Tento text není testem autobazarů, jakých jsme už v minulosti udělali několik - jen menší sondou. Ale poučnou, i pro mě, který už hezkých pár bazarů viděl. Ovšem vzhledem k tomu, jak levné auto jsme tentokrát hledali, to byla sonda do nebojím se říci nejhlubšího bazarnického sklepa, v němž egyptskou tmu neprosvětluje ani slaboučká žárovka naděje, že některý z vozů bude mít nestočený tachometr, natož nějak doloženou minulost (třeba s glejtem od Cebie, certifikační autority, která ověřuje stáří aut, ujeté kilometry i případné nehody). Občas se sice nahlédnutí do její databáze vyplatilo, problém byl ovšem v tom, že skoro všechna auta byla čerstvě dovezená z ciziny, takže žádnou minulost v Česku neměla, a tím většinou ani údaje v databázi.
Ale popořádku. Můj kamarád Will, Američan, usazený už deset let v Praze, se rozhodl, že si koupí auto. Levné, jen na víkendové výlety s přítelkyní a se psem v kufru. Takže větší kombík. Ideálně s automatem, on sám si s manuálem rozumí, ale když přijedou kamarádi ze Států, mohli by si auto půjčit. A to nejdůležitější: cenu by si představoval do 60 tisíc korun.
Jinak mu nezáleží na motorizaci, na barvě ani na čemkoli jiném. A, samozřejmě, by auto chtěl rychle, klidně by vyrazil po bazarech hned a sám. To jsem mu ale zakázal. Will vůbec nemluví česky, takže jsem si nedokázal představit, jak se s bazarníky domlouvá. Navíc je to typický intelektuál, přednáší na univerzitě zahraničním studentům filosofii, a tak jsem se bál, jak by si poradil s českou bazarovou džunglí.
On sám to tak pesimisticky neviděl. "Nezapomeň, že můj táta byl a je obchodník s dobytkem v Missouri. Vždycky dostane nejlepší cenu a já to mám po něm. Budeme smlouvat a uvidíš!" Po pár dnech pochopil, že na tenhle svět je i koňský handlíř krátký. Český prodejce ojetin, to je jiná liga.
Provedli jsme první předvýběr, prohledali několik stovek inzerátů na internetu. Will měl tendenci věřit uvedeným údajům, já skoro vůbec (to jsou ty kulturní rozdíly, o nichž se tak často mluví). Nadchlo ho jedno kombíkové mondeo v bazaru na pražském Libeňském ostrově. Pro ty, kdo nevědí - tamní bazary mají dobrou pověst asi jako padesátiletá vyžilá prostitutka z E55. Jenže i slepé kuře občas najde zrno, navíc jeho česká přítelkyně už do bazaru zavolala, že se přijde podívat. Takže jsme jeli.
Co vám o něm řeknu? Nic
V klasickém ošuntělém bazaru s vlaječkami kolem dokola stál Ford Mondeo s dvoulitrovým turbodieselem, automatem a 180 tisíci kilometry na tachometru. Dokonce i startoval. "Co vám o něm řeknu? Nic. O minulosti nevím nic, žádnou servisku to nemá," říkal prodejce, který ani v pošmourném dopoledni neodložil neprůhledné tmavé brýle. Asi chyběl na marketingovém školení o navázání kontaktu a důvěry se zákazníkem. "A technicky je na tom jak?" ptal jsem se. "Tak to vím přesně, všechno cajk. Malinko hučí zadní ložisko, motor šlape, na olej jsem nekoukal, automat řadí moc hezky." Uvidíme, projedeme se.
Ne že by nám to nabídl sám, ale řídit nás nechal. Jenže proč automat při řazení mezi dvojkou a trojkou tak škube? "To dělají normálně, jsou to starý americký automaty, já je znám," říká prodejce. Jenže já je znám taky, už léta mám jeepy a ani jeden takhle neškube. Spíš už je převodovka na odchodu do věčných lovišť. Bereme si chvíli na rozmyšlenou a jdeme do mého auta prověřit na tabletu databázi Cebie, kde by auto mělo být. A taky je. Will nestačí vyvalovat oči: podle grafu ujetých kilometrů se před pěti lety stal zázrak, ze 180 tisíc kilometrů se stalo 200.
"To musel být idiot, pětileté auto prodávat jako nové skoro s nulou? Kdo by tomu věřil?" čílí se Will. Jdu to říct prodejci. Vůbec se nediví. "Je to možný, já nevím nic. Majitel nám to sem takhle dal." "Ale je to dobrý vědět, ne?" rýpu do něj. "To jo, to se hodí," míní. Ale to je tak všechno, za pár dní se dívám a "naše" mondeo stále na stránkách trůní se zfalšovanými kilometry. Kdo by to opravoval, že? Za dalších pár dnů je prodané. Někdo se chytil. No, první tristní zkušenost máme za sebou.
Diskutujeme neustále o tom, jaké auto by bylo nejméně rizikové koupit. Radím vynechat diesely, při stáří minimálně deset let je to jen zdroj zbytečných problémů a drahé údržby. Will souhlasí. Radím vynechat automat, tam platí totéž. Will váhá, ale nakonec také souhlasí. O značce má jasno, chtěl by něco, co zná, nic francouzského nebo italského, ani amerického. Nejradši Němce nebo Japonce. Zmíním jen jako nápad Subaru Impreza, což ho nadchne. "Subaru jsem měl ve Státech, skvělý nápad," raduje se. Jenže když pak prohlíží inzeráty, zjišťuje, že impreza se mu nelíbí , zahoří pro forester. Čte stovky hodnocení od majitelů po celém světě, všichni si pochvalují jízdní vlastnosti a odolnost auta. Willovi by se nejvíc líbila verze s turbem, je s ním větší zábava než s atmosférickým dvoulitrem. To určitě je, ale i v servisu při placení účtů a na pumpě, jenže Will to chce risknout i tak.
Na fotkách slušné, v reálu strašné
Vytipujeme pár foresterů od soukromých majitelů, jenže když voláme, auta jsou už pryč. Nezbývá než zase do bazarů. Jako první se domlouváme ve dvou plzeňských, na okraji města. Na fotkách vypadají obě auta slušně, jen u prvního chybí snímky interiéru. Jenže v reálu je doslova strašné. Samozřejmě nestartuje, ale to se dá řešit. Polovyfouklé pneumatiky, rozedraný a okopaný vnitřek i kufr. Ze zadních podběhů roste mech, vše nenalakované pod úrovní poloviny dveří je rezavé, včetně třeba alternátoru v motorovém prostoru. Vypadá to, jako by auto stálo ve vodě při nějaké povodni.
"Co se divíte, dyť se o to tudleti venkovský nestaraj. Tuta rez je normálka, to bude na všech těchhle troskách," burácí bodrý prodejce, když vidí, že jsme s prohlídkou rychle hotoví. Ani neprověřujeme minulost, řekli jsme si, že to má smysl (za 500 Kč) jen u vážných kandidátů. Stejně se pak ukazuje, že o žádném z vytipovaných foresterů v Cebii nic není. Jen jediný ukazatel kilometrů při dovozu do Česka, a to je k ničemu. Údaj počtu relevantních informací dá Cebia zadarmo, platí se až za detailní prověření.
Svištíme do dalšího bazaru. Zelený forester vypadá docela slušně, pomocí nabíječky nastartuje, motor zní celkem normálně, jen kouř z výfuku je trochu olejově namodralý, asi už "žere olej". Turbo, zdá se, nepíská. Jedeme na projížďku. "Co to hučení vzadu? To je hodně slyšet!" nelíbí se mi zvuky ze zadní nápravy. "To jsou jenom gumy," tvrdí prodejce, naprosto flegmatický padesátník.
"Určitě nejsou, gumy poznám, tohle zní moc kovově, nemůže to být ložisko v náboji kola? Nebo diferenciál?" ptám se. "Jo, tak vy jste asi expert," říká s neskrývanou ironií a pokračuje: "Já to nepoznám, to se poznat nedá. Ale nic vážného tomu není, jestli si myslíte, že tomu rozumíte, tak to nekupujte. Je to jenom auto za šedesát tisíc, co byste vlastně chtěli? Já mám medvěda za 400 a pod to bych nešel," pokračuje ve svém výstupu. Will se zezadu ptá, oč jde.
Vysvětluji, že zadní náprava by nějakou investici chtěla, po návratu do bazaru zjišťuji, že i výfuk je úplně prorezlý, zralý na výměnu, přední brzda přidřená. Teď nadchází Willův čas koňského handlíře. "Zeptej se ho, kolik by slevil, když je to auto v horším stavu, jakože na opravy," velí Will. Na Plzeňáka si ale nepřijdeme. "Slevil? Nic. Proč? Nechcete, běžte od toho. Přijde jinej, ten to koupí, jak to je. Tohle je starej pekáč," uzavírá diskusi. Will je v šoku.
Do dalšího bazaru raději předem voláme a děláme dobře. Prodejce hned přiznává, že nefunguje turbo. "To se nevyplatí kupovat," chválí svoje zboží. Ale aspoň je upřímný. Takže míříme do Mladé Boleslavi.
V průmyslové zóně u Škodovky je černý forester, taky s turbem, dražší, než je limit, stojí 68 tisíc. Jenže Willovi se líbí, a taky chce zjistit, nakolik se liší od těch levnějších, které jsme zkoušeli. Přes plot vidíme ceduli s cifrou 88 tisíc, takže si nejsme jisti. Ale ano, musí to být on, vypadá stejně jako na fotkách. Tedy, úplně stejně ne. Někdo si dal tu práci, aby nebyl vidět rozbitý blinkr a mapy na sedadlech od protékajícího střešního okna. Hlavně ale kulisa řadicí páky, volant i stav celého interiéru vypovídají o tom, že tohle auto má natočeno aspoň dvakrát víc než slibovaných 160 tisíc kilometrů. Výfuk je na rozpadnutí, rez na kolech taky vypadá pěkně, ale už jsme si zvykli. Auto samozřejmě nestartuje, ale ochotný prodejce, první, který se usmívá, tlačí nabíječku. Ptáme se na slevu, ale snížená už je prý ta cena na internetu, tak jdeme o dům dál rovnou, bez zkušební jízdy. Ty mimochodem ve všech bazarech vypadaly podobně, byly kratičké.
Další zastávkou je Jičín. Tady to vypadá mnohem lépe. Auto celkem k světu (na výfuk a vybitou baterii jsme už zvyklí), jen má dost poškrábané čelní sklo. Nejvíc se nám ale líbí prodejce, usměvavý sympaťák nám dává klíčky od auta s tím, ať se projedeme sami. Nechce žádné doklady ani třeba klíče od našeho auta.
Naprosto výjimečná důvěra, to se hned tak nevidí. Jezdíme půl hodiny po cestách necestách, podvozek je už trochu utahaný, ale žádná hrůza, maličko hučí opět (možná) ložisko, nechladí klimatizace (možná je jen prázdná). Doloženou minulost auto dovezené z Německa nemá, zachovalý interiér ale nevzbuzuje podezření. Will uvažuje, počítá, kolik by stály nejnutnější opravy: výfuk pár tisíc, ložisko dva, k tomu dvanáct tisíc na výměnu rozvodového řemene.
Při tom rozmýšlení zavadí Willův zrak o Volkswagen Golf Variant, kombík z roku 2000 za rovných 60 tisíc. Necháme si ho předvést. Vypadá krásně, dokonce má servisní knížku, byť vedenou naposledy před třemi roky, ale dopočítání kilometrů celkem sedí. Čtrnáct let je podle statistik průměrné stáří českých aut, v tomhle golfu ale rozhodně není ostuda jezdit.
Projížďka ukáže, že podvozek je v dobré kondici, jen motor, obyčejná atmosférická 1.6, známá dobře ze Škodovek, přijde Willovi líný. Přiměje mě zeptat se prodejce, jakou by dal "slevu za nudu". A kupodivu, dva tisíce dá bez problémů. Od tohohle milého chlapíka tedy nakonec kupujeme golfa, když jsme předtím sjezdili půlku Čech za forestery. Jenže výměna rozvodů u golfu vyjde do pěti tisíc i s prací a později se v servisu ukazuje, že spodek auta je opravdu v dobrém stavu, předchozí majitel nešetřil na výměně výfuku, brzdových destiček ani čepů. Takže to vypadá na dobrou koupi - i u "pekáče" za 60 tisíc.
