Třicetiletý podnikatel Jan usedá do dvoulitrového mondea a vyráží na další dlouhou služební cestu s kufrem plným zboží. Proplétá se městem k výpadovce a pak, než začnou ty dlouhé otravné kilometry po dálnici, sahá po malé krabičce přichycené na palubní desce. Mačká tlačítko "On" a displej antiradaru ožije. Jan najíždí na dálnici a ustaluje ručičku rychloměru mezi 150 a 160 km/h. Občas ho i tak předjede o dost rychlejší automobil. "Antiradar jsem si pořídil před třemi lety. Ale nemůžu říct, že bych s ním jezdil nějak rychleji," říká podnikatel, který ročně najede kolem 40 tisíc kilometrů. Když se v části dálnice, kde je snížena rychlost kvůli pracím přitom nikde nejsou k vidění montérky ani nějaký stroj -, objeví v dálce osobní auto s trojúhelníkem na krajnici, sundává Jan nohu z plynu. Antiradar přitom ani nepípl. "To jsou ty případy, proč jsem si detektor pořizoval - nenechat se nachytat na místech, která nejsou nebezpečná a kde je měření rychlosti od policie normální podlost," říká a nespouští oči ze stojícího auta. Jan nikdy nezpůsobil žádnou dopravní nehodu, a jak sám říká, kolem škol a přechodů pro chodce jezdí stejně pomalu. S antiradarem jezdí prý podobně jako dříve bez něj.
- středa 21. listopadu 2001
