Po šestnácti letech se autorka textu znovu vydala do pražského provozu | foto: Jan Zátorský, MAFRA

Z deníku řidičky s šestnáct let mokrými papíry: pražská džungle poprvé

  • 99
Je pekelné vedro, ale přesto přituhuje. Vyjíždím na druhou kondiční jízdu. Dnes mě čeká dvojitá porce, instruktorka má pocit, že za tři čtvrtě hodiny se do pořádného provozu nedostaneme. Kdežto za hodinu a půl projedeme celou Prahu.

Jenže to v tuhle chvíli ještě nevím. Pomocí fíglu se spojkou a milimetry (techniku "milimetry" jsme vám přinesli v minulém díle, přečíst si jej můžete ZDE) se odlepuji od chodníku na Jarově a předepsanou třicítkou se posouvám Koněvovou ulicí na světelnou křižovatku. Zatímco v první hodině jsme tu odbočovaly doprava, dnes jedeme rovně až k megakřižovatce U Bulhara.

"Odbočíme doprava," říká učitelka, což mě uklidní, protože jsem ve správném pruhu. Ovšem pak se ocitáme na několikaproudové páteři hlavního města, severojižní magistrále. Zezadu se valí moře aut, vidím je ve všech třech zrcátkách, ale… kde vlastně jsou?

Nedokážu poznat, která jedou v mém pruhu a která ve vedlejších. Jak daleko je třeba to červené? Na jasný příkaz "přesuňte se do vedlejšího pruhu" reaguji jako užovka, doslova vytvářím vlnovky na přerušované čáře a nemůžu se zařadit. Učitelka to nevydrží a rychlým pohybem posune volant. Jsme tam. Naštěstí brzy odbočujeme směrem do Holešovic.

Ale tady stres nekončí. "Na světlech doleva," hlásí instruktorka. To znamená přejet tramvajové koleje a dát přednost autům, která v protisměru odbočují doprava. Stojím uprostřed křižovatky, tramvaje v obou směrech, auta asi v osmi, a já se modlím, aby mi to právě teď nechcíplo. Ale dobrý, jsem pryč.

Podívejte se na kurz videoškoly, ve kterém vám odborník poradí, jak správně řadit.

"Pane, dávejte pozor, jedu!" volám na chodce, který se vrhl před auto, aby se dostal na tramvajový ostrůvek. Po něm to udělá ještě dalších pět, v obou směrech. "Od čeho jsou přechody?" mumlám si a sama sobě přiznávám, že podobné sebevražedné pokusy podnikám každý den, když jdu do práce. Už nikdy!

Seriál: Z deníku řidičky

V našem miniseriálu vám přinášíme zážitky řidičky, která se po 16 letech od získání řidičského průkazu a celkově 57 ujetých kilometrech rozhodla oživit své znalosti a v autoškole se přihlásila na kondiční jízdy. První díl seriálu si můžete přečíst ZDE

Z nábřeží míříme na most a pak směrem k Florenci. Zase mě matou pruhy: na ceduli jsou šipky tak, na zemi potom jinak. Čím se tedy řídit? "Dopravní značky jsou nadřazeny šipkám nakresleným na silnici," vysvětluje mi instruktorka a já v jejím hlase slyším drobnou výtku, že vyhlášku bych měla znát. Mám přece řidičák!

Stydím se. Ovšem jen chvíli, neboť zase musím vyřešit problém, kam se zařadit, když před křižovatkou je v mém směru jeden pruh a za ní dva, nebo dokonce tři? Ale uklidňuje mě, že u nás v Berouně tohle řešit nebudu, tam máme pruhy jen dva. Jeden tam a druhý zpátky.

Za neustálého zastavování a rozjíždění na semaforech parkuji na Jarově. Venku je pekelné vedro a já vylézám z auta úplně mokrá. Zaplatím za dvě hodiny snažení 700 korun a za zbylé peníze si v blízkém krámku s oblečením kupuji nové tričko, protože v tomhle do práce nemůžu. Příště si zaručeně musím vzít náhradní šaty.