Z České republiky vstříc německému dobrodružství startují celkem čtyři motorky. Posádku tvoří tři kluci a jedna holka a skladba strojů rozhodně nepatří mezi tuctové vybavení. Skupinu vede BMW R 1200 Cruiser, následuje impozantní Harley-Davidson Electra Glide, za kterým je v těsném závěsu BMW F 800 R. Tuto nesourodou partičku uzavírá posel z kosmu, Honda CTX 1300, která svým „obličejem“ připomíná tak trochu Mistra Yodu ze StarWars.
Později naší podivnou skupinu obohatí svými ušlechtilými geny ještě Indian Scout. Prvním cílem je bavorské město Pasov (Passau). Město vniklo z osad založených na soutoku tří řek. Největší z nich je Dunaj. Následuje Inn a Ilz.
Rozmazlené království
Unaveni celodenní jízdou a s bezmála třemi sty kilometry v zádech míříme do malebného hotelu Binder ve vesničce Büchlberg. Po téměř čtrnáctidenních tropických vedrech nás na německých hranicích vítá mrholení, mlha a teplota 14 stupňů. Je to trochu jako přejet z říše krále Miroslava do Půlnočního království. To to pěkně začíná, bručím si pro sebe do helmy.
S příjezdem do hotelu jsou však chmury rozptýleny. Personál chápe, že déšť nabírá na intenzitě, a tak zbytečně neprotahuje přijímací proces a během několika minut jsme v příjemných prostorných pokojích a motorky v suché garáži. Než bys řekl švec, válíme se v sauně, ale někdo zvolí radši bazén nebo masážní lázně na prostydlé nohy. Zní to asi trochu rozmazleně, ale po dlouhém dni na motorce zakončeném patnáctistupňovou sprchou se ve wellness necháváme hýčkat fakt dlouho.
Regenerace je za námi a čtyři voňaví cestovatelé jdou rozmazlit ještě útroby. Na scénu tak přicházejí gulášek, česnečka, salát a hlavně dobré bavorské pivko. Ale zítra nás čeká další cestování, tak fofrem na kutě.
A jsme v úzkých
Následující den nás probouzí romantickým pleskáním o střechu probouzí prudký déšť. Básníky tento zvuk inspiroval k nejednomu svěžímu dílku, zamilovaní romantici zalezou hlouběji pod peřinu a hudební skladatelé usedají k nástrojům a pod jejich prsty se rodí nesmrtelné skladby. Pokud však tento hrůzostrašný zvuk probudí motorkáře, nepřál bych ani nepříteli slyšet, k čemu je inspirován.
Naše plány na návštěvu blízkého Pasova odtékají do údolí spolu s vodou z okapu pod naším oknem. Už ani nevím, kdy naposledy se mi podařilo doslova proválet půl dne v posteli. Máme možnost rozhodnout o svém osudu a jít se vykoupat v oblečení na motorku, nebo se zahrabat do peřin.
Po poledni se mezi šedými mraky utvoří malá skulina a déšť ustává. Na nic nečekáme a konečně vyrážíme do města. Ti z nás, kteří zhýčkáni tropickými vedry podcenili výbavu, však nejprve míří do blízkého supermarketu obalit obuv igelitkami. Ale tento tuning nakonec vydrží jen asi pět kilometrů.
Starobylé město Pasov vzniklo na soutoku tří řek, které v té době patřily mezi významné dopravní cesty. S tím byla samozřejmě okamžitě spojena povinnost proplouvajících zaplatit za průjezd. Vybrané prostředky střežil hrad rovnou nad soutokem, zatímco kulturu a moderní terminologií řečeno „management“ poskytl klášter na protějším břehu. Mezi těmito dvěma dominantami se postupně vytvořila malebná osada.
Naším úkolem bylo protáhnout kolonu tří motorek křivolakými uličkami co možná nejblíže ke středu města. Povedlo se, a proto jsme mohli pořídit unikátní záběry, kde mašiny parkují téměř na samotné špici soutoku Dunaje a Innu. Bavorští řidiči nechovají nijak zvláštní úctu či zvláštní ohleduplnost k motocyklistům, a tak udržet všechny čtyři mašiny pohromadě je někdy nad lidské síly. Ale když jsme skutečně sevřeni v uličce, kde rčení dostat se do úzkých nabývá pravého významu, neváhají vycouvat a vytvořit tak prostor pro průjezd naší minikolony.
Vepředu dobrý
Je čas posunout se dál, a tak nasedáme na motorky a frčíme směr Alpy do malého městečka Ruhpolding, vzdáleného asi 220 kilometrů. Je všední den a okresky jsou plné náklaďáků stejně jako u nás. Zachovat celou skupinu pohromadě je stále těžší. Když je nejhůř, přicházejí ke slovu interkomy, které někteří z nás před cestou vyfasovali. Tato kecátka mi vždycky připadala k ničemu, když jedu na motorce, jsem rád, že mám klid a nikdo mne neotravuje. Ale kromě telefonování nebo poslechu muziky z telefonu je možné spárovat je mezi sebou.
A to je ta chvíle, kdy se mi zalíbí. Před námi se po silnici líně odvaluje kamion a jeho tempo je skutečně vražedné. Situace je však nepřehledná, a tak předjede jen první motorka. Vzápětí dostává poslední z nás pokyn, že protisměr je volný, kam oko dohlédne. Netrvá to ani dvě minuty a kolona je zase pohromadě a z kamionu je jen malá skvrna v zrcátkách.
Cestou míjíme město Amerang. Přestože právě frčíme po luxusní okresce s překrásnými meandry přehledných zatáček, tady prostě nejde nepřibrzdit. Nenápadné nízké haly skrývají jedno z nejvýznamnějších muzeí německého autoprůmyslu. Jsou tady vystaveny naleštěné klenoty automobilové historie od okamžiku, kdy Bertha Benzová urazila svých prvních sto kilometrů ve voze vyrobeném jejím manželem Karlem. Ale je tu například i Volkswagen Golf první generace s automatem.
V podvečer přijíždíme do Ruhpoldingu, takového alpského Vrchlabí. Vítá nás typická bavorská architektura a hotel vybavený finskou saunou. Milé překvapení je podzemní suchá garáž, pro motorkáře gratis. V průběhu procházky po městě večeříme turecký kebab a pizzu zalité lokálním pivem.
S vodou na každém kroku
Na příští den je v plánu výlet do okolí jednoho z nejatraktivnějších jezer v okolí. Bez vody prostě nemůžeme být, takže když na chvíli přestane padat z nebe, jedeme se na ni alespoň podívat.
Náš cíl je Chiemsee. Posilující teplou kávu vdechneme v jedné z malebných hospůdek na jeho břehu. Začínají přicházet první SMS od poslední členky naší expedice, která v Praze zatopila pod kotlem u Indiána a vyrazila za námi. Naší další zastávkou je letovisko Waging am See.
Tady na nás dýchá historie. Krátká mola vybíhající do jezera jsou osazena krásnými zdobenými altány. Vracíme se k hotelu a ve chvíli, kdy svěřujeme mašiny suché garáži, se za typického bublavého zvuku véčkového dvouválce z deště noří trochu unavená promáčená motorkářka krotící Indiana. Jsme komplet.
Motorkářský ráj
Probouzíme se a gumy aut projíždějících pod okny opět mlaskají o mokrý asfalt. Podle zpráv o počasí je již na celém území Německa polojasno až jasno, jen jeden malý flíček na mapě je zakryt piktogramem mraku s kapkami deště. Správně, tam jsme my. Ale dnes musíme pohostinný hotel U pošty tak jako tak opustit. Balíme a vyjíždíme z garáže. Déšť mezitím ustává.
Naše malá kolona nyní čítá pět mašin. První zkušební štreka nevede daleko, jsme pozváni do horského střediska Inzell, kde nás očekávají představitelé obce přímo na radnici. Za našeho průvodce je pasován sympatický zastupitel Alex. Po krátkém přivítání v zasedačce a rozdání propagačních předmětů s tematikou kravské kůže jsme nacpáni do mikrobusu a frčíme na prohlídku města a okolí.
První zastávka je chlouba Inzellu: nejmodernější rychlobruslařská hala na světě. Velkou část sezony tady tráví naše Martina Sáblíková, která si tu vybruslila i nějaký ten cenný kov. Motorkáře pak asi nejvíc zaujme vyvrcholení ledové sezony. Každoročně se v této luxusní skleněné svatyni toho nejhladšího ledu na světě pořádá mistrák v ledové ploché dráze. Halou burácejí ležaté jednoválce a led se mění v tříšť. A vadí to někomu? Právě naopak! Led se potom rychleji rozpustí a hala je bohatší o vstupné od pěti tisíc platících diváků. Ale v době naší návštěvy tady rotují jen dorostenci na in-linech.
Zajímavých míst, atrakcí a výletních tras je tady nepřeberné množství, ale nás upoutá motorkářský hotel. Nádherná dřevořezbami zdobená stavba v typickém bavorském stylu je majetkem blízkého pivovaru. Nikdy se nemůže stát, že tu zlatý mok dojde.
Ovšem poslední velká pecka má stále teprve přijít. Nenápadně se blížíme k blízkému golfovému hřišti, kde nás údajně čeká sportovní výkon. Hmmm. Tak plácneme ze slušnosti párkrát do míčku a pojedeme, honí se mi hlavou. Mikrobus se přibližuje k resortu a minigolfové dráhy se zvětšují. Zvětšují se také jamky, praporky a konečně i míčky. Než se pořádně rozkoukám, stojím na fotbalgolfovém hřišti a v ruce mám kopačák!
Těm, kteří chápou stejně rychle, jako já, vysvětlím: Tvar drah je minigolfový, velikost však odpovídá tomu, že se hraje fotbalovým míčem. Namísto jamek jsou tady betonové skruže a míč se po greenu kope nohou. V polovině hry, u deváté jamky, náš kompletní tým odpadá. Vyřízení nečekaným sportovním výkonem nasedáme na motorky a mizíme směrem na Grosshartpenning. Dáme saunu a k večeři bavorské speciality, weissbier a říznou hruškovici.
Na chodníku slávy
Slunce nás budí do předposledního dne naší cesty po Bavorsku. Někteří z nás by po náročných dnech možná uvítali raději zase déšť. Na úvod si švihneme vyhlídku Wallberg. Je odtud nádherný výhled na Tegernsee a přilehlé město Gmünd. A hlavně sem vedou nádherné serpentiny s kvalitním povrchem. Vjezd je zpoplatněn, ale výběrčí nakonec pouští všech pět motorek za cenu jednoho osobáku. Vychází to na méně než euro za mašinu. Máme z těch klikatic krásné jízdní fotky v malebném prostředí alpských vrchů.
Jezera, jezera a zase jezera. Jedno hezčí než druhé a těžko se vybírá, kde vytvořit hezčí obrázky. Nakonec padá volba na Sylvensteinsee. Jeho zelená hladina je totiž přetnutá mostem, na kterém vznikají reklamy na auta zvučných značek jako na běžícím pásu.
Za to, jakým způsobem se o nás celou dobu staraly, zaslouží si i naše motorky nějaký ten obrázek v tak slavném exteriéru. Je to jako vyfotit se na chodníku slávy v Hollywoodu. Cestou za exkluzivitou přichází motokrosová vložka v podobě rozkopané koruny hráze. Jeden z členů výpravy se vydává poměřit své síly s oranžovým bagrem. Dobře to dopadlo, bagr zůstal nepoškozen a my po sérii fotek na slavném mostě míříme směrem na historické město Bad Tölz.
Kromě toho, že tady vznikl jeden známý německý seriál o neuvěřitelně tlustém policajtovi, nabízí Bad Tölz ještě procházku po krásném historickém náměstí, ale na romantické držení za ruce tady zapomeňte. Ve zpocené dlani by se lépe vyjímal cepín, náměstí je totiž pěkně do kopce. Kdo bydlí na horním konci a zapomněl koupit housky v dolní pekárně, bude raději snídat ovesné vločky a kafe. Hotel je asi patnáct kilometrů od města. Parkujeme motorky a jdeme na kutě. Následující den jedeme non-stop až domů.
Jako doma. Vlastně i lepší
Cestou domů je dost času si v duchu shrnout, jak se nám vlastně v Bavorsku dařilo na motorkách. Od zdejších řidičů nečekejte žádný pardon. Kdo je z domova zvyklý na ohleduplné uhýbání ke krajnici pokaždé, když se v zrcátku objeví motorkář, bude asi zklamán. Tady jsme vozidlo jako každé jiné.
Mnohé řidiče neobměkčí ani skupina motorizovaných cizinců hledajících cestu v centru města a i za cenu roztržení kolony uplatní svou přednost na kruhovém objezdu stůj co stůj. Na druhou stranu, pokud se dodržují pravidla, máte přirozený respekt a můžete se cítit velmi bezpečně, jako člen velké rodiny všech, kteří zrovna jedou s vámi na stejné silnici.
Ve většině hotelů jsou připraveni poskytnout motorce nadstandardní péči v suché garáži bez příplatku. A to se hodnotí. Benzin je mírně dražší, avšak jednoznačně kvalitnější než u nás. Motory lépe letí do otáček a mají plynulejší odezvu na plyn a hladší volnoběh. Personál v hospodách a hotelech se vždy snaží vyjít vstříc a s přátelským úsměvem je ochoten servírovat třeba i jen sklenici vody.
Z úvah o cestě po Německu nás probírá pohostinnost jednoho z prvních podniků u nás, kde si po dvou stech kilometrech v sedle objednáváme osvěžující kávu. „Latté, capuccino, presso? To vám teď dělat nebudu, to by mě na půl hodiny zasekalo,“ prohlásí český číšník s výrazem nezralého citronu a nasupeným výrazem obhlédne motorky na parkovišti. Tak vítejte doma.
