Profesor Jan Pirk, přednosta Kardiocentra Institutu klinické a experimentální medicíny (IKEM) v Praze, už třináct let jezdí ve francouzských peugeotech. A změnu prozatím neplánuje.
Jak jste se dostal k peugeotům?
S peugeoty jezdím od roku 1991. Tehdy jsem pracoval v Dánsku, odkud jsem si přivezl Peugeota 405. Líbil se mi na první pohled. Francouzi jsou pohodáři, což se odráží i na autech. A podle zkušeností mohu říci, že jsou to i auta spolehlivá.
Máte Peugeota 406. Viděl jste už nástupce?
Na novou čtyřistasedmičku už jsem se byl podívat. Kromě ceny se mi nelíbí jediná věc, a to otvor v čelní masce. Zdá se mi, že velkými oky, která tam jsou, se do motoru dostane třeba kámen. Myslím, že na našich silnicích, kde je značný nepořádek, to nebude tak těžké. Hodně zvědavý jsem ale na kombík. Syn mi říkal, že je moc pěkný. Nad tím budu asi uvažovat.
Co pro vás znamená auto?
Je to služebník, bez něhož si život nedokážu představit. Nechci tím říct, že auto nemá být hezké, ale je to především věc pro zpříjemnění života. Proto chci, aby bylo hezké, pohodlné, ekonomické a abych ho nemusel moc často mýt. Stříbrná metalíza je z tohoto pohledu ideální.
Zmínil jste ekonomiku provozu. Odráží se to na způsobu vaší jízdy?
To asi ne. Jezdím podle potřeby. Nechápu ale, proč už všichni dávno nejezdí v autech s dieselmotorem. Dnes jsou tato auta nabízena prakticky za cenu benzinových a rozdíl ve spotřebě a v ceně benzinu a nafty mluví v jejich prospěch.
A co třeba pohon na LPG?
To má můj syn a je spokojený. Já už mám jedenáct let dieselová auta, a proto jsem o plynu ani neuvažoval. Ale kdyby se cenový rozdíl mezi benzinem a naftou nějak drasticky snížil, tak bych si asi pořídil benzinové auto s přestavbou na plyn.
Rok jste žil v USA a v Dánsku. Jak jste si zvykal jako řidič?
Tam to je dobré. Horší je to, když se octnete zpátky. Pokaždé když se vrátím z nějaké země na západ od našich hranic, tak jsem zděšený z toho, jak bezohledně se u nás jezdí. Američané jsou tak ohleduplní. To samé platí o západní Evropě. Ale proč by se lidi u nás měli na silnici chovat disciplinovaně, když se provalí malér bývalého vysokého policejního důstojníka, který se rok vyhýbá vyšetřování. Pak těžko někoho můžete nutit, aby jezdil tak, jak se má.
A co říkáte na majáčky státních činitelů?
Věřím, že ve výjimečných situacích mohou být potřeba. Mně se nedávno stalo, že jsem byl v Krkonoších a najednou mi volali, že musím jet do Prahy provést komplikovanou operaci. V ten okamžik by se mi majáček hodil, protože na mě čekal celý tým. Nebo jsem volaný k transplantaci srdce, Praha je ucpaná a já musím jet stejně pomalu jako každý jiný řidič. Chápu, že se může naskytnout situace, kdy je majáček nezbytný, ale proč by ho měli státní úředníci používat při cestě na stranický sraz. Měli by jet jako každý jiný.
Máte vysněné auto?
Tak to je asi obytné auto. Měl jsem ho kdysi půjčené na dovolenou a bylo to nádherné. Můžete si zastavit, kde se vám líbí, uvaříte si oběd, čaj a za chvíli jedete zase dál. Umím si představit, že bych s vnoučaty takhle někde rajzoval.
Motorkáři jsou známí jako dárci orgánů. Je to opravdu tak?
Dárců orgánů z řad motorkářů moc není. Rozšmelcují se tak, že ani nejdou použít. To se týká spíš cyklistů. Kdybych měl tu moc, tak bych nařídil povinné nošení přilby pro všechny. Souvisí to i s bezohledností řidičů aut. Častými dárci jsou i opilci, kteří spadnou pod auto. Ač se říká něco jiného, opilí štěstí vůbec nemají.
Jaké byly vaše řidičské začátky?
Řidičák jsem dělal třikrát. Poprvé to bylo v patnácti na moped, pak v osmnácti na auto a v osmdesátých létech jsem si to zopakoval, když jsem potřeboval řídit v Americe. Tam byla nejlegračnější praktická zkouška. V New Orleansu mrzne jednou za dvacet let, což se zrovna mně přihodilo. Byly zamrzlé kaluže a zkoušející řekl, že to je příliš nebezpečné, takže mám přijet jindy. Já jsem sedl do auta, odjel jsem domů přes půl města, druhý den jsem s ním objel blok domů a americké papíry jsem měl v kapse.
Jaká auta jste vystřídal?
První auto jsem si pořídil v roce 1968. To mi bylo dvacet. Byla to aerovka 662 z roku 1924, které se říkalo cililink. Takový ten legendární sporťáček s plátěnou střechou. Koupil jsem ji nepojízdnou asi za dva tisíce, za pětistovku jsem koupil nový motor a pak jsem s ní jezdil dalších pět let. Prodali jsme ji, až když se nám narodil druhý syn.
Dodnes na ni vzpomínám. Se staženou střechou to bylo krásné ježdění. Pak jsem měl dva trabanty, ale u těch byl problém s topením. Často jsme jezdili na hory a kluci pak byli nastydlí. Tak jsem šel do bazaru, že chci auto, které má velký kufr a dobře topí. A oni mi dali žigulíka. Nakonec jsem měl tři. Na konci osmdesátých let jsem měl i Škodu Favorit.
Vím, že máte rád dobré víno. Povolil byste řidičům mírné množství alkoholu v krvi?
Určitě ne. Když si dáte skleničku desítky k obědu, tak stejně nic nenadýcháte. Pokud si ale dáte půllitr dvanáctky, tak už ano. Pokud mám službu na telefonu a k večeři mám chuť si dát pivo, tak si ho prostě nedám. Za volantem se pít nemá.
 Nefascinuje mě rychlá jízda. Rychleji než sto šedesát nejedu ani v Německu. Líbí se mi, když umí někdo rychle běžet, plavat nebo jet na kole, říká kardiochirurg Jan Pirk. |
