Dálnicí se žene silné světlo. Jezdec na červenobílé kapotované šestistovce je ke stroji přilepený co nejtěsněji. Motor ječí ve vysokých otáčkách, auta rozhání jako vrány. Při pohledu na ten obraz určitě dopravní policista zpozorní a jedná. Ale i ten nejzásadovější strážce pořádku roztaje, když si právě stopnutý silniční pirát sundá přilbu a usměje se na něj hezká dívka. Michaela Stejskalová z Prahy.
Emoce v zrcátku
Sama připouští, že motocykl sedlá především kvůli adrenalinu - pro vzrušení z jízdy. Ví dobře, že hodně řidičů, které předjela s notným rychlostním rozdílem, za ní od volantu posílá nadávky. "Někdy to postřehnu v zrcátku," přiznává. Ne že by ji právě tohle nějak zvlášť naplňovalo uspokojením, ale výčitky necítí. Je ostatně – když sedí v autě – stejná: "Tuhle večer jsem jela z posilovny. Kvůli dešti jsem si vzala auto. A švihnul to kolem mě kluk na dvanáctistovce. Taky jsem nadávala, ale zároveň jsem cítila ohromnou chuť si to s ním vyměnit." Červenomodrobílá Honda 600 CBR bude letos nosit svou jezdkyni už třetí sezonu. Michaela Stejskalová jí říká Heduška. Je to její druhý vlastní stroj.
První byl pionýr
"Ani nevím, kolik mi bylo let, když si mě táta posadil na nádrž a svezl mě sotva pár metrů. A já jsem najednou věděla, že bez motorky se v životě už neobejdu," vzpomíná zasněně Michaela Stejskalová. Strašně dlouhá jí připadala doba, než doroste, aby sama dosáhla nohama na stupačky, brzdu a řadicí páku. Pak jí otec padesátikubíkového pionýra půjčoval na louce za domem. "A když jsem odrostla ještě víc, půjčili mi kluci na chalupě Jawu 250."
Suzuki Zuzanka
Jezdit načerno na lukách a na vypůjčených mašinách - to Michaelu Stejskalovou dlouho nebavilo. Chtěla vlastní motorku. A pořádnou. "Neměla jsem peníze, a tak jsem odjela do Holandska dělat au-pair," uvádí. Za půl roku se vrátila a za 75 tisíc koupila svou první: Suzuki čtyřstovku. Pojmenovala ji Zuzanka a pod dohledem známého – zkušeného motorkáře - se ve svých jedenadvaceti letech učila řídit silný bike. Maminka si to hodně nepřála a dodnes se bojí. Michaelu Stejskalovou to dost mrzí: "Už jsem jí vysvětlila, že já neriskuji. To třeba kluci na uzavřeném letišti v Panenském Týnci doopravdy blázní. Já ale ne. Já se třeba za jízdy posadím na řídítka nebo se postavím na sedačce, ale nic víc. Fakt! Nejsem přece žádný adept na rakev."
Jen tak se projet
I svého přítele poznala Michaela Stejskalová na srazu motorkářů. Parta lidí na silných strojích považuje za normální relaxaci po práci se jen tak projet. Jak dívka říká s mávnutím ruky: "Jen tak na půl hodiny, padesát šedesát kilometrů." Dálnice ji příliš nebaví, raději má technické ježdění v zatáčkách. "Třeba Štěchovický kopec, ten si dám třeba šestkrát za sebou," směje se. Stejně jí asi pohled září radostí a vzrušením, když některého kamaráda předjede a vidí na něm, jak moc ho štve, že ho dostala ženská. "To se potom může každý chlap na mašině přetrhnout, jen aby zase byl vpředu," dodává.
Až přijdou děti
Dnes má Michaela Stejskalová svůj vlastní kadeřnický salon a nechává se najímat jako modelka. Jen díky tomu dokázala vydělat dost peněz na to, aby vyměnila Zuzanku, která už byla přes veškerou péči přece jenom v letech, za Hedušku - mladší, ale také podstatně dražší japonský stroj. Budoucnost vidí jasně: nejméně jedna motorka v garáži bude vždycky. A až přijdou děti? "Budou to motorkáři," říká.
- středa 21. března 2001
