V pondělí 19. listopadu odpoledne jsem zaparkoval na parkovišti v Praze-Kobylisích. Parkoviště za katastrálním úřadem je u frekventované silnice, míří na něj kamery.
Odbíhám na deset minut, když se vracím, zadní okénko je rozbité. Taška s notebookem, foťákem a novým zimním oblečením pro dceru je fuč. Volám policii.
"Musíte si počkat," říká dispečer. Zloději tu vybrali čtyři auta během patnácti minut. Hlídka přijíždí až po hodině.
"To tady máme každé pondělí a středu, když má katastrální úřad odpolední otevírací hodiny," zdraví mě policista. Pro mě malá tragédie, pro něj velká rutina.
"Když to víte, proč si tady na ně nepočíháte?!" namítám. "Prosím vás, na celé Kobylisy jsme jen dva pochůzkáři. A kamery? Z těch jsou rozmazané záběry."
Sepíše se mnou pár věcí a odjíždějí. Mám čekat na vyšetřovatele a do té doby se ničeho nedotýkat. Abych nesmazal otisky prstů. Když už zmrzlý postávám další hodinu, sednu si dopředu za volant a nastartuji motor, abych se chvíli zahřál.
Vtom přijíždí vyšetřovatel. Mladý muž v civilu, působí značně sebevědomě. Nejdřív mě sjede, že jsem snížil možnost dopadení pachatele. Už se ani neohrazuji, že zadních dveří jsem se ani nedotkl.
Pak rozjíždí sérii vskutku důmyslných otázek: Jaké značky pneumatik má vaše vozidlo? Jaké značky je rezervní pneumatika v kufru? Máte povinnou výbavu?
Nevím, jak to souvisí s vyloupením auta. Pokud nejde o taktiku inspektora Columba, který pomocí úmyslně hloupých otázek dokáže vypátrat zločince.
Na to samé musím odpovídat ještě potřetí - přímo na služebně. Rodí se hodně papírů a hodně se razítkuje.
Hned druhý den tam osobně přivezu výrobní čísla notebooku a foťáku, abych se jim po bazarech lépe pátralo.
Policista za pultíkem si papír znechuceně bere, jako by si v duchu říkal: "Co tady otravuješ, snad si nemyslíš, že máme čas to hledat?!"
Za dva týdnymi volá jiná policistka, kdy jim ona výrobní čísla konečně dodám. Po měsíci přijde vyrozumění, že je případ odložen.
