Nakolik jsou tyto částice nebezpečné pro organismy? Na čem závisí jejich množství? Jak změnit materiálové složení brzdového systému, aby otěrem vznikající nanočástice byly co nejméně rizikové?
Na tyto a další otázky se pokoušejí odpovědět vědci z Vysoké školy báňské - Technické univerzity Ostrava, kteří se jako jedni z mála na světě už několik let věnují výzkumu otěrových nanočástic vznikajících při brzdění. Spolupracují přitom s odborníky z americké univerzity SIU Carbondale ve státě Illinois.
"Zatímco negativní účinky prachových částic vznikajících třeba z dieselových motorů jsou prokázány a existuje snaha o jejich omezení, nebezpečí otěrových nanočástic vznikajících při brzdění se zatím moc neřeší," upozorňuje Jana Lešková z Centra nanotechnologií při Vysoké škole báňské - Technické univerzitě Ostrava. Odborný tým je zatím v první části výzkumu, provádějí se testy účinků nanočástic na potkanech, vědci budou i zkoumat výskyt a složení otěrových částic vznikajících při brzdění u dálnice D47.
Na riziko otěrových nanočástic upozorňuje i Václav Roubíček z katedry chemie Fakulty metalurgie a materiálového inženýrství Vysoké školy báňské - Technické univerzity.
"Studie uvádějí, že jedno auto vyprodukuje průměrně asi 400 gramů brzdového otěru za tři roky. Při dnešní hustotě dopravy je to již nezanedbatelné množství," říká Roubíček. Připomíná, že nebezpečnost otěrových nanočástic souvisí s materiálem brzdového obložení.
To se dnes již nevyrábí z jedovatého azbestu. Jak uvádí odborník z praxe, který si nepřál být jmenován, k výrobě se používají materiály, které neobsahují těžké kovy.
"Samozřejmou součástí mohou být měď či mosaz sloužící k rozvádění tepla," podotýká technolog a dodává, že materiálové složení brzdového obložení bývá u každého z výrobců střeženým tajemstvím.
Jana Lešková říká, že výrobci brzd budou muset problematiku řešit třeba používáním materiálů, z nichž se při brzdění budou uvolňovat větší částice, pro zdraví člověka bezpečnější než otěrové nanočástice, které se mohou dostávat až do krevního oběhu. V projektech jsou i uzavřené brzdové systémy, ani u nich ale dle Leškové není zaručen nulový únik emisí.
