Diváci filmů natočených za první republiky si určitě všímají, že v době mezi válkami jezdila auta po československých silnicích na levé straně vozovky. Na jízdu vpravo, tedy na straně, kterou už v té době používala velká část Evropy, si lidé museli zvyknout až po příchodu německé armády a vzniku protektorátu.
Výnos vrchního velitele německé armády von Brauchitsche začal platit 17. března 1939, jen Praha dostala devítidenní odklad.
Za změnu směru jízdy ale nemohou jenom Němci (jak se často traduje), tato dopravní novinka se totiž připravovala už v meziválečném Československu. V polovině 20. let například vláda přistoupila k Pařížské konvenci, čímž se zavázala "v přiměřeně vhodné době" zavést jízdu vpravo. V roce 1931 pak republika přislíbila, že na pravou stranu vozovky přesune dopravu do pěti let - což se však nakonec nepovedlo.
Motoristické spolky byly většinou pro, na odpor ale často narážela snaha o změnu směru jízdy na venkově. Část dopravních a stavebních odborníků také poukazovala na to, že změna přinese značné finanční náklady. Nejvíce peněz mělo stát nezbytné přebudování tramvajových výhybek nástupišť, ale i změna značení. V listopadu 1938 (tedy po odstoupení pohraničí) vydal stálý výbor Národního shromáždění opatření číslo 275/1938, kterým s platností od 1. května 1939 zavedl jízdu vpravo.
Příchod německých vojáků a konec druhé československé republiky v březnu 1939 tak celou věc "jen" o šest týdnů urychlil. Někde se po pravé straně začalo jezdit už první den okupace (třeba v Ostravě), zbytek území se k dopravní změně připojil 17. března. Jen hlavní město protektorátu získalo výjimku, zdejší rozsáhlou tramvajovou síť totiž nebylo možné přebudovat ze dne na den.
Pražské elektrické podniky se otázkou, co všechno bude potřeba při změně směru jízdy udělat, zabývaly už od konce 20. let. Po rozhodnutí z listopadu 1938 se proto začala připravovat rozsáhlá přeměna tramvajové dopravy v hlavním městě. Do začátku května se měly vyměnit výhybky, přebudovat značení, některé nástupní ostrůvky ale i tramvaje samotné - u novějších vozů se třeba musely přesunout dveře z levého na pravý bok.
Přes všechny předchozí přípravy se nicméně v Praze mohla jízda vpravo zavést až devět dnů po zbytku protektorátu, a to od tří hodin ráno v neděli 26. března 1939; až do té doby se na hranicích města směr provozu měnil. Pamětníci vzpomínají, že někteří němečtí vojáci, kteří do Prahy přijížděli po pravé straně, se tímto dočasným opatřením příliš neřídili a nebylo prý nikterak vzácné vidět třeba až u Anděla vojenské auto v protisměru.
Na změnu směru jízdy sice od prvního dne upozorňoval denní tisk či plakáty a na tramvajích byly nápisy "Jezdí se vpravo!", přesto si ale tento rozsáhlý zásah do zvyklostí (co pozornosti muselo nově vyžadovat třeba jen přecházení ulice) vyžádal řadu dopravních nehod. Například v Ostravě se po přechodu na jízdu vpravo stalo sedm karambolů, které tehdejší tisk připisoval nezvyku řidičů na nové pravidlo.
V Praze se v první den jízdy vpravo stalo 26 dopravních nehod, většinou srážek chodců s tramvajemi. Tou byla i jediná tragická nehoda onoho dne, spojovaná s přechodem na nový způsob jízdy, při které zemřel devětačtyřicetiletý Josef Lhotský. V Kobylisích ho srazila tramvaj číslo 14, když vstoupil do silnice, aniž si uvědomil, že se už jezdí po druhé straně. Jinak si ale lidé na novinku celkem rychle zvykli, vpravo se v České republice jezdí dodnes a v Evropě se jízdy na druhé straně drží například ve Velké Británii.
