|
NÁZORY |
|
|
|
Miloš Urban, spisovatel |
|
V některých západních zemích je pár zlomků promile povoleno. |
Bylo to pozdě večer ve městě, provoz minimální.
Kolik jsem tehdy mohl vypít? Dvě dvojky červeného, možná tři. Pak autem domů.
Na světlech jsem zahýbal doleva a dával si bacha, abych pustil chodce na přechodu. Jenomže má ohleduplnost byla krátká.
Měla vydržet do chvíle, kdy v protisměru přijíždělo jiné auto. Chodec byl v bezpečí a já to pěkně otočil vlevo a už se jen bezmocně díval, jak mě ta osvětlená plechová šelma míjí o vlásek, spíš o milimetry než centimetry.
Kdyby došlo k bouračce, mohl jsem za všechno já, dobře mi tak. Ale měl jsem štěstí. Toho alkoholu bylo prostě moc. Mea culpa.
Vzpomínám si na jiný případ, kdy jsem byl učiněné lilium, a tam šlo o mnohem víc, o můj život, možná životy další. Chyba jak trám. Bylo to dopoledne, kdy nepiju, ani kdyby mě nutili. Jenže na dálnici D1 jsem „špatně vyhodnotil situaci“, jak říkají policajti. Jel jsem v pravém pruhu. Přede mnou dojíždělo malé auto kamion, co se kodrcal před ním a blikal levým blinkrem.
Aspoň to jsem viděl. Jenomže autíčko perfektně zastínilo pravý blinkr náklaďáku. Takže jsem myslel, že tirák chce předjet jiný, ještě pomalejší náklaďák, ale ještě mě šlechetně pouští. A tak jsem na to šlápl. Jenomže malý neblikal, zatímco velký signalizoval na obě strany. Ach jo.
Vřítil jsem se do stojící kolony blokující oba jízdní pruhy. A anděl strážný, který mi kupodivu nepřestává stranit, mi ukázal klikatou uličku: před tím náklaďákem bylo nevelké volné místo, umožňující únik do odstavného pruhu.
Neubrzdil bych to, nezastavil bych. A tak jsem udělal myšku do té uličky a pak ještě jednu vpravo. A teprve tam jsem po nějakých třiceti metrech zastavil. Uf. Troubili na mě jako na obludu a koukali jako na vraha. A měli pravdu.
"Sáhla na mě smrt" - přesně tyhle pocity mě obcházely a klepal jsem se jak ratlík. Teď si dávám pozor, na dálnici víc než ve městě a na okreskách.
Ale pořád je mi zatěžko nenapít se u dobrého oběda nebo večeře. Protože pokud pijete často (já jo, protože piju u psaní a píšu docela dost), jedna sklenička vám pozornost neotupí, není to v její moci.
Nejsem pivař, mým požitkem je víno. Pro mě je součástí jídla. V tom jsem požitkář, co nezná bratra ani zákon. Pokud nemůžu oběd nebo večeři zapít sklenkou vína, jež se k vybranému menu hodí, tak se s jídlem vůbec nezdržuju. Tekutá složka stravy je přece stejně hodnotná jako pevná!
A voda nemůže víno nahradit, pije se na žízeň, nikoli na skvělé telecí, a sladké limonády od dětství nenávidím. Říkám si, jak to měli fajnšmekři v dobách před automobilismem jednoduché - prostě se najedli a napili, a basta. Škoda, že jsem se nenarodil o sto padesát let dřív.
V některých západních zemích je pár zlomků promile povoleno. Právě to jedno pivo, právě ta dvojka vína k jídlu. Jestliže teď chce ministerstvo promile stupňovat na "přestupková" a "zločinná", mělo by myslet na nápoj k jídlu, onen zlomeček, co nenadělá škodu.
Mělo by do zákona ten tolerovaný zlomeček zahrnout jako výjimku.
Vím, že to neučiní, a je to škoda. Dobrý nápoj k dobrému jídlu je věcí kultury. Po jedné dvojce jedete stejně bezpečně jako bez ní (ne-li bezpečněji). Ale ta závorka není "politically correct", já vím.
Trest za alkohol - co hrozí opilému řidiči?Přestupek, nebo trestný čin? |
