Zeptáte-li se fanoušků rallye na nejvíce fascinující éru v dějinách tohoto sportu, devět z deseti odpoví, že jí bylo přece období „béček“.
Od roku 1973 pořádané Mistrovství světa v automobilových soutěžích (WRC) se postupem času stávalo vítaným marketingovým nástrojem automobilek při propagaci svých výrobků. Zatímco však na jedné straně úspěšně závodila auta jako Ford Escort RS, Opel Manta či Fiat 131 Abarth, některé automobilky se rozhodly k soutěžení o vavříny přistoupit poněkud komplexněji. První byla Lancia se svým legendárním Stratosem. Vůz s motorem Ferrari V6 umístěným uprostřed se vyznačoval vynikající ovladatelností a vysokým výkonem. Z konstrukčního hlediska však stále šlo o relativně konvenční auto s pohonem zadní nápravy.
Dalším, kdo se pustil do výroby závodního speciálu, byla automobilka Renault, která představila model 5 Turbo. Ve 400 homologovaných modelech byl motor vylepšený turbodmychadlem umístěn místo zadních sedadel. V roce 1980 se v závodech objevil první vůz s náhonem na všechna čtyři kola. Šlo o Audi Quattro. To už zásadní změna pravidel pro nejvyšší kategorii klepala na dveře.
Stavidla definitivně povolila s rokem 1982 a vypsáním takzvané skupiny B. Mezinárodní automobilová organizace (tehdy FISA) zrušila dosavadní omezení a povolila výrobu speciálů pro účely rallye, které neměly se sériovou produkcí mnoho společného. Byly to vysoce specializované výkonné stroje (ke konci až 700 koní!), které byly kromě asfaltu uzpůsobeny i pro jízdu na nezpevněných površích. K homologaci stačilo vyrobit pouze 200 kusů pro běžný provoz, v případě vylepšení stačilo vyrobit 20 vozů.
Tak jako už mnohokrát nejpružněji reagoval koncern Fiat, resp. jeho značka Lancia, která se na úspěchy vozů 131 Abarth rozhodla navázat překrásným typem 037. Šlo sice stále ještě o vůz se zadním pohonem, ale zbytek konstrukce už využíval možnosti neomezených úprav, díky kterým vůz dosáhl pronikavých úspěchů.
K typickým rysům podobných speciálů patřily přeplňovaný motor uložený uprostřed, lehký trubkový rám a na něj připevněné, snadno odnímatelné laminátové nebo kevlarové díly karoserie. Podobný styl vyznávaly třeba vozy Peugeot 205 Turbo 16, Ford RS200, Lancia Delta S4 či MG Metro 6R4. Velkou výjimkou bylo v počátcích éry rovněž úspěšné Audi Quattro, které mělo z historických důvodů motor tradičně vepředu.
Ještě specializovanější evolucí monster zrychlujících z klidu na sto za 2 – 3 sekundy se měla stát skupina S, připravovaná na rok 1987. K jejímu uvedení však vlivem tragických nehod ze sezon 1985 a 1986 už nedošlo.
Na korsické rallye v pětaosmdesátém roce stál Bettegově Lancii 037 v cestě strom, který na místě usmrtil řidiče, o rok později při tomtéž podniku s autem stejné značky uhořeli horcí kandidáti na mistrovský titul Henri Toivonnen a Sergio Cresto. Už předtím si v Portugalsku rozrazil smrtící koridor mezi diváky neovladatelný Ford RS200. Na místě zůstali tři mrtví a desítky zraněných. Když se přičetla ještě fatální zranění Surerova spolujezdce z německé soutěže, nebylo moc co řešit a na konci roku byla skupina B s okamžitou platností zakázána. Poslední ostrý závod jela tato monstra 4. až 7. prosince 1986 v USA. Vítězství z Olympus Rally si odvezl Markku Alén s Lancií Delta S4.
Celá řada technicky obdivuhodných strojů zůstala rázem bez využití, aby posléze dožívaly na Pikes Peaku, v rallyecrossu nebo na Rally Dakar. Na rychlostní zkoušky světových rallye se na dlouhá léta vrátila auta skupiny A vycházející striktně ze sériových modelů.
