Trasa byla stanovena už letos v květnu za spolupráce dakarského matadora, Karla Lopraise. Nebylo proto třeba se divit, když přístroje satelitní navigace GPS vedly posádky v octaviích po části rychlostní zkoušky jedné z dakarských rallye. První kilometry procházely nenáročnou, sotva znatelně vyježděnou kamenitou cestou po pláni podél výrazného pásu písečných dun. Na časté díry, výmoly a průjezdy napříč vyschlými vádí stačilo střídat v převodové skříni dvojku a trojku. Octavia tou dobou neměla žádné obtíže.
V závěru první etapy přišly první vysloveně písčité pasáže. Ačkoli při ranním brífinku byli všichni řidiči seznámeni s jediným možným úspěšným způsobem jízdy v hlubokém písku, na čtyři pětiny jich zapadlo. Přitom do jednoho přiznali, že ranní rady fatálně porušili. Doporučení znělo - jet jen na první převodový stupeň mezi čtyřmi až pěti tisíci otáček s vypnutým elektronickým řízením stability a stopu hledat především v dosud nezbrázděném okraji písečného pole. Jakmile se octavia v písku zastavila, většinou dosedla na dunu i břichem a bylo třeba volat pomoc. Ta přispěchala ve dvou terénních autech, která konvoj octavií provázela. Jenomže záhy jeden z off-roadů zapadl bezvýchodně také a vysvobození se v tu chvíli jmenovalo Tatra Dakar s Karlem Lopraisem za volantem.
Postupně vytahal všechny a škodovky mohly pokračovat. Nejvážnější zkoušku ohněm pořadatelé slibovali zhruba na 110. kilometru - zde bylo třeba asi na čtyřkilometrovém úseku překonat nízké písečné duny. Ani přítomní lidé ze Škody nedokázali skrývat napětí, zda všechny vozy projedou. S velkými odstupy a vždy po dohodě po vysílačkách pouštěli auta v padesátistupňovém vedru mezi saharské sypké muldy. Octavie 4x4 nemá permanentní náhon všech čtyř kol naráz a ani nelze uzavřít diferenciál, jako to mají přímo do terénu stavěná auta. Standardně poháněná přední náprava si dopřává pomoci až tehdy, když kola začínají prokluzovat.
Pak zaberou i ostatní. To dávalo při průjezdech hlubokým pískem autu snahu trochu jakoby zabírat střídavě jednou a hned druhou stranou. Na tomto dojmu se ovšem dost dobře také podepsal i ten sebenepatrnější pohyb volantem, protože každé pootočení udělalo z přední nápravy na ultrasypkém povrchu spíš kormidlo. Při jízdě v extrémních terénních podmínkách se vyplatilo zvednout sedadlo řidiče do nejvyšší polohy kvůli výhledu co nejblíže před příď vozu. Z běžné praxe sledování cesty před sebou v domácích podmínkách českých silnic bylo na marocké poušti náhle třeba vědět konkrétně o každém kameni ve stopě.
Naopak spolujezdec hledal pohodlí v co nejhlubším posezu ve snaze rozložit drncání a zmítání se na výmolech na co největší plochu zad. I tak ovšem byly otřesy chvílemi dost nepříjemné. Hodně napínavé bylo během pouštní jízdy čekání na výsledek průměrné spotřeby. Bylo s podivem že většina octavií se po více než 160ti kilometrech těžkého terénu nedostala příliš vysoko přes deset litrů na sto kilometrů.
 |
