Stalo se to přesně v tom okamžiku, kdy mi auto přes noc přimrzlo k napluhovanému mantinelu. Z té rozježděné sněhové břečky do rána stal jednolitý kusanec ledu, ve kterém moje auto vězí celou pravou půlkou až po nárazníky.
Sednout do auta, nastartovat a vyjet, to nijak zvlášť hluboké myšlenky nevyžaduje. Pokud ale věci nefungují jak mají, končí veškerá legrace. Hlavně proto, že je zima.
"Ono nejde ani otočit volantem, něco je hodně špatně", plíží se mi hlavou první probouzející se myšlenka. Pomaličku začínám chápat. Mrzne, je 15 stupňů pod nulou. Večer byla obleva. Po zaparkování jsem ještě malinko popojela dopředu, aby ten za mnou neměl problém odjet.
....zimní spánek se jako "překážka v práci z rodinných důvodů" uznává bohužel jen u medvědů... Blogerka Božena Klingerová píše exkluzivně pro čtenáře Auto.iDNES.cz co jak bojuje řidička se zimou. Další texty čtěte na klingerova.blog.idnes.cz |
Teď mám problém já. Čumák auta sedí v hroudě zmrzlého ledovatého sněhu, přední kolo v něm vězí zevnitř až po nápravu, zvenčí po horní hranu ráfku. Ani z boku se pod břicho nedostanu, celá pravá strana je zahrabaná po práh. Mám zhruba tři možnosti: Počkat do jara, až to roztaje, zkusit se ledovou hromadou prohrabat a auto osvobodit anebo zavolat o pomoc a následně od chlapa týden poslouchat, že tohle by se jemu stát nemohlo.
Varianta č.3 se automaticky odsunuje na chvíle až bude nejhůř. Zato jednička je lákavá, jenže zimní spánek se jako "překážka v práci z rodinných důvodů" uznává bohužel jen u medvědů. Fakt, já to zkoušela.
Další půl hodiny se mi daří milimetr po milimetru škrabkou na okna odsekávat kousky ledu a nerozmlátit při tom nárazník, podběhy a reflektory. Nejhorší je vydolovat zmrzlý sníh od vnitřní strany kola, naštěstí od motoru přeci jen už trošku povolil. Zadní kolo je proti tomu brnkačka, to se nemusí hýbat do strany.
Po několika pokusech a cigaretovém dopingu konečně vyhrávám. Teď už vím, jak se cítí kapitán ledoborce, když se mu konečně podaří vysvobodit křižník ze zajetí ledového příkrovu a vydává se vstříc novým nástrahám běsnících živlů. Jen asi nemá tak odřené klouby na rukou. Vzít si rukavice mě totiž napadlo až v půlce akce.
Samozřejmě vím, že tohle by se žádnému chlapovi nikdy stát nemohlo. A kdyby náhodou jo, tak to nepřizná ani na smrtelném loži. Navíc by zvolil daleko sofistikovanější řešení problému, jako například přivolání vyprošťovacího vrtulníku asistenční služby, případně nákup vhodného nářadí (pokud možno elektrického a s displejem), nebo rozpuštění ledu za pomoci tepelného zdroje. Ovšem s důrazným ujištěním všech okolo, že "takhle blbě" tam zaparkovala jeho žena.
Latina zimního řidiče
Tak mám další zápis do své databáze podrazů paní Zimy, na které si dávám pozor. Právě kvůli ní už si třeba nikdy nenajedu do ulice, na jejímž začátku je cedule "silnice se v zimě neudržuje". I když vypadá, že je v pohodě, bez sněhu a po straně dokonce parkují auta.
Nebyl to mokrý asfalt, byl to čistý led. Fyzikální zákony se ukecat nedají, ten pocit bezmoci, kdy se z auta stane curlingový kámen puštěný z kopce dolů, je děsivý. Jezdím tam nerada i v létě.
Už taky nepojedu v zimě zkratkou do Vysokého nad Jizerou přes Návarov. To je i v létě hodně velká romantika, včetně přejezdu dřevěného mostu přes řeku Kamenici v údolí. V náhlém zatmění mysli jsem podlehla touze po poznání, jak krásně tam musí být v zimě. Že jen šílenec se tam vydá s jiným, než terénním autem, mi došlo až když už to nešlo zpátky.
Serpentinami se mi podařilo ve vyjetých kolejích jako po bobové dráze doklouzat až dolů, přemluvit anděla strážného, aby nás (mě a auto) přepravil přes most a nastalo dilema, kudy pryč. Na obě strany je děsný kopec, na Návarovskou stranu to vypadalo líp. Lesáci, co nahoře stahovali dřevo, by asi byli míň překvapení, kdyby ze zatáčky vykouknul sněžný muž.
Světlo v bílé tmě
Už vím, že nejhorší kombinace je noc, mlha hustá jako smetana a chumelenice zároveň. Pokud navíc jedu po zasněžené, neposypané, neosvětlené horské silnici. Za koncová světla náklaďáku plížícího se přede mnou děkuju v tu chvíli všem patronům řidičů. Držím se za ním v té bílé tmě, relativně schovaná v bezpečí a spokojená, že nemusím nahmatávat cestu. Když můj lodivod vyhodil blinkr a odbočil, žádný šestý smysl mne nevaroval, že ještě nejsme na křižovatce. Na tom dvoře u kravína jsme se upřímně divili oba, co tam dělám.
Letošní zima už to má spočítané. I když zatím straší, jak nejlíp umí. Sype nám na silnice hromady sněhu, nafoukává závěje, zkouší i namrzající déšť a mlhy. Ale už to nepotrvá déle, než pár týdnů a jarní sluníčko jí to vrátí i s úroky. Za všechny ty zapadlé kamiony, auta zničená padajícími kusy ledu, zahrabaná v závějích i k smrti unavené posádky hasičů a sanitek, co musejí zachraňovat co se dá po šílencích na silnicích, kteří si i v nejhorším nečase jezdí, jako by se nechumelilo.
