Futuristické vozítko E-go pro třetí tisíciletí vymyslel absolvent Technické univerzity Jan Dědek, při jeho tvorbě se inspiroval vědeckofantastickými filmy.
Elektrodvoukolka pro jednotlivce se umístila na třetím místě v rámci výstavy absolventských prací na mezinárodní designérské škole Coventry University Automotive Design ve Velké Británii.
"Chtěl jsem vytvořit něco, co by vybočovalo z řady, a myslím, že se to povedlo," komentuje Dědek skutečnost, že na výstavě závěrečných studentských prací školy automobilového designu v britském Coventry získal třetí cenu.
Tak v čem budou jezdit lidé po městě ve třetím tisíciletí?
Podle mě budou určitě potřebovat vozítka malá, rychlá, snadno ovladatelná a ekologická. Vyšel jsem z toho, že z center měst auta z ekologických i prostorových důvodů zmizí a že ne každému vyhovuje hromadná doprava a ne každý se může pohybovat po vlastní ose, například na kole.
K čemu jste došel?
Zjistil jsem, že chybí nějaké vozítko pro lidi, kteří sice nejezdí přímo na invalidním vozítku, ale mají potíže s pohyblivostí a přitom chtějí být samostatní. Postupně jsem ale dospěl k vozítku pro všechny lidi od 16 do 75 let, částečné invalidy i lidi úplně zdravé. Předcházelo tomu ale dva a půl roku studia na designérské škole v Anglii. Byla to vlastně moje absolventská práce.
Říkal jste, že podobných škol je asi šest ve světě. Jak se člověk dostane na takovou školu?
Původně jsem absolvoval Fakultu strojní Technické univerzity v Liberci se zaměřením na dopravní a kolová vozidla, ale vždycky jsem měl blízko k automobilovému designu. Věděl jsem, že škola v Coventry se zaměřuje na něj, a tak jsem tam poslal svoje práce a vybrali mě.
Jak dlouho jste tam byl?
Celkem dva a půl roku. Jeden rok jsem byl na přípravce a pak půldruhého roku pracoval na vlastním projektu. Ten byl rozdělen na dvě fáze - diplomová práce a tvorba modelu.
Studium na prestižní škole něco stojí.
Za půldruhého roku se platí tři a půl tisíce liber. I když jsem měl sponzora, musel jsem si ještě přivydělávat. Pracoval jsem nejprve v hotelu, pak ve škole jako dozor v počítačové učebně. I se studiem to byl docela zápřah.
Jaký je studentský život v Anglii?
Jiný. Je to multikulturní země. V kurzu nás bylo patnáct z celého světa. Jiné bylo už to, že jsem měl spolužáky z Japonska, z Tchaj-wanu, Francie, Austrálie, Indie, či z Polska. Jiný byl i systém výuky. Student tady jde směrem, kterým chce kráčet. Vyučující nás nijak neúkolovali, spíš se nás snažili podpořit a poradit nám. Důležité bylo přinést něco nového. Vymyslet něco sám.
Mohl jste vymyslet nové auto. Vy jste vymyslel dvojkolku. Proč právě tu?
Snažil jsem se najít díru na trhu. Zjistil jsem, že lidí, kteří se hůř pohybují, bude přibývat s tím, jak bude populace stárnout a že je potřeba vymyslet pro ně nový systém dopravy. Nechal jsem se inspirovat tím, že v Anglii existuje systém výpůjček tříkolek.
Lidé si na místo dojedou autobusem nebo autem, pak přestoupí na tříkolku a pomocí ní si například nakoupí nebo obstarají, co potřebují, a pak vozík vrátí. Auto nebo autobus je odveze i s nákupem domů. Řekl jsem si, že právě to by mohlo být to pravé.
Jak jste postupoval?
Půjčil jsme si takový vozík sám, abych si to zkusil na vlastní kůži a sledoval reakce lidí. Myslím, že v tomto směru jsou v Anglii vychovanější než u nás. Pak jsem si půjčil dvojkolku, nazývanou seagway. Je to zdejší dopravní hit.
To je vozík na dvou kolech paralelně uspořádaných, na kterém ale musíte dodržovat rovnováhu. Když jsem shromáždil informace, začal jsem vymýšlet první návrhy. Na konečném modelu o velikosti 1:3 jsem pak pracoval tři měsíce. Nejtěžší ze všeho bylo vytvarovat čirý ochranný kryt z plexiskla.
S kým jste se během práce radil?
Hlavně s těmi, kdo by měli vozíky užívat. Rozdělil jsem je na tři kategorie podle věku a sledoval jejich přání a připomínky. Každá skupina upřednostňovala něco jiného a já se snažil sestavit vozítko, které by vyhovovalo všem.
Jaký byl výsledek vašeho zjištění?
To byl vlastně závěr mojí diplomové práce: vozítko pro jednoho člověka, které se bude pohybovat po stávajících ulicích a chodnících, projde dveřmi budov, bude chránit lidi před nepřízní počasí, bude mít úložný prostor pro nákupní tašky, bude snadno ovladatelné a ekologické, tedy na elektromotor.
A pak zbylo už jen to technicky vymyslet! Váš model připomíná tvarem trochu sněžný skútr.
Inspiroval jsem se tvary a pohyby lyžařů, které jsou vlastně něco mezi během a chůzí, ale třeba i klokanů, kteří mají těžké tělo a lehké nohy.
Do kterého roku jste svůj výrobek situoval?
Do roku 2030. Představil jsem si jak bude asi doprava ve městech vypadat. Kromě faktů jsem čerpal i z vědeckofantastických filmů. Už dnes je ale patrná snaha vytěsnit auta z městských center. Někde se dokonce už platí mýto. Vyšel jsme z toho, že za dvacet let už auta do center velkých měst nebudou smět.
A tak je nahradí vozítka?
Ano. Je to jedna z možností. Lidé s nimi mohou jezdit do práce, k lékaři, na nákupy, do školy.
Co tedy přináší nového?
Je vybaven takzvanými gyroskopy na vyrovnávání těžiště a jeho dvě paralelně uspořádaná kola jsou uložena excentricky, ne jako běžná kola upevněná v středu, takže vozík je schopen měnit výšku podle potřeby uživatele a například se vyklápět do zatáček.
Pokud chce někdo zvolit sportovní způsob jízdy. Celý design je řízený tím, aby byl vozík funkční. Výhodou je i systém navigace, který člověku určí, kudy má jet. Zpomalí ho, když přejde do místa s větší frekvencí chodců.
Vypadá hodně extravagantně. Je také bezpečný?
Právě navigační systém může snadno zabránit nehodám. Pomocí centrálního dispečinku, které bude auta sledovat, se dá například zabránit nehodě. Vozítko samo si může udržovat bezpečnou vzdálenost a v případě potřeby zpomalit nebo zastavit.
Jak rychle by mohl jezdit?
Od tří až do čtyřiceti kilometrů v hodině. Může projet běžnými dveřmi, zaparkovat na jednom metru čtverečním, natankovat u elektrosloupku kdekoli po městě, pojme tři tašky s nákupem za opěradlem a proti nepřízni počasí chrání člověka kryt z plexiskla.
S užíváním takových vozíků by samozřejmě musel změnit způsob dopravy. Města by byla například rozdělena do jednotlivých pásem podle hustoty dopravy. Tím, že by vozíky užívali lidé všech skupin, nebylo by rozdílu mezi mobilně postiženými a zdravými lidmi, co by mělo i pozitivní vliv na zařazení těchto lidí do běžného života. Ničím by se nelišily, jako je tomu dosud.
Jak se dá ovládat?
Trojrozměrnou počítačovou myší. Je to jednoduchý způsob, který je pro dnešní mladou generaci úplně běžný, takže v budoucnu by jí neměl činit žádné problémy. Další způsob ovládání je šlapkami. To platí například pro zatáčky. Vozík je vybavený jednoduchým displejem s dalšími službami. Ten se ovládá tlačítkem. Pomocí něj si může uživatel nastavit cíl cesty nebo některé další důležité informace.
Jak se lidé k vozíkům dostanou?
Lidé by si jej mohli půjčit na sběrném parkovišti a na jiném stanovišti je zanechat, tím by se vlastně zvýšilo i jejich využití, než je tomu například dnes u automobilů, kterými lidé přijedou do práce a pak je nechají celý den stát na parkovišti nebo v garáži. Další možností by bylo vozíky si koupit. Nechat si například upravit barvy či design podle vlastního přání.
Máte představu, kolik by takové vozítko mohlo stát?
Ani náhodou. To je otázka dalšího vývoje. A ten rozhodně nebude levnou záležitostí.
Model máte doma. Co bude dál?
Zkusím jej nabídnout firmám, které by se ho ujaly a vytvořily funkční prototyp. To už je ale jiná kapitola a také o jiných penězích.
