A podobně na tom zřejmě budete i tehdy, pokud tuto herečku Národního divadla v Brně uvidíte za volantem jejího letitého Volkswagenu Polo.
Co vás přivedlo ke koupi malého volkswagenu?
Chtěla jsem hlavně malé auto do města. Rozvážím děti do školy a do školky, takže pořád někde zastavuji, a tudíž hledám místo na parkování. S malým polem to naštěstí není moc složité. Je to takový mazlík.
Kupovala jste ho nové?
Ne, je z bazaru. Ale předtím s ním jezdil kamarád, takže úplně naslepo jsme nešli. Já se v autech nevyznám, ale manžel je na tom líp. Okoukl to a konstatoval, že pro mě je dostačující.
Je pro vás jako ženu důležitá barva vozu?
Vpodstatě mi to je jedno. Dřív se mi líbila černá auta, jenže na těch je všechno vidět. Dnes už razím názor: čím světlejší, tím lepší. Údržba je pak jednodušší. Já to mám o to těžší, že nevlastním garáž, parkuji na ulici. Hlavně přes zimu autíčko dostává zabrat.
A co výbava?
Jako ženská určitě vítám posilovač řízení. S ohledem na dvě děti musí mít vůz autosedačky a dětskou pojistku dveří. Vidím to hlavně jako matka. Nejsem žádný zásadní motoristický fanda, který by byl na výbavu extra náročný. Spíš to beru tak, že mi ten vůz musí být sympatický zvenku i zevnitř. Je hodně aut, která vypadají zvenku hezky, ale jakmile se do nich posadíte, máte pocit, že automobilka někde levně nakoupila bakelit. Vypadá to lacině, a navíc nevíte, jestli se to za půl roku nerozpadne. Zrovna tohle u pola nehrozí.
Jaký je váš vztah k automobilům?
Řídím ráda, ale nejsem chlap, u něhož jeho auto na žebříčku hodnot atakuje novomanželku. Pro mě je to něco, co mě někam odveze. Bez auta se dneska už člověk špatně pohybuje.
Když jste moderovala soutěž Nejslabší, máte padáka, dojížděla jste do Prahy. Jak jste si "užívala" cestu po dálnici D1?
Naštěstí jsem si ji užívala na zadním sedadle. Jezdilo pro mě služební auto.
Kolik kilometrů ročně najezdíte?
Zase tolik toho není. Většinou jezdím jen po městě, případně nějaké kratší cesty po okolí Brna. Když to sečtu, tak by to mohlo být maximálně pětadvacet tisíc kilometrů za rok.
Kam jste dojela nejdál?
Nikam za hranice. Jezdím jen po republice. Já mám špatný orientační smysl, takže se do žádných dálkových dobrodružství nepouštím. Asi bych nevjela ani do centra Prahy.
Jaké byly vaše řidičské začátky?
No, výborné (smích). Poprvé jsem si za volant sedla až v autoškole v době, kdy jsem studovala vysokou školu. Nebyl pro mě problém zaměnit silnici s chodníkem. Ale to už je dávno pryč. Naštěstí mě před nějakým neštěstím zachránil manžel, který mě za volantem doslova vycvičil. Byl sice přísný, ale k něčemu to bylo.
Mluvila jste o svých dětech. Používáte autosedačku?
Dceru v ní vozím, ale starší Kuba už ji nepotřebuje. S ním byly problémy: když byl menší, skoro pokaždé se hystericky bránil tomu, abychom ho do sedačky upnuli.
A vy se poutáte?
Já se poutám jako řidič, když jedu jako spolujezdec třeba v manželově octavii, zapomínám na to. Můj muž je v tom ale ještě horší. Ten se připoutá, jen když mu to řeknu.
Půjčujete si taky někdy manželovu škodovku?
Párkrát už jsem ji řídila, ale moc nemusím. Není moje a co kdybych mu ji někde odřela (smích)? Navíc je to velký vůz. Mně se sice velká auta líbí, ale s těmi menšími je to snazší.
Jaké auto se vám tedy opravdu líbí?
Ve značkách se moc nevyznám, takže konkrétní název vám nepovím. Čím jsem starší a děti jsou odrostlejší, tím víc mám pocit, že bych měla jezdit v něčem, co je víc od země. Nemusí to být zrovna obrovský jeep, ale něco mezi tím a osobákem. Teď si vzpomínám, že jsem nedávno koukala na Toyotu RAV.
A co byste nechtěla?
Asi "tráboše". Ten už se snad ale neprodává. Taky bych nechtěla amerického buicka, který se líbí mému muži.
Jaká auta jste vystřídala?
Před polem jsem měla felicii a stařičkého golfa, kterému jsme říkali Stříbrný šíp. Taky jsme měli nějakého velkého peugeota. Sice už byl starší, ale to bylo moc příjemné auto.
Váš golf se jmenoval Stříbrný šíp?
No ano. Manžel mi ho dal kdysi k Vánocům. Byl asi sto let starý a trošku omlácený, stál deset tisíc a žral asi pětadvacet litrů (smích). No a protože byl stříbrný, říkala jsem mu Stříbrný šíp.
Bylo to jediné auto se jménem?
Já si pojmenovávám všechna. Zrovna teď mám Mazla.
Co byste v silničním provozu změnila?
Asi většinu silnic. Jejich stav je hodně zoufalý. S neohleduplnými řidiči toho člověk moc nenadělá, tak asi jen ty silnice.
Říkala jste, že parkujete na ulici. Máte nějaké zkušenosti se zloději?
To bohužel mám. Třeba felicii nám vykradli několikrát. Jednou dokonce v neděli v poledne v centru města, navíc skoro vedle policejní stanice. Naštěstí nám auto nikdy nezmizelo úplně. Já se snažím bránit tím, že mám zamykání převodovky, a manžel asi něco víc, ale když si někdo vzpomene, že bude chtít odjet, asi se mu to povede. S tím nic nenaděláte.
A jak hodnotíte odvěkou rivalitu mezi pražskými a brněnskými řidiči?
Určitá řevnivost tu je a asi i bude. Přijde mi to jako takové pošťuchování ze zvyku. Je ale zajímavé, že se u nás v Brně říká, že má člověk zpozornět i tehdy, když na autě před sebou vidí espézetku Blanska.
Dávám přednost menším vozům, říká herečka Zuzana Slavíková
 POLO Z BAZARU: Zuzana Slavíková vždy jezdila v menších vozech, ale pokukuje po rozměrnější Toyotě RAV |
