Řidiči okolních aut si mě v koloně prohlížejí jak exotického živočicha za vitrinou. "Hlídejte si ta zrcátka," nabádá mě má trpělivá učitelka. A má pravdu, v tu chvíli se vedle mě vynoří messenger-sebevrah, který kličkuje mezi auty.
Odbočujeme dolů Žitnou ulicí směrem na Karlovo náměstí, víc v centru Prahy už být asi nemůžu. Snažím se najíždět do správných pruhů a vracet se vždy do pravého, abych moc nepřekážela. Překonáváme Vltavu a vyjíždíme po Plzeňské nahoru.
Seriál: Z deníku řidičkyV našem miniseriále vám přinášíme zážitky řidičky, která se po 16 letech od získání řidičského průkazu a celkově 57 ujetých kilometrech rozhodla oživit své znalosti a v autoškole se přihlásila na kondiční jízdy. První díl seriálu si můžete přečíst zde. |
"To abyste věděla, jak budete jezdit autem z práce domů do Berouna," usmívá se instruktorka. V životě ne! Autobusy jsou přece fajn. Sakra, někdo tu zastavil uprostřed ulice "na blikačky". Zahlédla jsem ho na poslední chvíli, a tak jsem se nestihla zařadit jako ostatní řidiči do vedlejšího pruhu. Dostávám vyhubováno, že se dívám maximálně dva metry před auto (no, ve skutečnosti je to ještě o něco méně), jinak by se mi to nemohlo stát. Co teď?
Stojím za nepatřičně zaparkovaným vozem, blikám a říkám si, jestli bych neměla vystrčit hlavu z okénka a začít prosit, jako to dělala Daniela Kolářová v komedii Na samotě u lesa.
Ale ne, jeden hodný řidič se přece jen našel a počkal, až auto rozpohybuji do kopce. Jedem! Stoupáme nahoru serpentinami do klidné vilové čtvrti Na Hřebenkách.
Pokouším se plynule zatáčet, ale hodnocení mé snahy je zdrcující: "Kdo vás to proboha naučil? Taháte ten volant jako…" "Vemeno", dokončuji větu a musím se smát, protože to tak opravdu vypadá. "Dejte si pravou ruku na koleno a myslete si, že ji máte zlomenou, prostě ji nebudete používat," nařizuje mi instruktorka.
"Tak a otočte volantem pěkně doprava, a teď doleva, neškubat, netahat." Mám pocit, že se jednou rukou neudržím, v té odpočívající mám cukání. "Ne!" přichází odpověď dříve, než vyslovím otázku. A tak sjíždím jednoruč z kopce dolů až na světelnou křižovatku na náměstí Kinských.
Zelenou stíhám jen tak tak, vedle mě se ozývá mohutné povzbuzování: "Jeď, Álo, jeď!" Jedu a vím, že mě teď čeká obzvláště obtížná trasa. Přes most, po nábřeží a pak poposkakování nahoru Ječnou ulicí.
Rozjíždím se do kopce asi třicetkrát, to je panečku škola! Z magistrály odbočujeme na Vinohrady a já místo konkrétní instrukce dostávám jen obecnou s tím, že se musím naučit orientovat se v prostoru: pojedeme Korunní ulicí. Která to je? Snažím se vybavit si mapu, ale už je pozdě, zase se pletu mezi pruhy. Nakonec se trefím a jak se blížíme k Jarovu, zlepšuje se mi nálada. Mám to za sebou. I když ne na dlouho…
V neděli jedu s partnerem, bez profesionálního dohledu do Křivoklátských lesů na výlet. Pamětliva rad své učitelky, že řídit se naučím jen na silnici, sedám do naší oktávky. Ta druhé pedály jako autoškolová fabie nemá. Rozjíždím se ale plynule, je to diesel, který mi leccos odpustí…
Jsem zaskočená, že na berounských křižovatkách jsou čtyři auta a ne padesát, jak jsem zvyklá v Praze. Brázdím prázdné silničky mezi obcemi, skoro si to užívám. A vrchol přichází, když mám zaparkovat na okraji hvozdu. Tak výstavní zacouvání, škoda, že ho mohly vidět akorát tak srnky. Jo, v lese mi to řízení vždycky šlo!
