějaké staré prvorepublikové auto,“ popisuje objevení vozu jeho současný majitel Tomáš Vališ.
Auto, spíš jeho torzo, tedy putovalo na Moravu. A přišla i jeho první renovace. Tehdy už nemělo tovární závodní podvozek, ale sériový. „Těžko říct, co se s továrním stalo. Možná ho Aero nechtělo prodat, možná prostě nepřežil, protože tehdy byla závodní šasi kvůli nízké hmotnosti velmi křehká,“ přemítá Vališ. Vůz se od Milana Pulce dostal k Josefu Koblihovi a ten se pustil do renovace. Z dnešního pohledu poněkud necitlivé.
Pod jeho zásahy ale zůstala zachována řada původních prvků, které se nyní na auto vrátily. Třeba zadní světla. Při první renovaci je tehdejší majitel posunul víc do rohů karoserie. Zavařil i výdechy na zadním čele stejně jako držák původní „espézetky“.
Fotografie je z výstavy Automobil 1896-1986, na které byl vůz vystaven po první renovaci. Neodpovídá podvozek, motor, barva a chybí řada dobových doplňků včetně přídavného světlometu Scintilla.
Když se karoserie očistila, všechny změny vystoupily na povrch a stačilo původní umístění obnovit. Podobné to bylo i s výdřevou – dřevěnou konstrukcí karoserie. „Ta byla už tehdy hodně špatná. Na řadě míst byla vyhnilá. A s čím si tehdejší majitel nevěděl rady, to obalil plechem a svařil. Když jsme pak auto rozebírali, uvnitř jsme našli původní dřevo, i když slepené térem, epoxidem a bůhví čím. Truhlář se ale měl čeho chytit, viděl, jak byly díly napojeny, znal způsob technického řešení,“ říká Vališ. Vůz tak dostal výdřevu novou, ta se pak osadila původní plechařinou, která se zachovala ve slušném stavu. A s ní i spousta detailů.
Dopis od Nimshause
A ještě za jednu věc současní restaurátoři svému předchůdci vděčí. Za dopis Otto Nimshause (později si říkal Otakar), který až do své smrti v roce 1988 stále žil v Praze. Nimshaus totiž na začátku osmdesátých let v dopisu Koblihovi popsal nejen historku o vzniku auta, ale i jeho výbavu včetně značek jednotlivých komponentů. Za železnou oponou to tehdy byly celkem bezcenné informace, o pětadvacet let později se ale mohlo podle Nimshausova seznamu začít shánět. Tachometr Jäger, spínací skříňka Bosch, letecká palivová pumpa.
„Vlastně jsme to auto sbírali po celé Evropě. Třeba tu pumpu jsme koupili už před deseti roky, ale bylo jasné, že když ji nevezmeme, už ji nemusíme nikdy sehnat,“ popisuje Vališ. Ten na renovaci úzce spolupracoval s Ctiborem Šilhánem, uznávaným restaurátorem vozů Aero. A s ním se shodl na tom, že auto musí vypadat právě tak, jako když do něj Nimshaus v roce 1934 sedl a vyjel z Prahy na neúspěšnou tisícimílovou závodní cestu.
Aero 750 Sport Coupé před startem závodu 1 000 mil československých v roce 1934. Dobový popisek "Nimshans dobře pochopil význam aerodynamického tvaru a objednal si na svou 750 ccm Aero novou karoserii od Uhlíka, Strašnice. Tvar pěkný, strop průhledný."
Jednou ze „záhad“, kterou bylo třeba rozhodnout, byla barva. Nimshaus Koblihovi napsal, že auto bylo modré. A tak tehdy dostalo typickou „pošťáckou“ modř. Ta ale má s originálem pramálo společného. „Tehdy nebyly pigmenty jako dneska, ani takový lesk. Tak to auto nikdy nemohlo vypadat,“ vypráví Vališ. Podle černobílých předválečných fotek bylo navíc jasné, že je vůz světlejší. Proto padla volba na šedomodrou pastelovou barvu v pětasedmdesátiprocentním matu.
A kromě „zašlého“ laku dostalo auto i celou řadu dalších ne dvakrát líbivých řešení, které na něj ale patří. Třeba okap pod pravou částí čelního skla. „Je tam z praktických důvodů. Malý stěrač s šestivoltovým motorkem nedokázal vodu účinně odvádět, díky okapu jí na okno z kapoty nešlo tolik. Dneska s tím autem nikdo v silném dešti jezdit nebude, takže si předchozí majitel řekl, že to nebude potřebovat a dal to pryč. To je ale úplně proti mé filozofii,“ říká rezolutně Vališ. Stejné je to se spartánským interiérem, čalouněné jsou jen sedačky, výplně dveří jsou duté, jen je v nich jednoduchá kapsa na drobnosti. Zkrátka závodní stroj přesně v takové podobě, jak před osmdesáti roky pravděpodobně vypadal.
Dobový popisek k fotografii ze závodu 1 000 mil československých: „Otto Nimshans měl také aurodynamouše, s vyhlídkou stropem. Ale, co je vše platno, když ztratil vyhlídku na první cenu.“
Vališ se Šilhánem jsou hrdí i na řadu unikátních „závodních“ řešení, kterými bylo auto vybaveno. Třeba na přídavnou nádrž umístěnou pod rezervou, ze které se benzin přečerpává zmíněnou elektrickou pumpou do hlavní nádrže v motorovém prostoru. Nebo na unikátní panty dveří, které lze bleskurychle vysadit. Jen v jedné věci nejde auto s dobou. Dostalo moderní elektronické zapalování. To je ale daň za spolehlivost, ostatně zkušený Ctibor Šilhán přiznává, že „sedmsetpadesátky“ nepatřily zrovna k nejspolehlivějším výrobkům aerovky. „To se projevilo i v tom, jaké obrovské množství jich vyrobili,“ říká s notnou dávkou ironie Ctibor Šilhán. Motor, který běží v tomto vozu, má výrobní číslo jedenáct, celkově jich zřejmě budou jen desítky kusů. Svůj původ mají v motoru z „cinkáče“, tedy pouhého půllitru. Z něj pak vznikla jako modifikace jednotka s objemem 662 kubíků a až z ní pochází závodní 750.
Renovované Aero 750 Sport Coupé poprvé „zavrčelo“ teprve ve středu. A už o tři dny později, v sobotu 26. září, se postaví na start tradičního brněnského automobilového závodu veteránů z Brna do Soběšic. Člověka hned napadne: Není to až příliš podobné tomu, jak celý tento příběh v roce 1934 začal? „Nejste první, koho to napadlo,“ směje se Vališ.
