Ilustrační foto

Ilustrační foto | foto: Profimedia.cz

Jezdit úsporně je hračka. Vyzkoušeli jsme to

  • 284
Největším žroutem paliva jsou brzdy... a taky mozek. To mě naučil Michal Šimůnek, šampion ecorallye, kde jde o co nejnižší spotřebu. Ve finále celostátní soutěže "Hledáme řidiče jízdy A" dojel se Škodou Fabií Combi 1,4 GreenLine se spotřebou 2,4 litru nafty na 100 km. Byl jsem u něj v učení.

"Mistr úsporné jízdy? To se máš na co těšit. Ve městě se budete ploužit třicítkou, z křižovatky vás vytroubí a uvaříš se, protože se neklimatizuje," slibuje mi kolega.
 
Když usedám v Mladé Boleslavi do vyklimatizované Fabie RS Michala Šimůnka, je všechno jinak. Žádné vypínání rádia ani motoru při jízdě z kopce. A rozhodně se neloudáme.

Škola úsporné jízdy - Michal Šimůnek

Michal Šimůnek se hned na uvítanou pochlubí svou dlouhodobou průměrnou spotřebou 4,3 litru nafty na 100 kilometrů a vyrážíme na jeho oblíbenou trasu na silničky v okolí.

Každý den dojíždí do zaměstnání v mladoboleslavské automobilce. "Jezdím tak, abych ostatní nezdržoval. Ve městě nejvíc tachometrových pětapadesát, po okresce maximálně něco málo přes devadesát, po dálnici do stočtyřiceti," říká.

Přiznává, že má radši naftové motory. "Táhnou odspodu (od nízkých otáček - pozn. red.), to mám rád," říká. Pravidla, která mě bude učit, jsou prý ale platná i pro benziňáky.
 
"Jezdím co nejvíc plynule, bez plynu" odpovídá, když se ho ptám na jeho finty. "Dívám se, co se děje, a přemýšlím dopředu. Když dojíždím na křižovatku, snažím se nezastavovat - pokud to jde," popisuje.

Jakmile vidí, že ostatní stojí na červené, nežene se stát do kolony, ale pozvolna dojíždí. Když se auta stačí do té doby rozjet, ušetřil. "Nejvíc paliva se spotřebuje na rozjezdy," říká. "Ne šetřit za každou cenu, stačí přemýšlet," shrnuje svůj styl jízdy.

Škola úsporné jízdy - Michal Šimůnek
 
Žádné rozjezdy na dvojku: "Rozjíždím se normálně na jedničku, od toho v převodovce ty převody jsou."

Rozjíždíme se a normálním tempem se dostáváme na optimální otáčky, ve kterých má motor sílu, jakou zrovna řidič potřebuje. "Vytáčení je nanic. Využívám vlastnosti motoru v jeho ideálním rozsahu otáček." U jeho soukromé Škody Fabie RS s motorem 1,9 TDI je to asi do tří a půl tisíc.
 
Konečně vyjedeme z ploužící se kolony mezi Boleslaví a Jičínem a frčíme po záplatované okresce. Jedeme předpisových devadesát, skoro pořád - zatáčka nezatáčka. Brzdy používá jen minimálně. Je vycvičený ze závodní okruhové školy: najde si ideální stopu a jistě vykružuje oblouky zatáček. Bez pískání gum, ale rozhodně ne nebezpečně.
 
Když je na dohled začátek vesnice, sundá nohu z plynu, podřazuje a dojíždí setrvačností. Těch čtyřicet kilometrů jsme projeli pěkným kalupem, na displeji palubního počítače je hodnota průměrné spotřeby 3,8 litru.
 
Jdeme teď vyzkoušet "moje" auto: autobusovitý Peugeot 807 se stosedmdesátikoňovým turbodieselem 2,2 HDi s manuální šestistupňovou převodovkou. Nic podobného Michal Šimůnek podle vlastních slov nikdy pořádně neřídil. Když pak jedeme po dálnici, žehrá na velkou čelní plochu, která nás brzdí. "Jako by nás někdo táhl na opačnou stranu na laně," lamentuje.
 
Natankujeme plnou, vynulujeme všechna počítadla a vyrážíme na necelých 120 kilometrů dlouhou trasu, která kombinuje okresky, dálnice, vesnické silničky i městský provoz.
 
Do Mladé Boleslavi jsem z pražského Smíchova dojel téměř výhradně po dálnici; podle počítače v autě s průměrnou spotřebou 8,2 litru. Výrobce udává průměrnou spotřebu naměřenou podle oficiální metodiky 7,2 litru nafty.
 
Vymotáme se z Boleslavi a najíždíme na dálnici do Turnova. Žádné ploužení. Hezky svižně se rozjíždíme, v připojovacím pruhu nezdržujeme a jedeme tak, jako jezdí jakýkoli nezávodivý řidič. Po dálnici pojede na šestku každý stejně, tak mi aspoň můj učitel spoření vysvětluje své fígle.
 
"Spotřeba začne klesat na ‘státovkách‘ - tam jedu ustálených devadesát. Když dojedu do vesnice, sundám nohu z plynu. Pak zrychluji pozvolna."
 
Všechno je to v nohách...
Michal Šimůnek hledá optimální otáčky, ve kterých má motor dostatek síly - kroutícího momentu - aby auto jelo s co nejmenší námahou. "Když jedu do kopce, tak mi nevadí, že zpomalím na 110, na druhé straně to zase doženu. Když to poženu 130 kopec nekopec, uspořím pět minut, ale spotřebuji o litr a půl víc."
 
"Když jedu po rovině, pomalu na plynu ubírám a využívám setrvačnosti auta. Pak přidávám, zkouším, jak auto zrychluje, když už je třeba sešlápnout plyn moc - v poměru s tím, jak auto zrychluje - přeřadím," popisuje, co to znamená "lehká noha".
 
"Jedu tak, aby výkon motoru stačil na to, aby se auto rozjelo. Když nemusím zrychlovat, není třeba motor točit. Když mám vytočený motor a chci začít předjíždět, první ztráta pro mě začíná v momentě, kdy musím v polovině předjížděcího manévru přeřadit," vysvětluje.

Škola úsporné jízdy
 
Praktiky svých kolegů ze "staré školy", kteří nesvítí a vypínají při jízdě z kopce motor, nedoporučuje. "Klimatizaci používám. S rozumem, ale používám. Když už techniku mám, budu ji využívat, jsme ve 21. století," říká. "Ve svém důsledku to může být i nebezpečné, řidič je pak v horku unavený a nesoustředí se."
 
Vypínání motoru je nebezpečné, posilovač řízení a brzd v tu chvíli přestává fungovat. Můžete si také zamknout volant. "Dělá se to při závodech úsporné jízdy, ale rozhodně to nedoporučuji. Spořit ano, ale ne na úkor bezpečí," varuje. "Ecorallye je extrém!"
 
"Motor nevypínám ani při čekání na červenou," říká o další oblíbené praktice spořílků. "Je to nekomfortní a zdržoval bych. Motor vypínám opravdu výjimečně, třeba když mi tam červená akorát ‘padne‘, ale jen občas."
 
... v očích, uších, hlavě
Přemýšlet, abych se co nejmíň musel rozjíždět. Sledovat, co se děje okolo. Jezdit plynule. Znát motor a umět ho poslouchat, jak se chová, jak reaguje na přidání plynu, a využívat výkon, jen kdy je třeba. To je recept na úspornou jízdu. "Při jízdě městem, kde pojedu padesátkou, mi stačí skoro takový výkon, jaký má motor na volnoběh. Když musím zrychlit, podřadím si a rozjedu se klidně svižně," popisuje.

Sjíždíme z dálnice a míříme z Turnova do zatáček a kopečků na Tanvald. Dodržujeme předepsané rychlosti a zbytečně nebrzdíme. "Když vidím, že je kopec dolů mírný, vyřadím," říká Michal Šimůnek.

"Já naopak podřazuji a brzdím motorem, i před zatáčkou," říkám. "To je samozřejmě dobře. Uzavře se tak přívod paliva, kola roztáčí motor a jedete zadarmo," chválí mě.
 
Zatáčky mám prý projíždět co největším obloukem. Hezky po závodnicku si ho narovnávat. "Samozřejmě to nesmí být na úkor bezpečí," varuje Šimůnek. "Když tam nevidím nebo je na silnici dělicí čára, do protějšího pruhu si nenajíždím," dodává. Správě projetá zatáčka podle něj zachovává plynulost jízdy.
 
Z Tanvaldu se stáčíme na Smržovku a čeká nás dvacet kilometrů až k výjezdu z Jablonce, kde můžeme maximálně padesátkou. Půlhodina plná zastavování, přibržďování a rozjezdů. Řidič jen občas přepne na ukazatel aktuální spotřeby.
 
Za Jabloncem sjedeme na dálnici a hurá zpátky na Mladou Boleslav. V Mnichově Hradišti sjedeme a pokračujeme po okreskách. S předjížděním funícího kamionu si můj učitel hlavu nedělá, stejně jako s otevřeným okénkem, které může nepříznivě ovlivnit aerodynamiku a má při vyšších rychlostech vliv na spotřebu.

Prokličkujeme se zpátky na start, k zákaznickému centru Škody Auto. "Přijde mi, že jsem se docela loudal," hodnotí náš výlet Michal Šimůnek.

Palubní počítač ukazuje 117 ujetých kilometrů, průměrnou rychlost 67 kilometrů v hodině a průměrnou spotřebu 6,7 litru. Cesta nám trvala dvě hodiny a tři minuty.

Škola úsporné jízdy - Michal Šimůnek


"To dojedete nastejno," ujišťuje mě. Já rozhodně optimismem nehýřím, otipuji se na sedm a půl a rozloučíme se.
 
Cíl - start
Usedám za volant, opět nulování všech počítadel a start. Snažím se jet podle toho, co mi radil odborník. Svých zvyků se ale zbavuji jen ztěžka. Využívání setrvačnosti mi nedělá problém, snažím se i předvídat, jenže nějak to není ono. Tam, kde měl na vjezdu do vesnice můj učitel na tachometru pětapadesát, dobržďuji z pětašedesátky.
 
Asi v půli cesty se přistihnu, že jedu moc rychle. Rychlostní průměr mám asi o 12 kilometrů vyšší, spotřebu asi o litr. Čeká mě ale ještě trápení přes města a vesnice, tak to snad napravím.

Jedu stále podle předpisů, subjektivně je ke mně provoz na silnici příznivější. Plahočící se kamiony uhýbají, loudající se stodvacítku potkávám jedinou. Na zpáteční cestě po dálnici si hlídám stotřicítku a občas se snažím na kopci vyřazovat.
 
Asi 15 kilometrů před cílem zjišťuji, že mi do mého učitele přebývá decilitr na průměrné spotřebě a stále mám rychlostní průměr kolem sedmdesátky. Poslední kilometry jedu přesně podle instrukcí. Nezastavuji snad ani jednou, všechny zelené v centru Boleslavi jsou ke mně milostivé.
 
Vyrovnáno! Jedu také levně
Palubní počítač je naráz můj největší kamarád: 6,7 litru - stejně jako můj učitel. Rychlostní průměr mám dokonce o něco lepší: 69 km/h. Stejně dlouhou trasu jsem ujel přibližně o pět minut rychleji.

Škola úsporné jízdy

Když pak pokračuji zpátky do Prahy, skončím na Andělu s průměrem 6,8 litru a to jsem se rozhodně neloudal. Druhý den ráno si jedu podle zásad úsporné jízdy Michala Šimůnka vystát ranní kolonu do práce. Dojel jsem za 8,5 litru. Podle výrobce bych měl jet za 9,2.