Poslední sezony jsou pro prodejce motocyklů opravdu rekordní. Motorek, ale i skútrů a čtyřkolek se prodává jako nikdy předtím.
Logické, ale smutné je srovnatelné zvýšení počtu nehod zaviněných motocyklisty. Pokud dojde ke zranění, většinou střet odnese právě méně chráněný motorkář.
Podle zpráv Policie ČR je nárůst nehod motocyklů dokonce alarmující. V jednom z loňských reportů se lze dočíst: "... není tajemstvím, že na zavinění velké části nehod se podílejí motorkáři sami."
Naproti tomu dle statistik z Německa (ADAC) si z nehod, jejichž účastníky jsou motorkáři, oni sami zaviní necelou třetinu, v ostatních jsou oběťmi, především řidiči automobilů.
Podrobnější rozbor motocyklových nehod ukazuje, že při střetu automobil - motocykl je nejčastější příčinou (42 %) nedání přednosti v jízdě automobilem motocyklu, na druhém místě (26 %) je nedání přednosti v jízdě automobilem motocyklu při odbočování doleva, třetí příčku (20 %) získala situace, kdy řidič automobilu nezaregistruje předjíždějícího motocyklistu a sám začne předjíždět nebo odbočovat.
"Smrt má jméno motorka"
Média ráda informují o "jednostopých šílencích, kteří ohrožují vše, co se hýbe". Pověstné v tomto směru jsou především reportáže z motocyklisty oblíbeného úseku Mělník – Dubá.
Nemá smysl popírat, že na motorce skutečně existuje větší riziko úrazu než v automobilu. Samotní motorkáři to buď bagatelizují, nebo to berou jako chlapskou součást sportu. "Je to stinná stránka této jinak skvělé zábavy," říká více než padesátiletý muž, který stále aktivně jezdí.
Jak to tedy je? Jsou motorkáři skutečně "vylízaní" nezodpovědní jedinci bez pudu sebezáchovy? Jak to při většině sporů bývá, podíváme-li se na ně s chladnou hlavou, pravda je někde uprostřed. Na motorku si asi vždy budou sedat spíše divočejší povahy, navíc motocykl je prostředek s mimořádnými dynamickými schopnostmi, zejména pokud jde o ty nejrychlejší supersporty.
Je v podstatě nemožné na nich jezdit a dodržovat zejména rychlostní předpisy, když ty nejsilnější dokážou jet třeba na jedničku 150 km/h. Kam se ale majitel supersportu má jet svézt, když silnice není zjevně pro tento účel nejvhodnější? Logická odpověď by zněla: na závodní okruh.
Ježdění na okruhu je v rámci možností bezpečné a hlavně plní svůj účel. Takové pěkné půldenní ježdění na něm vám upraví hormonální rovnováhu tak, že cestou domů si pomlaskáváte a jedete jak beránek, s vědomím, že to nejlepší jste si dnes stejně už odjeli.
S jízdou na okruhu je ale potíž: okruhů je v Česku málo a volných jízd pro veřejnost ještě míň. Musíte si na to vyhradit celý pracovní den, a když máte štěstí, svezete se třikrát po 25 minutách. Nebo taky jednou. Nebo taky vůbec...
Není tedy divu, že si jezdec takového stroje hledá dosažitelnější prostředí pro svůj koníček. V lepším případě je to některé z bývalých letišť, nebo se poohlédne po nějaké pěkné silnici se zatáčkami v okolí.
Největší průšvih oné nechvalně známé trasy Mělník - Dubá je v tom, že je to jedna z mála slušných silnic v jinak bídném Středočeském kraji. Zákonitě si tam pak přijede za pěkného počasí zajezdit půl Prahy...
Svými samotnými kvalitami pak tato silnice patří k průměru, po trase je dost vesnic a chat a v poslední době i policie s represemi. Mnohem kvalitnější silnice se nacházejí třeba v pohraničních oblastech, kam se ale takový Pražák má šanci dostat opravdu jen o víkendu.
Tomuto ne příliš příznivému stavu by samozřejmě pomohlo, kdyby u nás existovalo více závodních okruhů - ani by to nemusely být megadromy, jako je Brno, ale třeba jen lokální tréninkové tratě (takové, jakých existuje řada např. ve Španělsku, Itálii, Francii, USA atd.).
Proč není motorka nesmysl
Motorkáři ze silnic nezmizí. Velmi pravděpodobně jich bude přibývat. Při stále stoupající hustotě provozu je spíše chvályhodné, že se někteří účastníci odváží sednout na prostředek, který nezabírá zdaleka tolik místa jako automobil, a to i přes riziko vlastního zranění.
Rozhlédne-li člověk na dnešních silnicích kolem sebe, ve víc než polovině vozů sedí jeden člověk, který s oplechovanou krabicí kolem sebe zabírá poměrně dost místa - na rozdíl od motorkáře.
Přitom motorky nejsou v současnosti nějak zvlášť protežovány, snad se dvěma výjimkami: na dálnicích nemusí platit dálniční známky a při jejich koupi mají podnikatelé možnost odečíst si DPH, podobně jako u užitkových vozů.
Na druhé straně není pochyb, že řada motorkářů si svou jízdou o nepřátelství od automobilistů a dalších pokojných obyvatel naší země dost koleduje. Jízda po zadním kole uprostřed přeplněného města bez únikové zóny, urážení zpětných zrcátek tomu, kdo mi okamžitě neuhne, rychlá jízda tam, kde není šance slušně zabrzdit a ani sám přežít, dovádění v noci po obci s výfukem, který hlukové normy splňuje jen stěží – kdo by to neznal.
Smůla pro ostatní motorkáře je v tom, že tyto excesy několika jedinců dokážou spolehlivě vyvolat averzi vůči všem. Pak někdy dojde k tomu, že řidiči auta dojde zásoba trpělivosti, začne dělat naschvály a nevraživost je na světě.
Přesto lze z pohledu motorkáře říci, že se vnímání a chování automobilistů vůči motorkám oproti divokým devadesátým letům zlepšilo. Roste počet řidičů, kteří sami jezdí a dokážou motorkářskou vášeň pochopit, stále více lidí cestuje do zahraničí, kde jsou motorkáři početnou a respektovanou skupinou účastníků provozu.
Takové kličkování motocyklů mezi automobily v zácpách není sice dopravními předpisy povolené, nicméně jak u nás, tak v celé civilizované Evropě není prakticky postihováno. Otázka je, zda na tom nemá velký podíl obtížná dokazatelnost takového přestupku - a v takové Itálii byste tímto rázem kriminalizovali téměř celou populaci včetně jeptišek a některých členů parlamentu...
Zlepšení nepěkných čísel (nehod) je možné - určitě by pomohlo více expertních terénů pro extrémní stroje (závodní okruhy) a úprava režimu autoškol, které dnes během pár týdnů produkují rychlovykvašené a někdy příliš sebevědomé řidiče a jezdce.
Nakonec jsme shrnuli několik doporučení, která by mohla pomoci zlepšit vztahy mezi řidiči aut a motorek:
Auto-moto desatero1. Dívejte se do zrcátek, a to častěji než jednou za minutu. Zezadu se neblíží jen rychlí motorkáři, ale i sanitky, požárníci nebo jen ti, kteří opravdu někde musí být na čas a nemohou vám vysvětlovat proč. Ubude pak překvapení z leknutí, způsobených nepozorností. Na druhé straně motocyklista, který se už půl dne vesele prohání vesměs třícifernými rychlostmi, obtížně přizpůsobuje své zrychlené vnímání reality pomalejšímu světu automobilů a někdy ho to vyprovokuje ke zbrklým reakcím. Uvědomit si toto rozdílné vnímaní rychlosti a přizpůsobit ho situaci je důležité. |
