To svádíte denně boj o zaparkování v centru?
Bohužel. Žádné předplatné tady nemám a ani policie se netváří, že bych kvůli jménu nebo známé tváři mohla odstavit auto, kde se mi zrovna zlíbí.
To musíte být dost kliďas, protože zaparkovat vůz znamená třeba i několikrát objíždět náměstí kolem dokola a čekat...
Vůbec nejsem kliďas. Jestli něco nenávidím, tak je to například pasivní čekání v koloně. Třeba se někde trochu odřou dvě auta a hned se za nimi všichni zastaví a čekají. To občas udělám i malý přestupek, abych dopravu zase rozproudila.
Takže si stoupnete do křižovatky, natáhnete bílé rukávy a řídíte dopravu?
Najedu třeba na obrubník a zácpu prostě předjedu.
S Nissanem Patrol to jde asi snadno. Pouštíte se někdy do terénu i mimo město?
Spíš v autě trávím dlouhé cesty. To však neřídím. Mám "road managera", prostě řidiče. Ono totiž jet téměř na otočku na Slovensko nebo do hodně vzdáleného klubu, a k tomu s návratem pozdě v noci, není, myslím, pro jednoho šoféra moc bezpečné.
A čím se bavíte jako spolujezdec?
Jakmile přesednu na místo vpravo, měním se okamžitě v diskžokeje. Pouštím celou cestu jedno cédéčko za druhým.
To, že dost dbáte na svou bezpečnost, je následek zážitku z nějaké havárie?
Musím zaklepat - já jsem nikdy nehavarovala. I když možná takovou drobnost jsem jednou zažila, byla celkem pikantní.
To zní, jako by příčinou kolize byl vášnivý polibek za jízdy...
Bylo to úplně jinak. Jednou jedinkrát jsem psala esemesku na mobilu za jízdy a narazila jsem předními koly na chodník.
A kde je ta pikanterie?
Bylo to před americkým velvyslanectvím a okamžitě se z toho domu vyrojila spousta vojáků. Obstoupili celé auto se samopaly a drželi mě v šachu, dokud se neujistili, že jsem opravdu jenom obyčejná holka v autě a ne terorista s plným kufrem dynamitu.
Předpokládám, že teď řeknete, že od té doby nejezdíte kolem amerického velvyslanectví...
Ne! Od té doby vypínám mobil, než usednu za volant.
Ale nedávno jste měla auto skutečně nabourané, nebo to byla fáma?
Byla to pravda. Měla jsem objednané Audi A6, ale právě když mi ho řidič vezl, tak se s ním ošklivě vyboural. Pár dní byl dokonce v nemocnici na pokoji s intenzivní péčí. Teď už je skoro v pořádku. A to je samozřejmě hlavní, i když to rozbité auto mě hodně děsí. Byl v něm mimo jiné zabudovaný i přehrávač disků DVD. Prostě hodně dobře vybavený vůz.
Máte nějaký motoristický sen?
Sen snad ani ne. Jen přání mám. Třeba se mi moc a moc líbí nový vůz od Porsche - Cayenne.
To přání se dá splnit tak, že rozbijete prasátko...
Zatím by mě jenom zajímalo, jak se v tom jezdí.
A v dětství jste měla nějaké motoristické sny?
Já měla motoristický sen doma. Můj táta byl automechanik. Hodně ze svého dětství jsem strávila v montážních jamách pod auty. Taky s patřičně ušmudlaným obličejem i rukama od oleje. Kolegové v dílně říkali mému tatínkovi: Ty máš ale šikovnýho kluka...
Takže zkoušky v autoškole pro vás byly jen formalitou?
Je pravda, že jsem - ani mi snad nebylo deset řídila i autobus. Samozřejmě jsem přitom seděla tátovi na klíně, ale volantem jsem točila sama! Ovšem budete se divit - řidičský průkaz jsem si udělala až někdy ve třiadvaceti.
A kolik kilometrů jste od té doby najezdila?
To opravdu ani netuším.
