Příště si vezmu šoférské rukavice, ty snad pomohou proti mozolům od volantu a řadicí páky. Příště? Ale ano, přiznávám, že to byl tak silný zážitek, že si ho určitě někdy budu chtít zopakovat.
Pátek 14:00
Hodina do startu. Přípravy byly hektické, ale všechno klaplo. Podařilo se mi včas vyzvednout auto dovezené na vleku z Německa, dorazila i manželka měnící se pro oba víkendové dny v navigátorku. Prý to není dobrý nápad, určitě se rozhádáme, při závodě jsou nervy našponované, říkají mi kamarádi.
Mám jet raději s nějakým chlapem. Nechci, nějak to zvládnem! Pravda, nervózní jsem dost: neznámé auto, navíc pravý závoďák, poprvé na rallye, navíc v Česku unikátní, "setinové". Nejvíce nás děsí "zkoušky přesnosti". To může být třeba stometrový slalom, na který je limit 22 sekund.
Musíme tedy spočítat, jakou rychlostí pojedeme, zastavit na trati se nesmí. Cílovou fotobuňku musí předek našeho auta, tedy rampa s reflektory, protnout na setinu sekundy přesně, každá setina způsobí propad v pořadí o hezký kus dolů. A podobných zkoušek bude několik, některé z toho tajné, tedy překvápka, která nenajdeme v "roadbooku", tedy knížečce s navigačními pokyny. Jo, a taky se nesmíme ztratit, navigace samozřejmě povolené nejsou.
Pátek 15:00
Připravujeme se na výjezd. Lepíme startovní čísla, na přední nárazník přivazujeme plaketu s logem závodu, fotíme se, navigátorka studuje roadbook. Já startuji, abych zahřál motor auta, na studený volnoběh bublá dost nepravidelně, to se musí zlepšit. Olej a voda už jsou zkontrolovány, světla svítí, stěrače stírají, klakson jsem nenašel.
Pohled na široké, ale jen dvanáctipalcové gumy ukázal, že to jsou závodní "sliky", tedy skoro bez vzorku, takže hlavně aby nepršelo. Teď se musíme nacpat do anatomických závodních sedaček a připnout čtyřbodovými pásy, které nás nepustí do strany a dopředu ani o milimetr, shýbnout se pro lahev s pitím je vlastně nemožné.
Carlsbad Classic RallyeTakzvaná setinová rallye. Soutěže tohoto typu se jezdí v Evropě běžně, v Česku se uskutečnila poprvé. Hlavním organizátorem je německé vydavatelství Motorpresse, jež pořádá známé zahraniční rallye (Silvretta, Sachsen Classic). Soutěž se jede podle šipkového itineráře (označuje vzdálenosti mezi odbočkami, ukazuje, kde odbočit). Základním principem je ujetí předem určené vzdálenosti za určený čas, přičemž odchylka od ideálního času se měří na setiny sekundy a posádky za ni inkasují trestné body. Těmto zkouškám se říká testy přesnosti (TP). Některé jsou zaneseny v itineráři, jiné jsou tajné a posádky se o nich dozvědí, až když na ně narazí. Carlsbad Classic se jela ve dvou dnech. Páteční trasa vedla do hor k Jáchymovu (110 km), sobotní po "lázeňském trojúhelníku" Mariánské – Františkovy Lázně – Karlovy Vary (152 km). |
Místo zadních sedaček máme rezervu, kolem kabiny bezpečnostní rám, pekelně krátkou převodovku a nizoučký podvozek. Když jsem při cestě k hotelu škrtl o zem potřetí, šel jsem se raději podívat, jestli to autu neublížilo. Kdepak, olejovou vanu kryje pořádný plech. Posunujeme se ve frontě kolegů, startuje se od nejstaršího auta po minutě. Na nás, startovní číslo 39, přijde řada po půlhodině.
Pátek 15:34
Start!!! Je to tady! Chlapík s praporkem nezapomněl při ohlašování auta zmínit Waltera Röhrla, jemuž se přezdívalo Mistr volantu. Tenhle měl určitě v rukou víc než já, aspoň ho držím tak pevně, až mi bělají klouby. Ona to není žádná sranda, zatáčet tímhle minivolantíkem bez posilovače s tak širokými koly. Ale odpich má kadett pořád hodně slušný, čemuž se nedá odolat hlavně při startech, zvlášť když ho doprovází mohutná zvuková kulisa burácejícího výfuku. Takže ji občas předvádíme divákům, kterých je kolem trati dost.
V prvním kopci zjišťuju, že motor je třeba hodně vytáčet, klidně k pěti tisícům, jinak občas zaklepou ventily, pomalá jízda se mu nelíbí.
Pátek 16:30
Lidi mávají! Veteráni jedou! Hlavně z přeplněných zahrádek restaurací. Není divu, že se jim tam líbí, je příšerné vedro, nejtropičtější víkend celého roku. Obloha jak vymetená a asi je vám jasné, že starý závodní speciál nebude mít nic takového, jako je klimatizace. Závidíme kolegům v amerikách, které tuhle vymoženost samozřejmě mají, i těm v kabrioletech, jichž je tady polovina startovního pole.
Všichni jsou na tom líp než my v naší těsné kabině. Kadett je fakt malé autíčko, asi jako fabie, takže loket mám nalepený na dveřích. Interiér je celý černý, tudíž se pěkně zahřívá, skla jsou čirá, otevřená okénka moc nepomáhají, navíc je musíme zavírat, abychom se slyšeli, motor řve. A zkuste si v rozpálené kabině ještě počítat rychlostní průměry při zkouškách přesností a trefovat se přesně na fotobuňky!
Pátek 17:30
Tak tohle byla slušná ostuda! Kdyby to nebylo smutné, váleli bychom se smíchy. Do cíle poslední etapy přijíždíme v poslední minutě, a jak jsme vystresovaní, nevidíme hned cíl. Tady je! Nevidíme, že ostatní na nás mávají a možná i křičí, neslyšíme je. Vjíždíme alfě romeo do její zkoušky přesnosti, fotobuňka jako fotobuňka, ale tahle cílová nebyla. Pardon, pardon, pardon. Alfa opakuje, my se stydíme.
Pátek 20:00
Po prvním dni máme pocit, že jsme poslední. Zvorali jsme, co se dalo. Jediné, co se nám nepovedlo, bylo sjet z trasy. U tajné zkoušky jsme nedokázali spočítat, jakou rychlost máme nasadit na projetí 70 metrů za osm sekund, takže jsme byli o sekundu rychlejší. Na okruhové zkoušce jsme si nevšimli, že cílová fotobuňka je až za zatáčkou, takže jsme byli o sekundu pomalejší. Na to, že se jede na setiny této jednotky, docela tristní.
Dneska to byl trénink, říká žena-navigátorka, a je to taky jediná útěcha, která nám zbývá. A už je to tady, tlačíme se u tabule, na niž organizátoři vyvěsili výsledkové listiny s průběžným pořadím. Samozřejmě, je to katastrofa: na jedné zkoušce přesnosti jsme předposlední, ani na dalších nebodujeme, celkově jsme z 51 dokončivších posádek 38. Pravda, čtyři auta nedojela vůbec.
Sobota 10:00
Příprava na start. Kontrolujeme jako většina osádek auto, olej, hladinu vody v chladiči, světla, všichni se pak tlačíme na toaletě u recepce se špinavýma rukama. Vojta Štajf, slavný jezdec české rallye (aktuálně vede se Subaru Impreza tabulku produkčních vozů mistrovství ČR), má menší problém s prosakujícím chladičem svého Subaru Leone z roku 1976, jediného takového auta v Česku. Dáváme vodu, vzájemná výpomoc je při rallye moc důležitá.
Při zahřívání motoru se mi zdá, že volnoběh nedrží, jak by měl. Ale ještě, než se vrhnu pod kapotu, dochází mi, že za tím je něco jiného: rozsvítil jsem kvůli fotkám při startu světelnou rampu, čtyři obří reflektory na předním nárazníku, a dynamo nestíhá dobíjet. Hned po odmávnutí ji vypínám a motor zase brumlá po svém, ale v pohodě.
Sobota 12:00
Konečně máme dobrý pocit! Hned první zkouška nám snad vyšla, druhá, na náměstí v Bečově nad Teplou, snad taky. Nelítostné slunce to ještě nestihlo pořádně rozjet a taky jedeme často lesy ve stínu. Kouzelné etapy z Mariánských Lázní přes Kladskou k zámku do Kynžvartu si konečně užíváme. Na nádvoří u bývalých zámeckých koníren je připraven oběd a hned po něm slalom, samosebou zase na přesnost. Ani z něj nemáme špatný pocit. Dokonce už jsme se naučili dobře spočítat příjezdy k etapovým kontrolám.
Sobota 15:00
Idylka! Lížeme zmrzlinu za časomírou předposlední etapy v Chlumu Sv. Maří. Těsně před cílem nás organizátoři notně potrápili tajnou zkouškou přesnosti. Vůbec jsme ji nečekali, skoro jsme si jí nevšimli a nedokázali bleskově spočítat rychlost průjezdu. No, už je to pryč. Takže teď trochu relaxujeme, do cíle zbývá 21 kilometrů, máme na ně hodinu, to je zívačka. Minuty ubíhají, jen navigátorka začne být za chvíli trochu nervózní, prý jestli bychom už neměli jet? Přece jenom je to 41 km. Cože?! Asi jsem se předtím přeslechl...
Pořád se to dá stihnout, poslední etapa se ovšem dojíždí do hotelu ve Varech, tam bude asi provoz, takže velkou rezervu nemáme. A to ještě míjíme odbočku z hlavní, stejně jako německá posádka, na niž zuřivě blikáme, že jedou špatně. Mávají, však jsme kolegové, ne? Nepochopili, sviští dál.
Musíme ještě na benzinku, auto chce pít, posádka naopak. Pak už jedeme na krev, "pilu" v té největší odpolední výhni. Organizátoři nás ještě zpomalí objezdem kašny na náměstí v Lokti, kde náš nizoučký závoďák musí jet pomaleji než krokem, aby nedřel o bublinatou dlažbu. Na mostě ovšem máváme fotografům jakoby nic. A pak zase bereme vracečky smykem, zadek klouže jak po másle, okénka dokořán, hlava duní z řevu výfuku, serpentiny a konečně šachovnicový praporek a cíl. Jsme v něm přesně na minutu, když jsme zostra předjeli německého kolegu s dvanáctiválcovým jaguarem. Už mu to bylo jedno, měl šest minut zpoždění. A za hodinu se dozvíme, jak jsme dopadli.
Sobota 17:30
Propocené tričko visí na sušáku v koupelně, a protože je černé, objevují se na něm mapy od soli. Vedro bylo fakt extrémní, taky dvě z osádek vzdaly ze zdravotních důvodů. Další zase kvůli technice, ani starším autům nedělají horka bůhvíjak dobře. Zbývajících 46 posádek z původních 57 se schází v jídelně. A jde se vyhlašovat: vítězové všech měřených zkoušek přesností, kategorie mechanických stopek a celková tři místa. Pořadatelé mají uchystáno celkem jedenáct trofejí.
Tleskáme všem šikulům, u každé zkoušky se vyhlašují první tři místa, ale jen první dvojice jde pro cenu. Najednou slyšíme: Roman Švidrnoch, Opel Kadett GTE... Není to chyba? Díváme se po sobě nevěřícně a mátožně jdeme k červenému koberci. Je to tak: v jedné ze zkoušek jsme měli odchylku tři setiny vteřiny a vyhráli jsme ji. Mimochodem, v další zkoušce jsme byli pátí s odchylkou devět setin sekundy...
A jak to dopadlo celkově? Těšíme se, že jsme někde snad v polovině, máme pocit, že jsme se výrazně zlepšili. Taky že ano, průběžné sobotní 28. místo je skok o deset postů kupředu. Jenže zabrali všichni, takže celkově to nevydá na lepší než 33. příčku. Ta nenadchne, z původních sedmapadesáti to není ani půlka...
Vítězí posádka na Austinu Healey z roku 1956, druhá je úžasná pětičlenná rodinka z Německa, rodiče a tři malé holčičky, závodící v kabrioletu Delage z roku 1928. Všichni jim to druhé místo přejí, snad i třetí posádka v pořadí na alfě romeo z roku 1962. Závodník Vojta Štajf skončil osmý. A potěší, když nás na závěr pochválí: "Máš mou poklonu, kolego!"
Opel Kadett C GT/E Rallye (1976)Posádku MF DNES pozvalo do závodu české zastoupení automobilky Opel, které přivezlo z firemního depozitáře v Rüsselsheimu krásný youngtimer. Závodní Opel Kadett sloužil coby tréninkové auto legendárního mistra volantu Waltera Röhrla, čtyřnásobného šampiona Rallye Monte Carlo a jednoho z nejlepších pilotů v dějinách motorsportu. Kadett má pod kapotou dvoulitrový atmosférický čtyřválec naladěný na 156 kW (při 7 400 ot.!), už s elektronickým vstřikováním paliva. Poháněná jsou zadní kola, což v kombinaci se samosvorným diferenciálem dovolí velmi ostré průjezdy zatáčkami. Maximální rychlost je 210 km/h. Auto se dodnes účastní historických rallye.  |
