Jezdíval jste velkým Chryslerem 300M. Teď máte menší a levnější Opel Signum. Znamená to, že Miroslav Donutil začal na autech šetřit? Nebo jste zanevřel na původní značku?
Nejdřív k té velikosti - určitě jsme nepomenšili. Naopak, mám pocit, že prostoru vzadu je víc.
A pokud jde o značku - oba jsme s mým řidičem Jindrou byli s předešlým vozem spokojeni, takže o žádné nevraživosti řeč být nemůže.
Ostatně značek jsme vystřídali už víc, ale prostě přišla zajímavá nabídka na nejvýkonnější verzi s třílitrovým šestiválcem, auto se nám líbilo, nebylo proč váhat.
Mluvíte v množném čísle... To znamená, že při volbě auta se radíte se svým řidičem?
Samozřejmě. Ale poslední slovo mám stejně já. Jindra je odborník na techniku, ale já jsem ten, kdo musí mít vzadu dostatek prostoru a klidu, když se během cesty připravuji na vystoupení nebo na natáčení. A to signum má. Zvenku to možná ani tak nevypadá, ale nabídka prostoru je opravdu velkorysá.
Nepatříte tedy k těm, kteří další auto chtějí větší, dražší, s prestižnější značkou?Možná, kdybych si sám řídil, že by takové zhřešení v podobě touhy po luxusnějším, dražším, sportovnějším voze na mě také padlo. Ale takhle jsem zastáncem názoru, že chlap má mít spíš dobré hodinky, správnou vázanku a boty. A auto ho má pohodlně dovážet tam, kam potřebuje.
Trávíte v autě při cestování za svou profesí hromadu času. To určitě sbíráte do svých pořadů z cestování zážitky...
Zklamu vás, nic z auta nemám. Buď spím, nebo si opakuji texty. Okolí nevnímám. Když pak dojedeme, bývá první otázka od ředitele divadla: Jaká byla cesta?
Odpovídám po pravdě: Nevím. A kudy jste jeli? Nevím. Vidím jim pak v očích, že mi buď nevěří, nebo si myslí, že jsem magor. Ale je to tak - já nevím. I to je dokladem, jakou důvěru mám ve svého řidiče a jak je auto pohodlné.
Takže nepatříte k obdivovatelům krajiny?
Ano, když jedeme s rodinou. Pak si vychutnám každý kilometr. A ještě taky otravuju těmi hláškami, tou hrou, co hrají v mnoha rodinách, když jedou na víkend... Třeba kolem Kuřimi vždycky připomínám: "Vidíte, tady hrál tatínek nablblej film o čističce odpadních vod, hrál inženýra čističky odpadních vod."
A při dalších cestách to různě vylepšuju. Čističku jsme přejeli, já si dávám na čas, teprve po kilometru říkám: "Málem bych zapomněl, přejeli jsme tu čističku odpadních vod, kde jsem hrál inženýra." A manželka se synem, kteří byli natěšení, že už s tím dám konečně pokoj, mě chtějí málem zabít. Tak už to pak hlásím předem: "Za chvíli se budeme blížit k tomu místu, kde jsem točil ten film o čističce..."
Jak řídí vaše žena? Míříte teď na dovolenou do Jihoafrické republiky a chcete si ji i projet. Tam bude řídit také ona?
Řídí výborně, ale v Africe se přece jen svěříme domácím, kamarádům, krajanům. Chceme si tam oba opravdu odpočinout. Já se těším na ryby, točím totiž teď každou noc televizní film o inspektorovi Klubíčkovi podle předlohy Emila Vachka, a protože jsem krom toho dělal další věc pro televizi, neměl jsem v poslední době vůbec volno, žádný čas si oddychnout.
A víte, co je zajímavé? Tu postavu kdysi hrál Jindřich Plachta, pak Jaroslav Marvan a teď já, což je možné jen díky tomu, že Vachek nikdy nenapsal, jak Klubíčko vypadal. Byl to "záběr", těch čtrnáct nočních natáčení, proto se už nemůžu dočkat Afriky.
Takže těšení na exotiku...
Určitě. A pokud budeme jezdit autem, tak pomalu a vlevo. Jen jednou jsem přemluvil kamaráda Petra Vítka v Austrálii k rychlé jízdě a hned jsme dostali lekci. Pořídil si silného bavoráka, ale pořád se s ním ploužil v limitu, co Austrálie povoluje. A já ho hecoval: "Ukaž, co to umí." Ale on říkal, že ne, že nechce platit pokutu. Nakonec jsem ho ukecal a šup, přesně jak předvídal: v tu chvíli kde se vzal tu se vzal, policajt na motorce a stop.
Byl velmi slušný: "Dobrý den, pánové, vítám vás v našem kraji a jsem moc rád, že jste si vybrali tuhle silnici. Vaše pokuta je sto dolarů." Já povídám kamarádovi: "Tak mu vysvětli, žes to udělal jen kvůli mně, troubovi z Evropy." A on že ne, že to bude jen horší. Já do něj ale dul tak, až opravdu policistu zkusil umluvit.
Ten na to: "Jistě, chápu, takže to bude sto třicet dolarů..." Vítek rychle přestal smlouvat a policajt, stále s úsměvem: "Velmi mě těšilo, pánové, přeji vám krásný zbytek cesty." Dokonalý neuplatitelný úřadník. Od té doby už nikdy nikoho k rychlé jízdě nepřemlouvám.
Takže závěrem: je auto váš favorit mezi dopravními prostředky?
Dnes ano. Ale z mládí mám moc pěkné vzpomínky na vlak. Z Brna, kde jsem s rodiči bydlel, jsme jezdili za babičkami a dědou do Třebíče. Víkend co víkend. To bylo kouzlo, nádhera. Nádraží, oblaka dýmu, pohled z okýnka, utíkající stromy, pod tratí řeka... "Jaroměřice nad Rokytnou! Horké párky!" (Imituje chraplavě hlášení nádražního rozhlasu a vyvolávání prodavače).
Pak vlak vystřídala šestistovka fiat, maličké auto, které na kopec v Náměšti nad Oslavou potřebovalo rozjezd, a když nás někdo zbrzdil, tak jsme to nevyjeli. Šestistovky na sebe při potkání blikaly, protože jich nebylo moc a řidiči byli rádi, že se potkali. Jó, tak to vypadalo na cestách. Pane, to jsou krásné vzpomínky. A víte, že táta měl po tudoru a minoru jednu z prvních tisícovek a pak snad všechny následující modely škodovek? Tak jsem mu teď koupil fabii.
Přijel jsem s ní za ním do Brna, zazvonil jsem a povídám: "Tady je Policie České republiky, vemte si doklady a pojďte dolů." Byl chudák vystrašenej, je mu už sedmdesát osm, leknul se, že blbě zaparkoval. Přišel, já mu vrazil do ruky klíče a povídám: "To je tvoje." Kdybych za tu fabii zaplatil pětkrát tolik, stál ten okamžik za to, když jsem viděl tu jeho slanou radost v očích.
 Miroslav Donutil má rád kožená sedadla a hlavně dostatek prostoru. I v tom mu Opel Signum vychází vstříc. |
