Možná ho na obrazovce upoutaly příběhy prodejců aut, kteří v rámci konkurenčního boje dávají k autu i hudbu zdarma (celou živou a na zadní sedadlo), střešní nosič (samozřejmě v živé podobě) či aspoň voňavý stromeček (který vyčuhuje z okna, protože má tři metry). Podobně na tom je i jeden z účinkujících v tomto televizním pořadu, Michal Suchánek.
Michale, čím jezdíte?
Teď právě je to Mercedes E 320 CDI.
Tedy dost velké auto. Máte tedy rád rozměrná auta?
To bych takhle obecně neřekl. Ale prostě jsem časem dospěl do takové fáze, že se mi už nechce jezdit malým autem. I proto, že v takovémhle autě mám pocit, že je hodně bezpečné. Vím, říká se, že velká auta si kupují malí lidé, ale je jasné, že si je kupují stejně tak velcí jako malí, jen ti prckové vedle toho velkého auta vypadají malí. To se nedá nic dělat. Ale pro mě je podstatné, že čím větší to auto je, tím v něm mám víc pohodlí, tím míň se mnou mlátí.
S jakým autem jste začínal?
Také s německým. A taky černým. Byl to trabant a jmenoval se Martin Borman. Dal jsem mu to jméno, protože byl na mě opravdu zlej. Pak následovalo asi třicet, možná pětatřicet dalších aut. Dost to střídám.
To při vašem věku znamená, že automobily máte spíš pár měsíců než několik let…
To je pravda, někdy jsem měl i tři auta za tři měsíce. Nejdéle jsem jezdil jedním autem, co si pamatuji, dva roky.
Najezdíte toho hodně?
Téměř každý den na Barrandov, s Geňou Genzerem najezdíme hodně po představeních, soboty a neděle po hokejích... Takže například na tomhle autě mám za měsíc najeto už pět tisíc osm set kilometrů.
To se samozřejmě hned nabízí otázka, jak tráví část Kopečkovic rodiny dlouhé hodiny na cestách?
Jak kdy. Pokud možno v pohodě. Naučili jsme se třeba řídit provoz na dálku. To když se před námi plouží po okresce náklaďák a nedá se předjet, už několikrát jsme vyzkoušeli, že když má na sobě firmu i s telefonním číslem mobilu, tak tam zavoláme. Často to vezme sám řidič, takže ho požádáme, jestli by nebyl tak hodný a neuhnul. Obvykle to funguje.
Ale nedá mi to se nevrátit k vašemu prvnímu autu; v čem vlastně bylo tak strašné?
Strašný, od začátku strašný. Já ho vlastně ani nechtěl, ale všechno to vzniklo tak, že Geňa šel na vojnu a povídá, že vlakem tam nepojede. Jestli bych nemohl koupit auto. Já jsem tehdy v té naší partě byl jediný, kdo byl schopný dát dohromady dvanáct tisíc. Geňa šel a auto vybral. Něco příšernýho… Černý trabant se spoilery, vpředu úpravy jako na soutěžním autě, závodnický volant, vzadu křídlo, no prostě něco strašnýho! Jako idiot jsem si v něm připadal. A jen jsme vyjeli z bazaru na Libeňském mostě, přestaly fungovat blinkry, pak další věci. No hrůza. Když jsme to koupili, zbyl nám ještě čas na společný výlet někam k Plzni. Po cestě začal děsně kouřit, až zastavil úplně.
Ale hned z prvního trabanta, který jel okolo, vyskočil chlapík, a co že s tím máme. My na to, že nevíme, že to máme nový. On se jen kouknul a povídá - je pryč těsnění pod hlavou. Sáhl do kufru, vyndal těsnění, vyměnil ho, dal nám spojení na klub trabantistů, ani nic nechtěl, podal nám všem ruce a odejel. Úžasná solidarita. Pak jsem byl někdy v roce 1987 s divadlem dva měsíce v Itálii, celou dobu jsem nejedl a šetřil, abych si mohl koupit v Německu Renaulta 9. To byla taky dobrá koupě; vydržel přesně přes hranice, jen jsme je přejeli, zdechl. Definitivně. Vyhozený peníze a já podvyživenej.
Ale neříkejte, že všechna auta vás poznamenala tak negativně…
To určitě ne. Třeba nezapomenu na Opel Vectra, té předchozí generace; to byl první šestiválec, co jsem měl. Skvělé auto. Já mám totiž auta dost rád. Jak někdo sbírá obrazy, já jsem taky svým způsobem sběratel. Sbírám to, co je nejnevýhodnější - auta. Rychle stárnou a mě stojí hrozný prachy.
A co nějakého veterána, to vás neláká?
To taky mám! I když? Před šesti lety jsem koupil - tedy naštěstí napůl s Geňou - starou Volhu 21. A dali jsme ji do servisu zrenovovat. Řekli nám, že to bude stát tři sta tisíc, a od té doby jsme se na ni nešli ani podívat. A sama se asi neopraví.
Takže nějakého jiného veterána...?
Praví veteráni mě moc neberou, ale třeba takový Ford Mustang nebo Cobra - to jo! Ale chce to mít čas se o ně starat a jen občas se s tím svézt. Jenže to bych k tomu musel mít ještě velký barák, velkou garáž a velkou peněženku.
A co nějaký ještě větší sen než mercedes?
To víte, že mám. Chci Porsche 911 turbo. To je taková moje cílová meta. Ale na druhé straně zase nemůžu říct, tohle a tohle auto bych si v životě nekoupil. Vždyť člověk nikdy neví, co se může stát, a třeba příště budu vděčný za to, že budu mít na žigulíka.
 Michala Suchánka znají dobře diváci z televizní obrazovky, ale i obsluha čerpacích stanic v Praze pod Nuselským mostem, kde bývá se svými velkými auty častým návštěvníkem. |
