Krioukov si kvůli nemalé pokutě dal práci a pětistránkovým matematickým referátem se rozhodl soudu dokázat, že policista nemusel v dané situaci událost vidět přesně tak, jak se stala. Základ jeho obhajoby byl poměrně jednoduchý. Zásadní je v jeho případě totiž rozdíl mezi skutečnou a pozorovanou rychlostí jeho automobilu a fakt, že policistovi na malou chvíli zakryl výhled druhý automobil, který jel ve vedlejším pruhu. Celý referát najdete zde
Fyzik vyšel z toho, že pozorovatel nevnímá skutečnou rychlost automobilu, ale rychlost k němu relativní, úhlovou. Krioukov soudu ukázal, jak mohl rychlost automobilů vnímat policista, který se díval v podstatě kolmo ke směru jeho jízdy.
Relativní rychlost projíždějícího automobilu stoupá s tím, jak se vůz přibližuje k pozorovateli, a když projede kolem něj, zase stejným způsobem klesá. To platí pro vůz pohybující se konstantní rychlostí. V případě, že auto zpomaluje, je průběh vnímání rychlosti jiný, ale také až do místa blízkého k bodu zastavení zdánlivě stále stoupá. To platí obzvlášť tehdy, když pozorovatel stojí poměrně blízko k bodu zastavení, jako stál policista.
A právě ve chvíli, kdy měl policista zaznamenat zastavení automobilu, mu výhled zaclonil jiný, větší vůz. Když ten z výhledu zmizel, policista viděl malý vůz fyzika, jak pokračuje prakticky stejnou rychlostí jako před zakrytím výhledu. Z toho usoudil, že Krioukov nezastavil. Ten přitom v krátkém okamžiku zakrytí výhledu stihl prudce zastavit a opět se rozjet. Aspoň mu to tak vyšlo v referátu...
