Stovky lidí se kochaly pohledem na nablýskané desítky let staré bouráky a historickou vojenskou techniku. Mezi auty se proplétaly čarodějnice na koštěti s regulérními cyklistickými řidítky.
Členové klubu totiž mysleli nejen na obdivovatele veteránů, ale i na jejich potomstvo. Na náměstí se tak soutěžilo třeba v létání na koštěti.
Na sraz dorazila i Věra Dyntarová. Asi jen málokdo by do drobné ženy z Třebíče řekl, že umně kočíruje veterány, jimž doslova propadla. Koníčku se věnuje již dvacet let.
"Mám tři auta. Funkční Tatru 57A z roku 1936. Pak ještě jednu starší z roku 1930, ale ta nejezdí.
Nejčastěji používám kombíka Škodu Octavii, která byla vyrobena v roce 1968,“ líčí šestapadesátiletá středoškolská profesorka Dyntarová, jež čtyřicetiletou oktávku před srazem důkladně připravila na sezonu.
"V zimě se opravuje, čistí, leští. Umím udělat základní věci. Dříve jsem dokázala opravit i nefunkční spojku. U oktávky si poradím s jednodušší závadou. Se složitějšími opravami mi pomáhají známí z klubu. Ale ještě večer před srazem jsem sama lepila vrchní část řadící páky,“ ukazuje na polepený vršek milovnice starých aut.
Tmavě zelená kapota jejího vozu je nablýskaná. "Na kapotě bylo hodně práce. Vypadala špatně. Ona mě tato oktávka vypekla hned, když jsem si ji před dvěma roky kupovala. Sehnala jsem ji v Kladně. Než jsem pro ni jela, volala jsem tam, abych se ubezpečila, že dojedu těch dvě stě kilometrů do Třebíče,“ líčí Dyntarová. Jenže ujela sotva půl kilometru a auto začalo jankovatět.
"Musela jsem pročistit filtr. Potom už jsem do Třebíče dojela,“ usmívá se žena s tím, že veteráni jsou pěkně drahý špás. Než by si pořídila Věra Dyntarová pěkný kostýmek, raději dá slušnou sumu do nového světla pro starou tatrovku.
"Taková malá krabička s náhradními díly na tatrovku mě stála deset tisíc korun,“ zavzpomíná matka dvou dcer. Ty se sice veteránům nevěnují, ale jejich dětství se točilo kolem autíček.
"Jezdívaly se mnou na srazy, do přírody. Raději než u plotny kuchtit vepřo, knedlo, zelo. Vzala jsem holky a jelo se ven s veteránem. Objížděly jsme třeba vesnice a koukaly po starých autech,“ vypráví Dyntarová, která má velký sen. Pokukuje po kabrioletu.
"Líbí se mi staré kabriolety. Věřím, že si ho brzy pořídím,“ přemítá a mrkne přitom na naleštěné vozy se staženou střechou, které parkují vedle jejího kombíku. Jak se vůbec takový veterán shání a kde jsou k mání náhradní součástky?
"Hledám na internetu, v inzerátech a po známých. Jsou i burzy,“ shrnuje Dyntarová, která učí ekonomii na zdejší obchodní akademii.
"Se studenty si občas o veteránech povídáme. Zrovna nyní mám jednoho, který se o ně hodně zajímá. Už se potkáváme na srazech,“ říká Věra Dyntarová.
