Jak uvádí agentura AFP, stačí vyjet na polské silnice lemované kříži na památku smrtelných obětí, aby byl zřejmý rozsah pohromy, sužující tuto část Evropy.
Ačkoli se celková situace po roce 1998 mírně zlepšila, na silnicích osmi postkomunistických zemí, které se v květnu 2004 připojí k EU, každým rokem hyne více než 10.000 lidí.
Podle údajů statistického úřadu Eurostat v roce 2000 tak přišlo o život přesně 11.373 lidí. V regionu přitom žije pouze 75 milionů obyvatel, na něž připadá 20,5 milionu vozidel. V témže roce v Německu, kde žije více lidí (82 milionů) a jezdí dvojnásobek aut (43,5 milionu), bylo na silnicích zabito 7503 lidí. Ze srovnání s Velkou Británií jako nejvyspělejší zemí EU z hlediska bezpečnosti silničního provozu vycházejí ještě smutnější čísla: 5,6 mrtvých na 100.000 obyvatel oproti 16,3 v Polsku a rekordním 24,7 v Lotyšsku.
Pád komunistické diktatury podle estonské činitelky Helve Lohmuseové měl i jeden perverzní důsledek: "Někteří řidiči to pochopili jako absolutní svobodu i na silnicích."
Cosi podobného podle AFP konstatuje i podplukovník Josef Tesařík z pražské dopravní policie: "Spousta lidí není ochotna respektovat pravidla, zejména ta o přednosti v jízdě a rychlostní omezení." Hodně škody nadělá i alkohol, jakkoli zákony bývají hodně přísné, například v Česku a na Slovensku platí nulová tolerance. V Polsku je podnapilost za volantem příčinou nejméně desetiny úmrtí.
K hlavním příčinám nehod patří i špatný technický stav vozidel. Relikvie komunistického průmyslu, trabanti a lady, dožívají své stáří na silnicích, protože i to nejmenší nové autíčko stojí tolik, co v regionu obnáší dvou- až tříletý roční průměrný výdělek. Motorizace po roce 1990 mohutně zrychlila a přeplněné silnice naprosto nestačí držet krok. Polsko je sice velké jako Itálie, ale disponuje pouhou stovkou dálničních kilometrů. Hlavní dopravní tepny v regionu často mívají podobu jen dvouproudé vozovky, roubené stromořadím, kde předjíždět znamená riskovat.
Podobně jako v letech západoevropského hospodářského zázraku, ani zde počet obětí dopravních nehod příliš nevzrušuje. Automobil byl příliš dlouho objektem touhy, stal se hlavní známkou společenského postavení a nakonec i posvátnou krávou.
Jakkoli jsou preventivní akce vzácné, přece jen nesou své ovoce. Pobaltské státy, nejnebezpečnější země rozšířené unie, se například snaží soustředit na oslavy letního slunovratu, které se tradičně vyznačují nejvyšší úmrtností na silnicích. V roce 2000 v Lotyšsku o jediné noci zahynulo 26 lidí, ale v dalších letech se v předvečer svátku odehrávala intenzivní kampaň - a letos zahynul jediný člověk.
Policistům citelně chybí patřičné vybavení. Maďarská policie disponuje pouze stovkou radarů, lituje Peter Hollo z Výzkumného dopravního ústavu v Budapešti. Jak dodává, v sousedním Rakousku jich mají 1200. "Potřebovali bychom alespoň 600 radarů, ale není tu žádné vedení, ani koordinace, ani peníze," vysvětluje. Stejně podfinancovaná polská policie našla východisko: na výpadovkách z desítek obcí umístila atrapy policejních vozů z dřeva a kartónu, aby přiměla řidiče zpomalit. Ačkoli podobné triky rychle ztrácejí účinnost, litevská metropole Vilnius zasadila papírové policisty do okolí škol.
S vysokým počtem dopravních nehod se smrtelnými následky se potýká i Česko. Podle informací ministerstva dopravy publikovaných v tisku ze 100.000 lidí v České republice ročně kolem patnácti zemře na silnici. Loni policie v ČR zaznamenala
přes 190.000 dopravních nehod, při nichž zemřelo 1314 lidí. Podle policejních údajů přitom poklesl počet mrtvých pod 1300 v posledních deseti letech jen dvakrát, a to v roce 2001, kdy na silnicích zemřelo 1219 lidí, a v roce 1998, kdy přišlo o život 1204 lidí.
