Základními stavebními kameny zemité mašiny z Milwaukee jsou jednoduchost a střídmost. V případě testovaného modelu této filozofii odpovídá i olivově zelené armádní lakování s bílou pěticípou hvězdou na bocích nádrže. Evokuje to příbuzenský poměr s přísně účelovým válečným veteránem Harley Davidson WLA, který se stal symbolem frontových linií druhé světové války.
Ke klasickému vzhledu samozřejmě neodmyslitelně patří kola s drátovým výpletem. V tomto případě černé šestnáctipalcové ráfky v kombinaci s nerezovými dráty. Obě kola jsou kryta hranatými blatníky a také jejich tvar odkazuje na válkou protřelého příbuzného. Nad tím předním se na mohutném krytu předních brýlí veze jediná ozdoba přední části mašiny, kterou je velký kulatý světlomet s čirou optikou. Jediným módním výstřelkem je kryt žárovky ve tvaru loga Harley-Davidson.
Široká černě lakovaná řídítka jsou zpevněna hrazdou. Jezdci dávají pocit perfektní jistoty. Hrazda je vyklenuta vpřed a dává celým řídítkům krásně kulatý retro vzhled. Ke vzhledu historické předlohy už chybí jen rozměrný větrný štít a pouzdro na karabinu na pravé noze přední vidlice.
Pravé řídítko nabídne standardní funkce jako například startér, chcípák a varovné blinkry. Vlevo to není o moc košatější, ale přece jen je tady ovládání tempomatu nebo listování v palubním menu. I když tento obrat zní trochu nadneseně. Na titěrném displeji ve spodní části kulatého přístroje se přepínají hodnoty dojezdu, najetých kilometrů nebo třeba zařazeného rychlostního stupně a otáček motoru.
Ovládání spojky je kapalinové, přesto od jezdce vyžaduje poměrně dost síly pro ovládání. Zejména v městské špičce, kdy je spojka poměrně často v permanenci, levačka občas naznačí, že té práce už bylo docela dost.
Širokou plochou nádrž kapkovitého profilu zdobí kromě dvou bílých hvězd ještě dvojice chromovaných víček. To pravé slouží k plnění až devatenácti litrů benzinu, v levém je decentně ukryt analogový palivoměr s podsvícením. Podélně nádrž rozděluje panel s jedním budíkem a základními koncovkami. Směrem dolů k sedlu vede pruh z masivní hovězí kůže, samozřejmě opět s vyraženým logem značky.
Sedlo je tady jenom jedno, stejně jako stupačky. Ne, že by ta mašina více lidí neuvezla, ale k jejímu stylu to prostě tak nějak nesedí. Co se ušetřilo na sedle spolujezdce, investovalo se do pohodlí řidiče. Hluboko vykrojené sedlo s nejnižším bodem pouhých 650 milimetrů nad silnicí je masivně polstrováno a neunaví ani při delší cestě. O takovém komfortu se tedy druhoválečným empíkům (MP – vojenská policie) ani nesnilo.
Ono těch rozdílů bude přece jen nakonec trochu více. Tak třeba odpružení zadní vidlice. Válečná předloha jednoduše nemá žádné. To Slim S patří do početné rodiny Softailů. Tedy mašin, které vhledem napodobují tvrdé rámy svých předků, ale komfortní odpružení zadního kola zajišťují pomocí důmyslně ukryté centrální jednotky. V našem případě naležato pod převodovkou. Při hodně svižném průletu hrbatou dlažbou centra města najde někdy zadní kyvka doraz. Dlužno však přiznat, že povrch ulic našeho hlavního města mnohde připomíná spíš Drážďany v roce 1945.
Ani zadní část stroje nezdobí žádné extra parádičky. Jedinou ozdobou, nebo spíš raději řekněme zajímavostí, jsou zadní lampy. Koncové světlo je totiž rozděleno do dvou blinkrů s kapličkami ve tvaru kulek. Pod jejich oranžovými skly se po nastartování rozsvítí i červené LEDky koncových světel, které při brzdění zrudnou ještě více. Neptám se, jak se toto řešení v dnešní pomatené době podařilo homologovat, a raději si užívám těch obdivných pohledů všude, kde brzdovky bliknou.
Mimochodem, Slim S sklízí zasloužený obdiv diváků všech pohlaví i generací, kdekoli se objeví. Zatímco při čekání na zelenou mě zdviženým palcem zdraví starší chlapík z tramvaje, při fotografování přichází dáma pokročilého věku, která neváhá zahodit francouzské hole a deset minut fotí uniformovaného šviháka ze všech možných úhlů. Nic naplat, kouzla osobnosti má tento Amík na rozdávání.
Ozdobou je motor
Vzhled je parádní, pérování komfortní a osvětlení zajímavé, ale největším esem v rukávu je motor. Je to starý známý a nesetkáváme se poprvé, ale vždycky doufám, že to není naposledy. Nenápadné písmeno S v názvu motorky totiž znamená, že v rámu z ocelových trubek buší do véčka uspořádaný dvouválec s objemem 110 kubických palců, což znamená čistou osmnáctistovku. A protože tvůrcem motoru není nikdo jiný, než firma Screamin’ Eagle, dvorní tuner značky Harley Davidson, je to véčko pořádně nabroušené. O přísun vzduchu se stará otevřený filtr, zatímco na druhém konci zjednává temným rachotem respekt dvojice matně černých výfuků; jmenují se příznačně Shotgun (brokovnice) a mají koncovky ostře seseknuté směrem dolů.
Motor má kompresní poměr 9,2:1 a vícebodové sekvenční vstřikování. Hodnota točivého momentu hodná lokomotivy je 145 Nm a to již ve čtyřech tisících otáček. Nejvyšší výkon s hodnotou kolem 82 koní je k dispozici zhruba v pěti tisících otáček za minutu. Motor má oddělené tlakové mazání s nádrží umístěnou pod sedlem. V horkém letním dni jezdce nic nepotěší více než 3,3 litru horkého oleje pod zadkem. Ale v podzimním sychravém ránu to není k zahození.
Mimochodem, kolegové v zastoupení Harley Davidson ocenili mou statečnost a pro souboj s podzimním počasím mne vybavili ještě elektricky vyhřívanou vestou. Malá baterka v kapse vydrží topit asi čtyři až pět hodin v závislosti na zvolené intenzitě výhřevu. Vestička prohřívá tělo přirozeně, jako kuře na grilu si nepřipadám. Tato zápůjčka byla opravdu velmi milá.
Úpravy přidaly na klidu
Startér poprvé typicky váhavým způsobem protočí mohutné véčko a černé výfuky štěknou ostrým hlubokým hlasem. Po zahřátí otáčky klesají a čísla na digitálním ukazateli poskakují těsně pod hranicí jednoho tisíce. Motorkou prostupují pravidelné vibrace typické pro všechny mašiny z Milwaukee. V očekávání klasické kovové rány mačkám tu chlapskou spojku a řadím jedničku. Jenomže rána se nekoná.
Převodovka Softailu totiž také prošla změnou, a to pořádnou. Její reakce je mimořádně jemná, rychlosti zapadají s robotickou přesností a jsou výborně odstupňované. Jednička s dvojkou mašinu bezvadně roztáhnou, trojka a čtyřka zase perfektně zapadnou do městského provozu. Kochám se tím medvědím krouťákem a klidně nechám motor trochu podtočit. Když potom zatáhnu za plyn, zrychlení je doprovázeno sérií dělostřeleckých salv, ze kterých se nabušený motor bezvadně rozmotá směrem k pětce. Motor se svižně odvaluje a válečný veterán burácí krajinou. Ale převodovka ještě nevystřelila svůj poslední náboj. Za pětkou totiž čeká další novinka. Šestka dosedne na své místo, otáčky motoru klesají, mašina se zklidňuje a jízda se nadýchává porcí neskonalé lehkosti.
Příjemná ergonomie hlubokého posedu s tělem mírně nakloněným dopředu dává jízdě velký náboj jistoty vlády nad strojem. S příchodem zatáček to znamená, že se bude řádit. Na motor s převodovkou se můžu stoprocentně spolehnout a zcela se oddat stále se prohlubujícím náklonům. Plotny stupaček nemají hlásiče náklonu, a tak jsou se silnicí konfrontovány natvrdo a jejich lemy rychle ubývají.
Testovací kilometry rychle uběhly. Navzdory sychravému počasí jízda na Softailu Slim S rozjasnila podzimní pošmourné dny. Tato americká mašina se zkrátka zatraceně povedla, a kdybych dokázal najít v kapse 580 tisíc korun (včetně DPH), stála by v mé pomyslné garáži.
