Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Sovětský krasavec vznikl po partyzánsku, toužili po něm i v USA

aktualizováno 
V tehdejším východním bloku nevzniklo mnoho vozidel, která by si získala obdiv na technologicky vyspělém Západě. Jedním z takových byl futuristicky vypadající minibus ZIL-118, doba a strana mu však nepřála.

Minibus ZIL-118 | foto: autowp.ru

Výrobní program sovětské automobilky ZIL (do roku 1956 ZIS) tvořily především užitkové vozy vyráběné v obrovských sériích. Vedle toho podnik vyráběl také luxusní limuzíny pro tehdejší komunistickou vrchnost. V roce 1958 byla ukončena výroba limuzíny ZIS-110, kterou ve výrobním programu nahradil ještě luxusnější vůz ZIL-111.

Zatímco vozů ZIS-110 vzniklo od roku 1946 něco málo přes dva tisíce kusů, produkce reprezentační vládní limuzíny ZIL-111 se plánovala v objemu pouhých 10 až 15 kusů ročně, tedy o jeden řád nižším oproti předchůdci. Nový zil byl totiž určen pouze pro nejvyšší mocenské špičky a exempláře určené pro vládce „spřátelených“ zemí dokonce přiděloval dle své vůle samotný N. S. Chruščov.

Fotogalerie

Za této situace, kdy se rapidně zredukoval objem výroby osobních zilů, přišli zaměstnanci s nápadem z nouze, jehož výsledkem byl jeden z nejhezčích sovětských vozů. Příprava probíhala víceméně tajně, bez posvěcení, ale hlavně bez příkazu shora. Dnes se může jevit tato skutečnost jako nepodstatná, ale vězme, že tehdy takový postup nemusel být zcela bezpečný.

„Partyzánský“ tým vedený konstruktérem Grinčarem začal v roce 1959 pracovat na luxusním minibusu, jehož základem byl upravený podvozek ZIL-111. Hmotný plod tohoto snažení v podobě extravagantního prototypu se pak objevil v roce 1962 pod označením ZIL-118 (ЗиЛ-118 Юность, kde Junosť znamená česky mládí).

Prototyp se úspěšně podrobil továrním zkouškám. Vůz při nich najezdil tisíce kilometrů po cestách i necestách, v extrémních klimatických podmínkách v cekém rozsahu jednak teplotního a jednak srážkového spektra.

Neobvyklý minibus byl vzat soudruhy z vyšších hierarchických postů na milost. Tvůrci si spočítali, že pro rentabilní výrobu by stačilo produkovat asi dva tisíce kusů ročně, přičemž odhadované místo na trhu bylo pro čtyři až šest tisíc těchto minibusů ročně. Nakonec se však optimistické plány nevyplnily, ZIL-118 a jeho modernizace se sice vyráběly, ale pouze jako kusovka. Nelichotivá přesná čísla objemu výroby dnes ještě vyplavou na povrch, v tuto chvíli si jimi ale nebudeme kazit dojem z popisu elegantního vozu.

Stroj na první pohled zaujme svou bohatě prosklenou futuristickou karoserií. Někteří nadšenci, ohromení vizáží minibusu, ho dokonce nelogicky přirovnávali ke kosmické lodi (v té době ostatně byli lidé cestami do vesmíru fascinováni, komiksy se jimi jenom hemžily a už se objevovali první kosmonauti). Na zbytek vozu se pak tvůrci snažili použít co nejvíce již vyráběných komponent. Zmíněn už byl upravený podvozek z typu ZIL-111 s rozvorem 3760 mm, šestilitrový osmiválec ZIL-130 o maximálním výkonu 110 kW poháněl zadní kola. Z vládní limuzíny byla použita netradiční dvoustupňová automatická převodovka ovládaná tlačítky na přístrojové desce. Pohotovostní hmotnost činila 3320 kg a maximální rychlost v provozní konfiguraci byla udávána 120 km/h.

ZIL-118

ZIL-118

V přední části vozu seděl pouze řidič, samozřejmě na levé straně. Za pravým bokem řidiče bylo situováno pohonné ústrojí. Ve standardní verzi minibus (vůz však byl oficiálně označován jako vícemístný osobní automobil) bylo v části pro cestující 17 sedadel, z toho bylo jedno situováno proti směru jízdy a sloužilo pro doprovodný personál. S počtem míst bylo možné laborovat, při absenci poslední řady sedadel bylo více místa pro zavazadla. Vznikla také varianta, kde klasická sedadla v zadní části vozu byla nahrazena třemi lavicemi rozprostřenými ve tvaru U, opěradly podél zadní a obou bočních stěn. Střední část střechy byla otevírací (posuvná), což mohli využít například nadšení fotografové při průjezdu městem kolem architektonických památek.

Do roku 1970 podnik vyrobil dvě desítky ZILů-118 a používaly se především pro dopravu delegací, méně významných členů státních návštěv a novinářů.

Z té dvacítky byl minimálně jeden kus (některé zdroje hovoří až o třech) vyhotoven jako sanitka záchranné služby ZIL-118A. Nebyla to však sanitka ledajaká, na první pohled nás upoutá samozřejmě svou délkou, ale to hlavní podezření by měl vzbudit především nápis na boku: Специализированная скорая медицинская помощь, respektive to první slovo s českým významem „specializovaná“ nebo „zvláštní“. Uvádí se, že sanitka byla určena pouze prominentům, z technického hlediska je pak zajímavější, že lékaři v ní mohli provádět i menší operace (ne za jízdy!). I proto byla prostřední partie střechy zvedatelná, aby se chirurg nemusel nad pacientem hrbit. Lékařský tým v sanitce čítal pět členů.

Vůz záchranné služby ZIL-118A

Vůz záchranné služby ZIL-118A

Triumf v Nice a zájem Američanů

Alespoň částečná satisfakce pro tvůrce minibusu, když tedy do té doby nebyla (a ani později nebude) schválena sériová výroba, přišla na 8. mezinárodním víkendu autobusů ve francouzském Nice konaném roku 1967. Toho roku soutěžilo v různých disciplínách 129 autobusů všech velikostních kategorií od padesáti výrobců. Sověti se takové akce zúčastnili vůbec poprvé a jejich ZIL-118 si domů odvezl dvanáct cen. Oceněný minibus překvapil západní odborníky například jízdním komfortem a obdivovány byly samozřejmě i tvary karoserie.

Rozdáním diplomů tato slavná kapitolka neskončila. O minibus, který byl nekriticky chválen v tisku, projevili velký zájem západní prodejci autobusů. Tuto šanci však kormidelníci sovětského hospodářství nevyužili. Nedlouho poté se dokonce přihlásili Američané, konkrétně firma Ford, která chtěla vyrábět sovětský minibus pro americký trh pod svou značkou. O licenční výrobě jednal v Moskvě sám Henry Ford druhý (vnuk slavného a stejnojmenného zakladatele masového automobilismu). Ale ani toto se nepodařilo dovést do zdárného konce.

Modernizace

Modernizovaný minibus Junosť

Modernizovaný minibus Junosť

V sedmdesátých a devadesátých letech pokračovala výroba modernizovaných typů minibusů řady Junosť. Výroba to byla opět kusová, na sporadické státní objednávky.

Od legendárních stoosmnáctek se nové typy, ZIL-118K a později ZIL-3207, vzhledově odlišovaly modernější, tedy decentnější a ne tolik zaoblenou karosérií. Dostaly také výkonnější motory: 125 kW (ZIL-118K), respektive 130 kW (ZIL-3207).

I tyto typy měly další podtypy, například sanitní (2 kusy ZIL-118KA a 4 kusy ZIL-118KS) nebo nákladní s plachtou (1 kus ZIL-3207G).

Celková produkce minibusů Junosť od roku 1962 (první ZIL-118) do roku 1998 (poslední ZIL-3207) čítala kolem devadesáti kusů (opět dle různých zdrojů od 88 do 92).

Témata: Ford, Země (planeta)




Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2016 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je součástí koncernu AGROFERT ovládaného Ing. Andrejem Babišem.