Antiradar není nástroj silničních vrahů

Používání antiradarů detektorů policejních měřičů rychlosti v České republice není zatím masové, ale provází ho živá diskuse, zda je to správné, nebo dokonce legální. Redakční test izmapování chování většiny majitelů těchto detektorů ukázal, že antiradar většinou nedělá z řidiče bezúhonného pána silnic a nepořizují si ho ani vrazi na kolech.

Redakčním testem prošel jeden z tzv. antiradarů, které jsou vtuzemsku běžně ke koupi - Bel 950. Redaktoři s ním najezdili 500 kilometrů, přičemž jedenáctkrát zařízení vyhlásilo poplach planě a jednou odhalilo policejní radar s dostatečným předstihem. Za nejčastější falešné zdroje někdy sloužilo vedení vysokého napětí a mobilní telefony. Detektor ožil například při průjezdu pod elektrickými sloupy poblíž kladenské továrny Poldi.

Jak používat antiradar
* Nespoléhat, že antiradar bude stoprocentně úspěšným hlídačem.
* Nesledovat displej antiradaru, kupozornění bohatě stačí akustický signál.
* I když se ozve varování, může jít o planý poplach.
* Po pípnutí prudce nebrzdit s ohledem na vozy vzadu.
* Nejúčinnější je umístění antiradaru na sluneční cloně spolujezdce.
* Při parkování přístroj demontovat a odnést i s napájecím kabelem coby prevenci proti vloupání.

Naopak provoz mobilního telefonu se projevoval na antiradaru nepravidelně: ze všech uskutečněných hovorů byla zhruba třetina těch, které podle všeho aktivovaly sledovaný přístroj. Dalším prostředím, které donutilo antiradar k totálnímu šílenství, byla podzemní garáž. Na displeji přístroje se měnily kódy a vytrvale pískal. Faktem je, že ve stejný den obsluha podzemní garáže měla poruchu na dálkovém ovládání vjezdových vrat, což mohlo být zdrojem matoucího vysílání.

Na policejní radar redaktoři spontánně narazili v Kladně na dvouproudové výpadovce na Slaný. Neoznačená felicie s radarem stála v řadě po straně parkujících vozů tak, že měření bylo možné v obou směrech. Poprvé jsme se přibližovali v protisměru. Antiradar zaregistroval "nebezpečí" už na více než 150 metrů, a jak se vzdálenost zkracovala, detekce intenzity vysílání policejního radaru na displeji viditelně nabírala na intenzitě.

Také akustický signál byl dostatečný na to, abychom včas a bez prudkého brždění upravili rychlost jízdy. Antiradar dokázal i zaregistrovat okamžik, kdy byl náš vůz skutečně změřen. Ihned jsme podnikli druhý pokus, tentokrát z opačného směru - tedy po směru nastavení antény radaru. Z této pozice Bel 950 zaregistroval radar na vzdálenost necelých 90 metrů. I tak bylo dostatek času adekvátně reagovat. Včasnost výstrahy, zvlášť v případech, jako byl druhý popisovaný, kdy měří policejní auto s radarem "po směru", je podstatně horší.

Je antiradar legální?

Přesvědčení o nelegálnosti používání antiradarů je mezi českou motoristickou veřejností velmi rozšířeno. Jak se věc skutečně má, jsme se zeptali ředitele republikové dopravní policie na policejním prezidiu Zdeňka Bambase:
* Upravuje v ČR používání antiradaru zákon?
Zákon 361/2000, § 3, odst. 4 hovoří: "Účastník provozu nesmí používat technické prostředky a zařízení, která znemožňují nebo ovlivňují funkci technických prostředků používaných policií nebo Vojenskou policií při dohledu na bezpečnost provozu na pozemních komunikacích." Tím však zákon nezakazuje detektor, ale pouze aktivní rušičku, kterou jsem nikdy v životě neviděl a ani si ji nedovedu představit.
* Máte nějaký odhad, kolik je v zemi používáno antiradarů?
Detektorů radarů je zatím velmi málo. Jsou drahé a mají velmi problematickou účinnost.
* Může přítomnost tohoto zařízení ve voze ovlivnit výši pokuty řidiči, který byl přistižen při přestupku?
Policista při stanovení výše sankce přihlíží k osobě nezdárného řidiče i okolnostem jeho přestupku. Lze očekávat, že zohlední přítomnost tohoto zařízení v automobilu. Záleží však pouze na něm.
* Nemůže být antiradar považován za něco, co rozptyluje řidičovu pozornost?
Myslím, že může. Vidím v tom jeho hlavní nebezpečí.

V Kladně posloužilo auto zaparkované před anténou radaru jako odrazná deska, která zajistila dostatek vlnění zachytitelných i daleko za policejní léčkou. Během testu redaktoři mimoděk prověřili i další důležitou skutečnost kolem antiradarů: všichni, kteří s antiradarem jezdili, se shodli, že přítomnost zařízení na ně měla uklidňující vliv. Přitom jim cesty po často projížděných místech trvaly stejně dlouho, jako kdyby jeli bez antiradaru. Přítomnost přístroje nepřiměla nikoho k vysloveně hazardérské bezstarostné jízdě.


STORY: Jen pro jistotu...

Třicetiletý podnikatel Jan usedá do dvoulitrového mondea a vyráží na další dlouhou služební cestu s kufrem plným zboží. Proplétá se městem k výpadovce a pak, než začnou ty dlouhé otravné kilometry po dálnici, sahá po malé krabičce přichycené na palubní desce. Mačká tlačítko "On" a displej antiradaru ožije. Jan najíždí na dálnici a ustaluje ručičku rychloměru mezi 150 a 160 km/h. Občas ho i tak předjede o dost rychlejší automobil. "Antiradar jsem si pořídil před třemi lety. Ale nemůžu říct, že bych s ním jezdil nějak rychleji," říká podnikatel, který ročně najede kolem 40 tisíc kilometrů. Když se v části dálnice, kde je snížena rychlost kvůli pracím přitom nikde nejsou k vidění montérky ani nějaký stroj -, objeví v dálce osobní auto s trojúhelníkem na krajnici, sundává Jan nohu z plynu. Antiradar přitom ani nepípl. "To jsou ty případy, proč jsem si detektor pořizoval - nenechat se nachytat na místech, která nejsou nebezpečná a kde je měření rychlosti od policie normální podlost," říká a nespouští oči ze stojícího auta. Jan nikdy nezpůsobil žádnou dopravní nehodu, a jak sám říká, kolem škol a přechodů pro chodce jezdí stejně pomalu. S antiradarem jezdí prý podobně jako dříve bez něj.

Antiradary na trhu

V tuzemsku je v nabídce mnoho typů antiradarů od několika výrobců. Podle Roberta Piffla, spolumajitele společnosti, která přístroje dováží, jezdí u nás 12 až 15 tisíc detektorů. "Z toho ale možná třetina není upravena na české podmínky a registruje například i benzinové pumpy, banky, obchody nebo GSM vysílače. Je to otázkou nastavení správných pásem, která má antiradar registrovat," vysvětluje Robert Piffl. Takto neupravené detektory je možné pořídit za pět až sedm tisíc korun, ale podle mínění zainteresovaných lidí jsou to zbytečně vynaložené peníze. Ještě lacinější jsou přístroje dovezené individuálně ze zahraničí, efekt je však tentýž. Mezi mnoha a mnoha falešnými signály si řidič zvykne na fakt, že antiradar vidí nebezpečí prakticky všude kolem a na skutečnou detekci policejní kontroly nejspíš už nezareaguje. Přístroje importované a dodatečně vybavované zvlášť vyvinutým softwarem, který zúží pásmo prohledávaných frekvencí jen na kmitočet vycházející z policejních radarů, mají cenu v relaci 12 až 18 tisíc korun. Nikdo z těch, kteří takový přístroj běžněpoužívají, ale netvrdili, že by se jim nákup antiradaru vrátil" na ušetřených pokutách.

Antiradary ve světě

Rakousko	nesmí být ani přístroj v autě
Belgie	nesmí být používán
Švýcarsko	nesmí být ani přístroj v autě
Španělsko	nesmí být používán
Francie	zakázáno je použití
Velká Británie	zakázáno je použití
Lucembursko	zakázáno je použití
Portugalsko	výslovně zakázáno
Polsko	zakázáno je i vlastnit přístroj
Německo, Dánsko, Finsko, Itálie, Irsko, Norsko, Nizozemsko (pozor, policie používá i "nezjistitelné" radary), Rusko (i státy bývalého SSSR), Švédsko, Slovensko, Slovinsko, Turecko, Jugoslávie	používání antiradarů tolerují

Jiné způsoby "protiradarové" obrany

Hodně úspěšným způsobem, jak se nechat varovat před policejním radarem, jsou zvláštní relace v rádiích. Přelstít policii šlo ale i mobilním telefonem a internetem.
Například celoplošná stanice Impuls přijme průměrně každou hodinu 15 až 20 hlášení. "Jako první se ráno ozvou profesionální řidiči s rozvozy," říká pracovník Rádia Impuls Jan Kurčík. "Největší nápor je pak od osmi do jedenácti. Nejsou to ale jenom varování před radary, řidiči upozorňují i na nehody, zácpy a nadměrné náklady." Podle jeho mínění si mnoho šoférů řeklo, že levněji je přijde zavolání do rádia než kupovat drahý přístroj. Ještě donedávna velmi oblíbeným způsobem kolektivního varování bylo informování o radarech přes SMS zprávy v síti mobilních telefonů. Jako centrála sloužil jeden server napojený na internet, přičemž systém spočíval v jednoduché konferenci přihlášených: kdo zaregistroval radar, poslal SMS zprávu mobilem na centrální server a ten ji ihned rozeslal všem účastníkům. Nastavit bylo možné také zasílání zpráv jen z některých regionů. "Hodně jsem to používal, ale později jsem zjistil, že příliš často civím na displej mobilu, místo abych koukal na cestu," komentuje své rozhodnutí tuto službu zrušit podnikatel Petr Hudec. Vedle těchto skutečně funkčních opatření obcházely nejrůznější pověry. Jednou z nich bylo tvrzení, že mobilní telefony Nokia jsou schopné detekovat policejní radar stejně dobře jako antiradar. Tyto informace velmi znepokojily výrobce policejních radarů, a tak ihned začal s testováním. Vyzkoušeny byly pro jistotu všechny u nás dostupné značky mobilů, a ani jeden jediný tohoto "zázraku" schopen nebyl.

Před policejní hlídkou je antiradar radno schovat