Fiesta ST je prototyp hot-hatche. Užijete s ním spoustu zábavy o sobotních ránech na vymetených silničkách za městem, ale jet s ním přes půl republiky k babičce, to radši půjdete na vlak.
První kontakt je spíš nepříjemný: tvrdé výrazně sportovně tvarované sedačky nutí řidiči podivnou polohu. Sedí se zbytečně vysoko a mohutná přístrojovka tlačí řidiči sedícímu napřímo volant hodně blízko. A vypasenější postavy si ve výrazně profilovaných opěrácích zrovna nepohoví. Řidiči a spolujezdci pak může vadit středový tunel poděděný po klasické fiestě. Je hodně široký, takže si o něj mačkáte koleno, v přečudlíkovaném panelu rádia aby se čert vyznal a na jeho studium si vzal náhradní volno.
Ford Fiesta ST v číslech
|
Spojka zabírá hodně zostra a jízda městem a poskakování po rozbitých cestách je spíš utrpení. Auto klátivě kopíruje vozovku, kola lomozí do podběhů a celé je to tuhé a nepoddajné.
Jenže i nekonečné Lovosice jednou skončí a za cedulí označující konec obce jako byste přesedli do jiného auta. Na rozmlácených okreskách se tuhé tlumiče rozhýbou a fiesta začne fungovat úplně jinak.
Je to extrémní příměr, ale se závodním autem je také utrpení jezdit a pomalu to neumí vlastně vůbec. A Fiesta ST je jeho levobočkem. Pomalu jezdit ji moc nejde, ale rychle to umí asi nejlépe ze všech hot-hatchů. Má skvěle přesné řízení. Úžasně drží stopu, zatáčkou se protáhne se neuvěřitelnou zarputilostí a obejde se přitom bez všech elektronických zbytečností, na které lákají moderní auta. Přepínání jízdních režimů baví řidiče první měsíc, kdy má nové auto, pak na něj rád zapomene. Fiesta to tedy raději vůbec nemá.
V dlouhých otevřených obloucích hodně pomáhá systém, který napodobuje funkci samosvorného diferenciálu přibržďováním vnitřního kola. Podvozkáři Fordu k tomu do úmoru ladili mechaniku. Oproti obyčejné fiestě, kterou jezdí sousedka na nákupy, má jiné těhlice na přední nápravě, torzní zadní nápravu, pružiny i tlumiče a brzdy.
Elán a jistota v zatáčkách jsou ohromující. Do úzkých malé auto s krátkým rozvorem dostává jen fyzika. Znejistí ho jen nerovnost v zatáčce nebo třeba horizont, na kterém se odlehčí záď.
Cítíte, že karoserie je pevně opřená v nápravách na doširoka rozkročených sedmnáctipalcových kolech (205/40). Podvozek je tvrdý, ale ještě stále trochu cítíte, že tlumiče tlumí a pružiny drží kolo na asfaltce, není to odskakování a lomoz kov na kov.
Čtyřválec 1.6 EcoBoost s přímým vstřikováním paliva a proměnným časováním sacích i výfukových ventilů je přeplňovaný turbodmychadlem. Občas je třeba chvilinku počkat, než turbo naplní motor vzduchem, reakce na sešlápnutí plynového pedálu tak není tak přímá a rychlá. Pak už se motor hezky rychle vytáčí. Pro pomalé ježdění padesátkou městem vystačí oturbený čtyřválec se dvěma tisíci otáček. Páka převodovky skvěle zapadá po krátkých drahách, rychlé řazení je hračka. A že budete řadit často.
Nejlepší je držet ručku otáčkoměru mezi čtyřmi a šesti tisíci. Na tahání jedenácti a půl metráku je 182 koní víc než dost, ještě ve sto devadesáti při podřazení na pětku s elánem zrychluje. A ze zatáčky vyrazíte i když zapomenete podřadit. Vytočený motor vám ale svým naléhavým jekotem docela přesně napovídá, jak chce řadit. Bručivý hlas výfuku je chytlavý, odpustíte mu i to, že ho auto vyluzuje uměle. Ale časem přijdete na to, že v konstantním hluku je zábava řezat okresky, ne jezdit každý den do práce nebo na dovolenou. V tom se projevuje vyhraněnost a jednoúčelovost toho malého spratka. Multifunkční nástroj v něm nehledejte. Fachmani všech oborů také používají poctivé nářadí a nad multifunkčně nanicovatými vynálezy ohrnou nos.
S nohou jako pírko umí jezdit ostrá fiesta kolem sedmi litrů. Když se jezdí, jak se na ST patří, stoupá klidně třeba ke čtrnácti.
Všechno nejlepšíLetos slaví ten malý veleúspěšný ford čtyřicátiny. Fiesta se představila v roce 1976, pracovaly na ní týmy ze dvou kontinentů a automobilka pro ni postavila novou fabriku. Fiesta dostala strategickou úlohu obsadit jeden z nejexponovanějších segmentů trhu. Dostala na to veselé jméno, prý ho vymyslel sám Henry Ford II, vnuk zakladatele. Ve španělštině znamená „fiesta“ oslavu. Fiesta byla svědkyní a účastnicí revoluce, začátkem sedmdesátých let se moderní kompakty zrodily. Během několika sezon dorazily vozy s tehdy „novou“ architekturou. Do tříapůlmetrové délky (dnes už má ke čtyřem metrům) se vešli designéři s moderním líbivým pojetím dvouprostorové karoserie i konstruktéři s motorem vepředu pohánějícím přední kola. Během pár let se trh změnil, v letech 1971 až 1975 se tak představily Fiat 127, Renault 5, Peugeot 104 a VW Polo, a Ford tedy musel rychle reagovat.  U španělské Valencie tehdy vznikla obří fabrika (2,7 milionu metrů čtverečních), která stála americkou automobilku miliardu dolarů. Někdo tehdy prý prohlásil, že to byla vůbec největší investice Fordu pro vůbec nejmenší auto, které kdy automobilka vyráběla. Projekt pojmenovaný Bobcat odstartoval už na začátku sedmdesátých let a pracovaly na něm týmy na obou stranách oceánu od amerického Deabornu přes německý Merkenich a britský Dunton až po italskou karosárnu Ghia. Turínské studio Ford spolkl v roce 1973 i s geniálními stylisty Tomem Tjaardou a Paolo Martinem. Právě Fiat 127 byl pro Ford referenčním zástupcem konkurence. Na jeho základech údajně postavili první prototypy Fiesty. Už v roce 1979 oslavila Fiesta první milion vyrobených kusů. Dnes se vyrábí kromě Španělska také v Brazílii, Argentině, Mexiku, Venezuele, Číně, Indii a Jižní Africe. Do dneška se jich v šesti generacích prodalo na 16 milionů. |
