Vždy usměvavá dáma, kterou si většina lidí automaticky představí s kytarou v ruce, si podle svých slov dobře rozumí i s volantem automobilu.
"S tou kytarou to ale možná bude o něco lepší," nakonec připouští po několika vteřinách přemýšlení.
Máte BMW X5. Je to vaše první takhle velké auto?
To není. Jezdila jsem v chrysleru, Mercedesu ML a Nissanu Patrol. Off-roady se mi vždycky líbily. Navíc doprava přeci jen houstne, takže prvotní impulz k pořízení takového auta vycházel i z pocitu bezpečí. Až později se z toho stala vášeň. Výhody takhle velkého auta jsem na vlastní kůži poznala asi před třemi roky, kdy jsem vezla dceru ke kamarádce.
Na Jižní spojce jsem jela ve středním pruhu a v okamžiku, kdy jsem začala zpomalovat kvůli autům přede mnou, přišla rána. Zezadu do nás nabourala avie. Bylo to v zimě a ten řidič si neuvědomil, že už měl mít obuté zimní gumy. Prostě se nevěnoval řízení a neubrzdil to. Kdybych tehdy měla malé auto, asi by srážka pro nás dopadla tragicky. I mercedes byl celý zprohýbaný. Oprava stála asi půl milionu.
A co sportovní Z3?
Zatímco X5 plní účel rodinného auta na běžné ježdění, Z3 je takový náš bonbonek pro radost. S manželem jsme si splnili sen. Tohle auto je fajn i v tom, že na rozdíl od X5 nemá automatickou převodovku, takže si v něm můžete opravdu sportovně zařídit.
Přechod z manuálního řazení k automatu vám problém nedělá?
To je spíš naopak. Hůř si zvykám na řadicí páku. Je to asi i tím, že Z3 řídím opravdu jen zřídka.
Od kolika let máte řidičák?
Papíry jsem si udělala, když mi bylo jedenadvacet. Jenže jsem dlouhou dobu neměla auto, takže jsem jezdila tramvají nebo metrem. Mimo Prahu jsem se pak nechávala vozit. Auto jsem si pořídila až v době, kdy se mi narodila dcerka.
Jak se vám znovu začínalo?
Věděla jsem, že jen tak začít nemůžu. Navíc manžel namítal, že by to nebyl nejlepší nápad, po těch letech si posadit do auta dítě a jen tak vyrazit. Myslela jsem, že to bude otázka jedné lekce v autoškole. Jenže omyl. Občas to bylo poměrně bolestivé.
Štěstí bylo, že jsem narazila na skvělou paní instruktorku Tylovou, navíc bývalou automobilovou závodnici. Ta mě opravdu znovu naučila řídit ve všech možných situacích. V zimě jsem třeba zvedla telefon a ve sluchátku se ozvalo: "Paní Filipová, venku napadl sníh a je ledovka. Nechcete si vyzkoušet smyky?" Byla úžasná. Naše ježdění nakonec trvalo asi rok.
To jste byla tak nešikovná žákyně?
To si nejspíš říkali i kolegové paní instruktorky. Jenže já jsem v té době pořád šetřila na auto a nechtěla jsem z ježdění vyskočit. Kdybych přestala, zase by mi trvalo nějakou dobu, než bych se do toho dostala. No a kromě toho jsem byla na mateřské, takže jsem byla taky ráda, že si mám s kým "pokecat".
A jaké to bylo, když jste se učila řídit poprvé?
To jsem měla sice velmi fešného instruktora, ale bohužel mě toho moc nenaučil. Nejspíš do mě byl i zakoukaný, ale na to pozor: tohle není místo, kde by se měly získávat sympatie! Takže vzkaz pro učitele autoškol: Nepřivírejte oči nad chybami dívek ani v tom případě, že vás okouzlují. V provozu se jim to jednou může vymstít.
Jaká jste řidička dnes?
Jsem na té úrovni, že jsem si za volantem jistá a řízení mě baví. Užívám si to.
Které bylo vaše první auto?
To byl červený Renault Clio. V něm jsem absolvovala i pár lehkých karambolů. Ale šlo o takové ty začátečnické chyby, kdy se na zadní sedačku natáhnete pro lahev s vodou a skončíte v příkopu, případně kouknete na mobil a v tom okamžiku ťuknete do auta před vámi. Ale to je mou zbrklou povahou. Pořád musím myslet na to, abych nespustila oči ze silnice. Zvlášť když vezu dítě.
Žila jste ve Francii. Kromě clia jste žádný vůz francouzské značky neměla?
Clio bylo jediné. Pochopitelně se mi líbila třeba "kachna", ale i před léty to už byl spíš veterán. Jako auto pro zábavu by to bylo fajn.
Vaší dceři je jedenáct let. Používala jste autosedačku?
Jezdily jsme s autosedačkou od plenek. Jako malou jsem dcerku zkoušela dávat i dopředu, ale to mi přišlo moc nebezpečné. A teď nejvíc žasnu, když jedu v autě a vidím, jak kolem mě projíždí rodina s malým dítětem, které stojí v mezeře mezi sedačkami a kouká na cestu. Z toho mě opravdu mrazí. Nechápu, že je to dneska ještě možné.
Čeho se na silnici bojíte?
Mám strach z kamionů. Jejich řidiči jsou velmi často bezohlední. Na dálnici vyhodí blinkr a neřeší, jestli za nimi někdo jede. To se netýká jen českých řidičů. Řekla bych, že to jde skrz všechny národnosti.
Nezkusila jste někdy kroužit po závodní dráze?
Do opravdového závodu jsem byla pozvána, ale pak mi to z časových důvodů nevyšlo. Můžu vám říct legrační příhodu? Jednou mě pozvali na promotesty nového auta. Byla tam spousta známých osobností, tak jsem jela. Na místě mi do ruky předali klíčky, nějaké papíry s pokyny, mapu - a já vyrazila. Vzhledem ke své roztržitosti jsem se těmi pokyny vůbec nezabývala a jela jsem naplno! V cíli jsem taky byla v nejlepším čase, jenže tam mi řekli, že to byl závod na co nejnižší spotřebu. Samozřejmě jsem skončila poslední.
Jak snášíte zimu za volantem?
Je fajn, když si sednete do auta, které má vyhřívané sedačky. Z pohledu ježdění může být zima velmi nepříjemný protivník. I proto dávám přednost čtyřkolkám, s nimiž se dostanete prakticky všude. A vzhledem k tomu, že se na takto vybavené auto spoléhám, nevozím řetězy. Vlastně je neumím ani nasadit. Podobně jsem na tom i s výměnou píchnutého kola. Naštěstí se pokaždé najde ochotný gentleman.
Jaký vůz byste nechtěla?
Nechci nikomu ublížit, tak to řeknu jinak. Nároky rostou a na lepší auto si rychle zvyknete. Když jsem neměla peníze, nevadilo mi pomyšlení, že bych si jako první auto koupila třeba staré "embéčko". Je to jako s kytarou. Začátečníkovi stačí nástroj za tři stovky, ale tím, jak se zlepšuje, už mu začíná vadit, že kytara nemá tak dobrý hmatník, trochu chrčí... Logicky si pak koupí lepší a dražší a k té horší už se nevrátí. Ale občas na ni s nostalgií vzpomíná.
Mám strach z kamionů. Někteří jejich řidiči jsou často bezohlední,
říká Lenka Filipová
 DVAKRÁT BMW: Zatímco rozměrnější BMW X5 slouží Lence Filipové ke každodennímu ježdění, dravější Z3 má jen pro radost |
