Martine, vy jste měl malého živého bavoráka. Teď máte naopak Mercedes Viano, téměř dodávku. A na rozhovor jste přijel s opelem. Tak jak to je opravdu u vás s autem? Čím jezdíte?
Dejdar: Opel je půjčený, protože ta naše dodávka, jak říkáte, se teď právě postupně zaplňuje vším nezbytným, co potřebuje rodina k cestě na hory. Takže jinak jezdím opravdu dvoulitrovým dieselovým vianem. Ale už brzy to zase bude jinak, mám domluveno něco nového.
A čím jezdíte vy, Jiří? Pomluvy tvrdí, že jezdíte dejdarem...
Lábus: Cože...? Jak...? Čím že to jezdím?
Dejdar: No, jako že jezdíš se mnou, že jsem tvůj šofér...
Lábus: No jo, to je vlastně pravda, jezdím asi fakt nejvíc dejdarem. Já totiž auto nemám, nikdy mít nebudu, nechci. Mě auta vůbec nezajímají. Já to považuji za běžný dopravní prostředek jako každý jiný. Tramvaj nebo letadlo taky mít nemusím. A hlavně pro mě každý dopravní prostředek funguje především jako spací vagon. Já sednu, a jak se to rozjede, tak usínám. A jak usnu, tak přepadávám na řidiče, takže si radši přesedám dozadu. Čímž alespoň neohrožuju bezpečnost silničního provozu. Dejdar: Ale přesto máš unikátní dopravní nehodu...
Povídejte...
Lábus: No, to bylo při natáčení. Já totiž řidičák mám. Získal jsem ho kvůli filmu, kde jsem hrál vraha. Na Barrandově mi zařídili rychlokurz.
Co že se to při natáčení stalo?
Lábus: To bylo na hranicích, v Halámkách. Svěřili mi takového starého mercedesa... Dejdar: Počkej, ty řekneš starého mercedesa, to vypadá, jako že to byl nějaký vrak, ale vždyť to byl nádhernej veterán...
Lábus: Asi máš pravdu, ti manželé, co s ním přijeli, si ho opravdu vážili a furt ho leštili, dokonce si přivezli i stoleček a židličky, aby to své auto mohli v klidu pozorovat, co se s ním bude při filmování dít.
Dejdar: A dělo se, jen povídej...
Lábus: Co by se dělo... Jen jsem místo na brzdu šlápnul na plyn, takže tu hraniční závoru - byl to film ještě z totality - jsem projel zavřenou. Ta paní, co seděla vedle mě, dostala záchvat. Ale docela zbytečně; kůlnu, která mi tam stála v cestě, jsem docela šikovně minul. Nevím, proč pak říkali, že jezdím jako Belmondo. Pravda, auto bylo trošku proražený... no prostě jiný než na začátku natáčení.
Co ti majitelé auta?
Lábus: Zneklidněli.
To byla vaše jediná neblahá zkušenost s řízením auta?
Lábus: Pak jsem ještě jednou jezdil s paní Ivou Janžurovou starou škodovkou. Iva byla hrozně fajn, domluvili jsme se, když viděla, jak řídím, že mi bude řadit a já jen šlapal na pedály. Musím říct, že je výborný řadič.
Dejdar: A ještě si přece řídil Čtvrtníčkovo auto.
Lábus: Kdy? Kde?
Dejdar: Přece ve filmu Eliška má ráda divočinu.
Lábus: No jo, to je pravda, Petrovo auto jsem taky řídil...
Dejdar: Po pravdě, to bylo tak, že jsme ti to po prvních pokusech zakázali a dál tě jen tahali na laně.
Zase další pomluva na vás, Jiří. Na Martina nějakou nemáte?
Lábus: Fakt ne, většinou, když s ním jedu, spím. A já ani neumím rozlišit dobrého řidiče od špatného.
Říká se o vás, že jste i v autě veselá dvojice. Jak se to projevuje?
Dejdar: To je především zásluhou Jiříka, i když jako spolujezdce ho nikomu nemůžu doporučit. On je totiž zábavný jen chvíli. Skutečně, jak sedne do auta, během dvou, maximálně tří minut tvrdě usne. Každý slušný spolujezdec se opře o okýnko, o sloupek vpravo. Ne tak Jirka; ten padá jen vlevo. Hlavu mi položí na rameno, levou ruku si odloží na šaltpáku. A chrápe.
Padá na každého, nebo jen na vás, protože jste kamarádi?
Oba jednohlasně: To je úplně jedno.
Lábus: Padám vždy a na všecky. Bez rozdílu, bez diskriminace.
Dejdar: Ale když se probere, to bývá tak po hodině, hodině a půl, začne okamžitě dělat hovadiny.
Chápu, odpočinutý...
Dejdar: No právě. Já totálně vyčerpaný střídavým řízením a rovnáním Lábuse, on čerstvě osvěžený.
Lábus:Takže teď tomu nerozumím, co je pro tebe lepší, když spím, nebo když se probudím?
Dejdar: Snad když spíš. Přinejhorším ho odsunu dozadu, ať si ho užije ten, kdo sedí vzadu.
Lábus: (živě přitaká) No, no, vzadu, to já rád.
Takže ta pověst o vás jako o ideální dvojici v autě, zdá se, neplatí?
Dejdar: On totiž Jirka se těch svých hovadin nevystříhá ani v extrémních situacích. Když nás třeba zastaví policie, ty jeho hlášky jsou už proslulé a děsivé. A navíc Jiří nemá orientační smysl, takže jako spolujezdec je nanic.
Lábus: No, to je ale pravda.
Dejdar: Ale aby to nevypadalo, že ho jen pomlouvám, musím přiznat, že když se probudí, stojí to za to. On totiž mívá i geniální nápady. To třeba spí, spí a najednou vedle mě bez varování promluví někdo jiný. Já nadskočím, ale to jen Jirku napadla nějaká nová geniální postavička a už si ji nahlas přehrává. Takhle jsem zažil zrod plno postaviček ze seriálu Rodinka, co dělají s Oldou Kaiserem. Přesně si pamatuji, na kterém místě se narodila která figura. Přesně vím, kde se zrodil doktor Hnátek a jak přišel na svět Kvakínek.
Jiří, jaký je Martin řidič?
Lábus: Já nevím, já spím... Ale musím říct, že jsem s ním zatím neměl žádnou nehodu. Ale faktem je, že já, jak neřídím, se cítím s každým v autě bezpečně. Třeba i s tím, o kterém se pak dozvím, že jezdí strašně. Mám tu výhodu, že mě prostě nenapadne, že se něco může stát.
Martine, vzpomenete si za volantem ještě vůbec na svoji závodnickou minulost, kdy jste jezdil i po okruzích závodní fiestou?
Dejdar: Dnes už ne, velmi záhy jsem pochopil, že slogan "silnice není závodní dráha" platí, že se člověk v normálním provozu musí chovat poněkud jinak. Ale faktem je, že jak tak řídím už pomalu dvacet let, stále víc mi připadá, že míň a míň řidičů tomu rozumí. Kolikrát mám pocit, že víc než na vlastní jízdu a ještě k tomu na Jirku vedle sebe musím dávat pozor na druhé, co provedou.
Vy sám jste nikdy neměl nehodu?
Dejdar: Ale měl, naštěstí jako jinoch, když jsem měl od tatínka půjčeného Wartburga 353. To byla dost velká rána a hlavně včas, abych se zklidnil. A pak už jen nějaké drobnosti na parkovišti, odřený vlastní nárazník a tak.
Takže žádná filmová bouračka, žádný Belmondo?
Dejdar: To ne... jen teď před pár dny, když jsme natáčeli v Liberci seriál Poslední sezona, jsem si zase užil trochu adrenalinu. Tam byly ve scénáři hodně ostré jízdy po městě, po kolejích. To jsem si fakt užil.
Bez kolize?
Dejdar: Jasně. Akorát jsem si uvědomil, jak se mi hodily návyky ze závodění. Říkal jsem si, jak by si i ostatní lidi měli vyzkoušet nějakou podobnou školu.
Jaký je pro vás, Jiří, vlastně ideální dopravní prostředek?
Lábus: Letadlo.
Ani tam se nebojíte?
Lábus: Naopak. Já miluju vzdušné víry. Jsem ve své kůži, když se to propadá. Jiný lidi si za to platí ruský kolo a já to mám v ceně letenky.
Dejdar: V tom jsme úplně opační. Já mám z létání fobii. To si beru předem aspoň dva rohypnoly.
A nepadáte pak na Jiřího Lábuse?
Dejdar: Kdepak, já trpím už tři dny před letem, uvnitř pak oko nezamhouřím a on zase spí a padá. Na mě. On je takové morče. Usne kdekoliv a kdykoliv. Chápete už, že fakt řídit nemůže?
 Dva muži v jednom autě. Někdy bývá uvnitř, když spolu jedou, hodně živo. |
