V malém těle velký duch
Britská značka Mini skončila v dobře situovaném rodu BMW. Následníci vítězů světových rallye z šedesátých let zažívají nový boom, moderní městští a příměstští sportsmani si kupují nepříliš praktické, ale charizmatické mini jako o závod.
Ideální variantu, se kterou si řidič užije dostatek zábavy, ale stále ještě v rozumných mezích nákladů a přijatelného komfortu, představuje prostřední benzínová motorizace pojmenovaná Cooper.
Může se hoditVyberte si vůz on-line! www.automodul.cz |
Šestnáctiventilový čtyřválec 1,6 l vyvíjí 85 kW, zatímco v základní verzi one mu stačí o 19 kilowattů méně a ve špičkovém Cooperu S jich naopak díky kompresoru ze sebe umí vydat rovných 125.
Řadit či neřadit
V cooperu jsou k dispozici dvě různé převodovky; komu nestačí pětirychlostní mechanická, může se za 47.600 Kč navíc rozmazlit samočinnou variátorovou s šesti předdefinovanými stupni a zapomenout na spojkový pedál. Za větší pohodlí mini zaplatí 15 kg a osmi decilitry spotřeby navíc, o 1,3 pomalejším zrychlením 0 - 100 km/h a o 15 km/h slabší maximální rychlostí.
Případný zájemce také musí počítat s tím, že variátor se chová trochu jinak, než klasická samočinná převodovka. Tu mini nabízí také (Steptronic), ovšem pouze pro nejdražší Cooper S za 721.113 Kč.
Městské války
Cooper mění banální městské a příměstské posouvání v každodenní potyčky o pole-position na příštích semaforech. Ovšem bez ječení motoru, zařezávajícího se do hlavy a chřestění klouby na každém výmolu – vše se děje s noblesou a bez zbytečných ztrát na komfortu a zubní sklovině.
Přesto umí vozík s takřka motokárově umístěnými koly vykroužit každou zatáčku jedna radost a exaktním, trochu tužším ovládáním navodit velmi sportovní pocity. Potenciál jednoduchého motorku navíc stačí k velmi svižným rozjezdům a uměřené pobrumlávání výfuku dokresluje jeho křišťálově čistý zvuk do lahodné harmonie.
Praktičnost je v mnoha ohledech až na druhém místě za efektem. Uvnitř je přesně tolik místa, kolik lze čekat v 3,6 m dlouhém sportovně laděném autě hračkovitých proporcí a nepotěší ani nízká okna.
Zadní, jinak poměrně pohodlná místa dělí od adjektiva "nouzová" jen několik milimetrů a i když se v nich dá přežít 350km dlouhá cesta, obtížně se na ně nastupuje (předním sedačkám chybí polohová paměť) a ve vyšších rychlostech je vzadu větší než malé množství hluku.
Ve srovnání s ostrým Cooperem S, který cestování na zadních sedačkách oslazuje ještě přívaly decibelů a pérováním, co do komfortu srovnatelným s dubovou fošnou, je ovšem pobyt v druhé řadě pořád ještě o řád příjemnější. Počítat se příliš nedá ani s kufrem, jehož objem – méně než poloviční proti fabii – stačí taktak pro příruční zavazadla.
Jízda s cooperem je v mnoha ohledech specifická. Sedí se níže než je obvyklé a většina ovladačů našla místo v řadě "leteckých" kovových páček na spodku středové konzole.
Víceprvková zadní náprava z trojkového BMW předposlední generace (E46) vede mini zatáčkou neobvyklým způsobem - narozdíl od torzních tyčí, obvyklých u konkurence, se zadní kola chovají v každém místě zatáčky přesně definovaným způsobem a záď se díky tomu v rychlé zatáčce trochu "zhoupne" do vnější strany oblouku.
Výsledkem je, že malý hatchback řidiči do každé zatáčky aktivně pomáhá, zprošťuje její průjezd nervózního "kopání" předních kol a je prakticky nemožné jej dostat do nechtěného smyku. Příjemným podtržením jsou přesně dávkovatelné, prakticky neúnavné brzdy.
Jednovačkový čtyřválec táhne ochotně od nízkých otáček a prostřednictvím přesného plynu jednoznačně komunikuje s řidičem. I po městě lze s pobrumlávajícím výfukem plout na pětku, samočinná převodovka CVT při nízké zátěži také řadí nejvyšší stupně a nechává motor pracovat kousek nad volnoběhem. Pohledné autíčko poutá zraky kolemjdoucích obého pohlaví a v ostatních řidičích trochu otupuje jejich obvyklou agresivitu, takže se mini snadno protáhne téměř do každé mezírky. Každý kilometr přináší příjemné pocity z poslušného chování auta a obdivných pohledů kolemjdoucích.
Cestování malý vozík zvládá také, ale nejvýše ve dvou lidech, kteří naloží svoje věci i přes sklopenou zadní sedačku. Dálniční kilometry polyká suverénně, znamenitý podvozek se stará o výbornou směrovou stabilitu a motor má dost sil na suverénní udržování stotřicítky i do táhlých kopců. V Německu potom není problém jet trvale 180-200, ovšem potom už aerodynamický hluk od téměř kolmého čelního skla daleko přesáhne meze komfortu. Čirá radost pak čeká na okreskách – pérování je pěkně tuhé, ovšem s odřenýma ušima se vešlo do mezí přijatelného kompromisu mezi komfortem a kontrolou, i když je jednoznačně přikloněné k druhému pólu.
Závodění je ovšem tou pravou disciplinou pro genetického potomka malých, ale ostrých cooperů, kteří přes výkonový handicap dokázali několikrát zvítězit v těžké Rallye Monte Carlo. Ačkoliv je novodobý cooper skoro dvakrát těžší a větší, vykazuje na dnešní dobu nadprůměrnou ochotu k dovádění v zatáčkách a na okruzích.
Pouhých 115 koní atmosférického motoru se zdá na první pohled málo, po čase to ale přestane vadit a když se řidič s cooperem sžije a přizpůsobí se jeho životnímu rytmu, v každé zatáčce okusí pocity závodníků.
Pro opravdové mistry také není problém užít si celé série parádních řízených smyků – záď totiž poslouchá na slovo a efektní přetočení se dá pod plnou kontrolou pořídit s pouhým zhoupnutím a ubráním plynu; jen to chce jet o hodně rychleji než obvykle a to rozhodně není nic pro nervy nezkušeného řidiče. Dobře vyvážený motor také dokáže překvapit nejprve řidiče, posléze i majitele silnějších dvoulitrových limuzín, kterým jejich výkony nestačí na malého bouřliváka. Vyrovnávat staré účty je krásné i s agresivními majiteli domněle všemocných "tédéíček".
Překvapivý rozdíl v jízdní dynamice i ve zvukovém projevu má na svědomí kvalita použitého paliva. Rozdíl mezi 95 a 98oktanovým Naturalem není třeba znovu rozepisovat, lze však zaznamenat citelný odstup také mezi 100 a 99 oktany u drahých aditivovaných paliv.
Manuální převodovka versus CVT
K této volbě se člověk dostane při sestavování toho svého mini. Cooper je jediným modelem, ke kterému je variátorová převodovka k dispozici, silnější "eSko" ji nahrazuje klasickým automatem Steptronic. U modelu one musí vystačit s řadící pákou s pěti převody, pro dieselovou verzi (One D) jich je připraveno šest.
Pětistupňová manuální převodovka Getrag je největší změnou obou nepřeplňovaných MINI po faceliftu v roce 2004. Oproti předchůdkyni ZF nabízí mnohem přesnější řazení, lepší synchronizaci a také zcela nově poskládané převodové poměry jednotlivých stupňů.
Výsledkem je pocit větší kontroly, subjektivně i objektivně lepší zejména pružné zrychlení a v neposlední řadě také odstraněné problémy se spolehlivostí, kterými skříně ZF trpěly. Manuální převodovka patří k naprosté špičce – řadí trochu ztuha, ale naprosto neomylně, dostatečná synchronizace si nechá líbit i pořádné "kopání" a veliká hlavice padne do velké dlaně a neklouže – majitelé menších dlaní, tedy typicky ženy, ovšem již tolik spokojení nejsou.
Šlehačkou nakonec je také tuhá, ale exaktní spojka bez vůlí, schopná dlouhodobě snášet i opravdu ošklivé zacházení. I přes prvotní zklamání z chybějící šestky, která by se hodila zejména na dálnici, je manuální řazení jasnou volbou pro srdcaře a příležitostné závodníky, pro které udělá naprosté maximum.
Samočinná variátorová převodovka CVT má šest předvolených stupňů, vlastně jen předdefinovaných poloh variátoru, které jsou naskládány za sebou v téměř neměnných rozestupech.
Za téměř padesátitisícový příplatek nabízí svobodu pro pravou ruku a vybrané chování při městské a klidné jízdě. Sladění motormanagementu a převodovky je totiž bezchybné a při defenzivním popojíždění je výsledkem maximální komfort. Zajímavý je projev vozu – nechová se jako s klasickým automatem, kdy je motor v permanentním záběru a hydraulický měnič přeřazuje zcela plynule.
CVT na vteřinku "vypne" motor, plynule přeřadí a pak opět "zapne"; zvenčí i uvnitř to vypadá jako dokonalá práce s "manuálem". Variátor graciézně zvládá i popojíždění v kolonách, i když to nejpomalejší plížení umí přeci jen lépe klasická samočinná skříň.
Co variátoru příliš nechutná, jsou přechody mezi klidným a sportovním režimem, na který si vždy nechá přibližně dvě vteřiny na rozmyšlenou; zhruba stejně dlouho trvá první kick-down a ve vypjatějších situacích také reakce na povel k manuálnímu přeřazení, který zatížená převodovka většinou splní, ovšem někdy bez zjevného důvodu také nikoliv.
Pevný start a přeřazování kousek pod jmenovitými otáčkami problém nedělá, totéž udržování motoru při síle v horní polovině otáčkoměru, ovšem před začátkem závodění je třeba ponechat agregátu dvě vteřinky času na přípravu. Daní za komfort je také o 1,3 s horší zrychlení na stovku, o 15 km/h snížená maximálka, třičtvrtě litru vyšší průměrná spotřeba a samozřejmě i zvýšené riziko nákladné opravy v budoucnu.
Vybrané chování dělá z "Cé-Vé-Téčka" velmi dobrou volbu do města a pro klidné cestování; rychlejšímu svezení se nebrání, ale manévry, které by měly být při sportování dílem okamžiku, mu z principu trvají nekonečně dlouho.
Mini Cooper je stylový automobil s vybraným chováním za každé situace. Dvěma cestujícím nabízí solidní komfort a nadprůměrné svezení, k tomu vybraný styl a špičkovou bezpečnost. Druhou stránkou je nepříjemně omezený prostor zejména v zadní polovině interiéru a vyšší ovládací síly, které nemusí být po chuti zejména křehké ženě.
Na českém, silně cenově orientovaném trhu, jej vyšší pořizovací cena řadí mezi luxusní zboží, což není tak úplně zasloužené – mini je vysoce stylové a špičkově zkonstruované, avšak stále především spotřební malé užitečné auto.
Nepříjemné chvilky při placení se můžou ještě prohloubit, zvláště pokud se budoucí majitel zakoukal příliš hluboko do předlouhého ceníku příplatkové výbavy, který umí základní cenu 525 tisíc zdvojnásobit.
Samotná cena převodovky – 47 600 Kč - navyšuje cenu téměř o 10 %. Ovšem samotné provozní náklady už nijak dramatické nejsou – spotřeba při převážně městském ježdění se vejde do 7,5 l/100 km u klasického coopera, CVT si vezme cca o 7 deci více. Servisní intervaly jsou také dlouhé, počítat je ovšem třeba s drahými opravami a náhradními díly. Ovšem kdo by na to hleděl, když se teď nosí mini?
 |
| Mini v televizi - pro německou televizní crazy-komedii "Totálně bláznivé superauto" vyvinuli filmaři společně s techniky BMW bláznivý speciál. Žluté mini si s sebou - kromě jiných nezbytností - veze i vlastní popelnici. |
 |
| Mini propaguje podobu budoucí nové generace; již několik měsíců vozí po nejvýznamnějších autosalonech studie, naznačující tvary budoucího kombi, ovšem ozvláštněné pokaždé nějakou specifickou úpravou. Zatím posledním dosazením do neznámé v názvové rovnici Mini Concept X je Geneva; v hladině ženevského jezera se objevilo alter ego v podobě služebního auta mechaniků z rallye Monte Carlo. Vyjímací bedýnka pod podlahou kufru tentokrát obsahuje nářadí, uvnitř se skrývají zvedáky, hasící přístroje a různé agregáty, a v plochých skříňkách na místě bočních skel jsou seřazeny běžné náhradní díly. Opět nechybějí paralelogramové zadní dveře, chybějící B-sloupek a vysouvací mechanismus sedaček, usnadňující nastupování. Celkový dojem dotvářejí detaily v závodnickém stylu a tři páry výkonných světlometů na přídi. |
 |
| Pro toho, kdo hodně věří svým kloubům, a pro koho je 170 koní málo, je určena limitovaná série John Cooper Works GP Kit. Rychlý a tvrdý hot hatch se stane ještě rychlejším a tvrdším - 218 koní se postará o dostatek zábavy spolu s ještě ztuženým podvozkem, exkluzivními lehkými 18" koly, závodními brzdami a drastickým odlehčením, díky kterému se ušetří proti standardnímu Cooperu S celkem 40 kg. Maximálnímu požitku padly za oběť zadní sedačky spolu s částí protihlukové izolace a několika "zbytečnostmi z interiéru. Ramena zadní nápravy byla nahrazena hliníkovými, standardní sedačky si vyměnily místo se skořepinami Recaro, součástí výbavy je multifunkční volant, audioaparatura a klimatizace. Do prodeje přijde v červenci 2006, ale nejásejte - bude cca dvakrát dražší než standardní Cooper S a většina z plánovaných 2000 kusů už je zamluvena předem. |
