Sto osmdesát koňských sil vtěsnaných japonskými mechaniky pod kapotáž krásného stroje temně vrčí. Stačí zlehka o milimetry pootočit černým madlem na řídítku a z vrčení se stane řev. Obrovskou sílu drží na uzdě jen stlačená spojka. Stačí ji pustit a stroj vyrazí. Z nulové rychlosti je na stokilometrové během tří vteřin.
"Jedna z mnoha věcí, které jsou na motorkách úžasné, je síla motoru v poměru k váze stroje. Tenhle motor má podobný výkon jako ferrari. Ale to je dvacetkrát těžší," říká David Neff, fotograf MF DNES, motorkář a znalec.
Pak sklapne plexi na helmě, kývne, abych za něj nasedl, dvakrát protočí motor naprázdno, pustí spojku a vyrazí.
Hlava mi letí dozadu, akcelerace mě nutí chytit se křečovitě řidiče. Během několika sekund se okolí jemně rozmazává, aby pak bleskově nabylo původní kontury. To David tiskne přední brzdu a já mu málem letím přes záda. Není pochyb, řídit motocykl s litrovým motorem není žádná legrace.
Jednostopá vozidla jsou romantická záležitost. Ať už jste poslední kovboj na harleyi, stříbrný sršáň na bleskové hondě či lamač dívčích srdcí na vyleštěném skútru. A nezáleží jen na vás, ale i na reakcích vašeho okolí, jestli dokončíte jízdu bez újmy na zdraví.
"Klíčové slovo je v tomto případě ,kultura'," tvrdí David Neff. "Podle stylu, jakým se u nás jezdí, si o naší
kulturní úrovni můžeš udělat představu. Místo tolerance agresivita, místo respektu závist. A kdo je jiný, třeba jako motorkáři, je buď blázen, nebo zabiják. Jenže například můj táta si motorku pořídil na prahu šedesátky a blázen není."
Tři brány do pekel
Neffova slova znějí logicky, jsou ovšem v mírném rozporu se statistickými údaji. Loni na českých silnicích zemřelo 134 řidičů motocyklů nebo jejich spolujezdců. A letos v období od ledna do května přibylo dalších 35 mrtvých.
Sotva vysvitlo jarní slunce, neuběhl víkend beze zpráv o podobných tragédiích. Komu tedy rostoucí počet mrtvých vyčítat?
"V zásadě existují tři hlavní rizika, se kterými musí motorkář počítat," vypočítává Neff. "V první řadě jsou to řidiči aut. Je neuvěřitelné, jak se někteří chovají. V pražském provozu je třeba běžné, že předjíždím na motorce kolonu, a řidič, frustrovaný z toho, že v ní musí stát, otevře dveře a zablokuje mě. Místo aby byl rád, že jsem si nevzal auto a nepřispívám tak k ještě větší zácpě. Nedokáže přenést přes srdce, že bych projel a on tam zůstal trčet."
Takový příklad opět vypovídá spíš o kulturní úrovni některých řidičů. V jejich případě je však mnohem nebezpečnější nedostatek koncentrace. "Rok jsem nechodil jenom proto, že se řidič nekouknul do bočního zrcátka, když vybočoval do levého pruhu. Smetl mě a já mohl být rád, že jsem to přežil."
Druhým nebezpečím, které na motorkáře číhá, jsou ostatní motorkáři. "Řídit motorku o objemu pět set a víc kubických centimetrů vyžaduje dlouholetou praxi, zkušenost a opatrnost. Osobně jezdím od osmnácti, učil jsem se na nižších kubaturách a pořád jezdím opatrně. Stejně se ale nemusí chovat kluk, který od tatínka dostane motorku, co jezdí dvě stě padesát," říká Neff.
Jeho slova potvrzuje i smutná zpráva, která oblétla svět před několika týdny. Média tehdy přinesla zprávu o smrti nadějného kanadského hokejisty Luca Bourdona. Snad dva dny poté, co si pořídil motorku, s ní narazil do nákladního přívěsu a na místě zemřel. I mezi českými motorkáři je řada těch, kteří se nevrátili z první zkušební jízdy.
"Třetím rizikem je stav českých silnic," pokračuje Neff. "Řidičům aut to může být celkem jedno, maximálně jim to trochu víc drncá, ale motorkáře může rozhodit každá díra v asfaltu. Jede na dvou gumách, jejich dotyková plocha s vozovkou je asi jeden centimetr. A vůbec nejhorší je na silnici štěrk. To je skoro jistota katastrofy, zvlášť když ho asfaltéři nasypou do zatáčky. S tím se nedá prakticky nic dělat," rozhořčuje se.
"Navíc na těch pár kilometrech slušných silnic je pak spousta motorkářů, kteří se taky chtějí projet, a i riziko nehod se tak ještě zvyšuje."
Zvuku motoru neodoláš
Před teplickým železničním nádražím brzdí stařičký černý mercedes, který řídí do půli těla svlečený potetovaný svalovec. Jmenuje se Jirka (příjmení si nechává pro sebe), pracuje jako řidič záchranky a dnes má volno. Svého jednostopého miláčka však nechal doma a přijel vypůjčeným autem.
"Nevěděl jsem, co si vezmeš za hadry," vysvětluje. Jedeme po silnici do Mostu, na místo, kde jeho parťáci z motorkářského klubu provozují autodílnu.
Cestou vzpomíná na své začátky, na spoření, které v osmnácti vyměnil za červenou Jawu 350, na všechny stroje, které vystřídal, na postupný růst jejich kubatur. Několikrát motorku prodal s tím, že už si další nekoupí, ale nikdy to nevydržel.
"Když v létě vidíš, jak to proti tobě jede, stačí slyšet zvuk motoru, tomu se nedá odolat," rozplývá se a ve zpětném zrcátku si pozorně prohlíží yamahu, která se k nám rychle blíží. "Navíc parta lidí, která v Teplicích kolem motorek funguje, je perfektní. Máme tu klub SPJS Piraňa. Ta zkratka znamená Sdružení přátel jedné stopy. Tam jsem mezi svýma."
Mezi svýma
Sjíždíme ze silnice a zastavujeme u dílen. Nacházíme se v doupěti piraní. Jirka se vítá s kamarády. Volným krokem k nám přichází další chlapík v pracovním. Vypadá o pár let starší než ostatní, tváří se vážně a vyzařuje autoritu. "To je Karel. Šéf," představuje ho můj průvodce. Sedáme si, hovor se točí kolem bláznů na dvou kolech.
"Jsou motorkáři a ,motorkáři‘," začíná Jirka. "Buď pojedu jako blázen, bude mi jedno, jestli jsem ve městě a lítám mezi autama, nebo jsem motorkář, který se chce projet. Samozřejmě nejde jet všude šedesát, kdo tohle řekne, kecá. Nemůžete ale jet dvoustovkou a pak ještě nezastavit policejní hlídce. Tím akorát ohrožujete sebe a lidi kolem."
Přidává se i Karel: "Motorka za nic nemůže, problém je vždycky v hlavě. A pokud za řízení sedne blázen, je úplně jedno, jestli má v ruce řídítka nebo volant."
Řešení ale nevidí v represi. Nebo třeba ve stanovení vyšší věkové hranice, odkdy povolit řízení silných strojů. "Po dvacítce už by měl člověk být zralý. Spíš bych navrhoval řidičák na zkoušku. Jezdi dva roky bez problému a zůstane ti, udělej průser a přijdeš o něj. To dá mladým čas se vyjezdit. Vláda by taky měla postavit polygon, jako je Brno nebo Most, který by byl cenově dostupný a kde by se řidiči mohli učit zvládat motorku v extrémních situacích. Takové řešení by bylo rozhodně lepší než nesmyslné represe."
Nechce se mi věřit, že jsou "kluci z Pirani" takoví svatoušci. A ptám se ještě na jeden nešvar, který se o motorkářích traduje.
Řidiči aut, kteří motorkáře ohrožují riskantní jízdou, prý často přijdou o boční zrcátko. Karel se bez zaváhání přiznává: "Já ukopnu tak jedno za rok a jedině tehdy, když mě řidič ohrozí na životě. Pokud se omluví, nic mu neudělám. Když mě ale ohrozí a pak ještě provokuje, tak to se neudržím. Zvednu nohu a zrcátko je pryč."
Pak začne popisovat nedávnou cestu do Německa. Řidič minicooperu v levém pruhu nečekaně dupnul na brzdu a Karlova motorka do něj málem narazila. "Najel jsem vedle něj a ukazuju mu, aby se koukal do zrcátka a nebláznil. Stočil okýnko a spustil na mě něco o "čechiše švajne". Tak jsem ho předjel a začal brzdit, abychom si to mohli vysvětlit, načež mě objel zprava. Přidal jsem a urazil mu zrcátko, které prý stojí pět set čtyřicet euro. Když jsem se tu cenu dozvěděl, měl jsem velkou radost," končí Karel a odchází do své kanceláře.
Za chvíli mě volá, aby mi ukázal internetové stránky s fotografiemi z jejich pravidelných srazů. Všechno si prohlížím, nejvíc mě ale zaujmou zarámované fotografie za jeho zády. Na všech je stejný motorkář v nejrůznějších situacích a nahoře nápis KUBA R1.
Kuba se zabil měsíc před svatbou
Sdružení přátel jedné stopy Piraňa má vlastní vlajku. V její levé části jsou jména aktivních členů, vpravo těch, kteří odešli. Navždy. Zatím je tam jen jedno jméno, Kubovo.
"Kuba byl z nás nejrychlejší, občas jsem mu i musel vynadat, aby nepřeháněl," vzpomíná Karel, ale zbytek vyprávění nechává na Jirkovi.
"Já u toho nebyl. Bohužel. Kdybych jel s nima, tak se to možná nestalo." Jirkovi se mluvit evidentně nechce, najednou těžko hledá slova, když pomalu líčí Kubovu poslední projížďku.
"Jeli jsme se projet ve čtyřech, silnice skoro prázdná, a tak Kuba předjel kamion před námi. Předjel jsem ho taky, to celé maximálně stovkou. Kuba chtěl předjet další auto, pak si ale všiml protijedoucího kamionu, zařadil se zpátky a začal brzdit. Auto před ním ale taky. Vlastně netuším, co se stalo, ale motorka se mu najednou postavila na čumák, Kuba šel přes motorku a přes auto do svodidel a zůstal ležet na zemi. Zastavili jsme a začali s první pomocí, než přijela záchranka. Odvezli ho od nemocnice, ale tam už mu nedokázali pomoct."
Zapaluje si další cigaretu a chvíli kouká do prázdna. "Po pravdě, když se to stalo, tak jsem si řekl, že motorku prodám. Stejně bych to ale nevydržel a Kuba by mi to ani nedovolil. Spolu jsme tu moji motorku kupovali a já mu slíbil, že tuhle si nechám aspoň dva roky." Kuba se zabil loni v červnu. Měsíc před svou svatbou.
Jirkovi trvalo dlouho, než se oklepal. "Jakmile jsem předjel auto, zvedal se mi žaludek, první týdny jsem to před sebou pořád viděl. Kluci mi hodně pomohli, bez nich bych to asi nezvládl."
Jsou tedy motorkáři hazardéři, dobrovolní dárci orgánů, jak se jim přezdívá? Karel něco takového jednoznačně odmítá.
"Já dobrovolně nikomu nic nedám! Co se stalo Kubovi, je riziko podnikání. Žijeme ve stresu, řidiči mají hlavu plnou problémů, auto řídí podvědomě. Pak si uvědomí, že chtěli ještě k babičce, na metru to stočí doleva a motorka má smůlu. Jak už jsem jednou říkal, za všechno může hlava," opakuje Karel.
Výchova řidičů v Čechách
Podobně na otázku o hazardu za řídítky reaguje i David Neff. "Rád jezdím na Západ, tam jsou na motorky zvyklí. Skoro bych řekl, že je mají rádi, protože jim šetří místo na silnici. A každý tam jako kluk nějakou měl. U nás je to generační záležitost. Až jednou dnešní dvacetiletí motorkáři přesednou do aut, budou se k těm začínajícím chovat úplně jinak. S respektem a pochopením, kterého sami nikdy nedosáhli. A v podobném duchu vychovají i své děti."
Nejspíš má pravdu, jediný problém je v tom, že to může trvat dalších dvacet let. Násobeno statistikou jsou to nějaké tři tisíce mrtvých.
