Více než deset let pak trvalo, než byl vynalezen semafor, který nepotřeboval obsluhu - premiéru měl před 80 lety, 5. listopadu 1927 v britském Wolverhamptonu.
Tehdy osmdesátitisícové město, jež leží zhruba 200 kilometrů severozápadně od britské metropole, předstihlo v nasazení technické novinky kromě Londýna i ostatní světové metropole.
Například Praha se úplně "obyčejného", strážníkem řízeného semaforu dočkala zhruba ve stejné době. Dopravní světla se v československém hlavním městě objevila nejprve na křižovatce Hybernské, Dlážděné a Havlíčkovy ulice. Později pak přibyla světla i na Václavském náměstí.
Více než půlstoletí před semafory, jež řídí provoz automobilů a samozřejmě i chodců, se objevily dopravní signály, podle kterých řídily svou jízdu vlaky.
V některých městech včetně Prahy měly svá vlastní signalizační zařízení i tramvaje.
Právě železničním semaforem a prací pro britské dráhy se inspiroval inženýr J. P. Knight, který v roce 1868 sestrojil semafor určený pro řízení provozu před sídlem britského parlamentu.
Poslanci mohli bezpečně přecházet díky dvěma plynovým lampám (už tehdy červené a zelené), které obsluhoval strážník.
Zařízení ale fungovalo necelý měsíc, když v 2. ledna 1869 náhle vybuchlo a vážně zranilo policistu, který měl právě službu. Další téměř půlstoletí pak dopravu na silnicích, po kterých se od 90. let 19. století stále častěji proháněly i automobily, řídili jen dopravní strážníci.
První novodobý semafor se nemohl objevit jinde než ve Spojených státech, zemi automobilům zaslíbené. Namontovali jej roku 1914 na rohu 105. ulice a Euclide Avenue v Clevelandu ve státě Ohio.
Po britském prapředkovi zdědil semafor barvy, červenou a zelenou, světlo už nebylo plynové, ale bezpečnější elektrické.
O čtyři roky později se v New Yorku objevilo i žluté světlo, upozorňující řidiče na změnu barvy. V Clevelandu tuto funkci totiž zastával zvukový signál.
V roce 1922 se objevily první semafory doplněné gongem v Paříži a Hamburku, o tři roky později se světelná signalizace vrátila i do Londýna.
Od 30. let se pak semafory šířily stále více, další impulz přišel s rozvojem elektroniky, ale i motorismu po druhé světové válce.
Začátkem 50. let v Mnichově instalovali systém, který umožnil řidičům jedoucím přiměřenou rychlostí projet řadu křižovatek bez zastavení - známou "zelenou vlnu".
Dnes jsou červená barva pro zastavení a zelená pro jízdu mezinárodně srozumitelnými signály, některé země ale mají svá specifika.
Ve Španělsku třeba nepoužívají u přepnutí z červené na zelenou žluté světlo, v Rakousku se zelené světlo krátce před přepnutím rozbliká, v některých státech je pak možné odbočit vpravo, i když na semaforu svítí červená.
Ne všude jsou také semafory umístěny ve svislé poloze vedle vozovky či nad ní - někdy visí uprostřed křižovatky (bývalo to i v Československu), jinde jsou světla umístěna vodorovně vedle sebe.
I tak jednoduchá technická věc, jako je semafor, může být předmětem vášnivých debat.
Důkazem je Německo, kde se před lety obyvatelé bývalé NDR postavili proti tomu, aby jejich rozverně působícího panáčka s kloboukem ze semaforu pro chodce nahradila "západní" jednoduchá figurka.
"Ampelmann" nakonec přežil a před třemi lety mu dokonce přibyla partnerka "Ampelmädchen". Dodnes je jedním ze symbolů NDR a suvenýry s jeho obrázkem se výborně prodávají.
