„Před pár lety jsem si pořídil starého forda z roku 1971, který teď prodělává generální opravu. Těším se, až s ním vyrazím na nějaký sraz veteránů. Na normální ježdění mám obyčejného escorta,“ říká známý hudebník.
Escort nevypadá na to, že byste ho nějak hýčkal...
Je to auto, které slouží k převážení všeho možného. Navíc na pořádek v autě moc nejsem. Když jsem byl v roce 1990 poprvé v Německu, tak jsme tam s mou přítelkyní jezdili stopem.
Jednou nám zastavil americký voják, který měl na podlaze auta noviny, plechovky a flašky, z čehož jsem byl úplně nadšený. Já si v autě nikdy neuklízím. Je to hloupé, ale přiznávám, že se o to auto nestarám.
Alespoň olej občas dolejete...
No měl bych (smích). Moje jediná péče vlastně spočívá v tom, že jednou za dva roky zajedu do servisu.
A co vaše druhé auto?
To je Ford Taunus Fastback z roku 1971. Je to takový sporťák s americkým čumákem, jakých je v Česku jen pár, moje zamilované auto, s nímž jsem zažil krásné okamžiky. Vymyslel jsem v něm třeba písničku Dlouhej kouř. V současné době je v garáži a probíhá na něm generální oprava. Po ní bude jezdit s veteránským číslem.
Od kolika let máte řidičák?
Ten jsem si udělal při škole ještě v Jičíně, když mi bylo osmnáct. V autoškole jsem zažil i svoji jedinou bouračku. Ale nezpůsobil jsem ji já. Tenkrát to do mě napálil nějaký chlapík.
Neodradilo vás to?
Ne, to ne. Měl jsem štěstí na naprosto úžasného učitele. Byl to pán, který sám vychovával čtyři děti, a dalo se s ním výborně povídat o všem možném. Někam jsme jeli a celou cestu jsme se bavili třeba o básničkách. Hodně zvláštní člověk.
Jaké bylo vaše první auto?
První byl Volkswagen mikrobus ještě s tím velkým znakem VW na kapotě. Koupil jsem ho jen kvůli kapele, abychom se měli jak dostávat na koncerty. Jenže to byl takový vrak, že se s ním moc jezdit nedalo. Za dva roky jsem ho vyměnil za elektrickou kytaru.
Jak vypadají cesty na koncerty dnes?
Dneska jezdíme zase volkswagenem, ale je to o poznání modernější model LT. Jinak cesty jsou dlouhé a často nudné. Velká výhoda eltéčka spočívá v tom, že se v něm dá stát, takže si můžete i zatančit. Kdysi jsem o takových cestách dokonce snil. Bylo mi asi sedmnáct a s otcem jsme v avii převáželi vlnitý plech. Představoval jsem si, že to řídím já a jedu s kapelou někam na koncert, kde na nás budou čekat lidi a my jim pak budeme hrát. Z téhle představy jsem byl tenkrát dost nadšený.
Předpokládám, že dnes už mají Chinaski svého řidiče.
Přesně tak. Máme řidiče, který s námi jezdí už moře let. Po dvouapůlhodinovém vystoupení není možné, aby si někdo z nás ještě sedl za volant. Ale nebylo to tak vždycky. Jezdili jsme třeba škodovkami rodičů. Jednu cestu jsme absolvovali i ve východoněmecké dodávce Barkas. Řídil jsem já a vzadu nebylo kde sedět. Takže jsme v parku vzali lavičku a kluci na ní seděli obložení reprobednami. To byla jediná cesta, kterou jsme s barkasem absolvovali.
Máte nějaký automobilový sen?
Zas tak to neprožívám. Teď jsem se ale zamiloval do starých hranatých mercedesů. Chtěl bych se v tom jen povozit a za rok to klidně dát zase pryč. Jednoho jsem nedávno viděl v bazaru. Motor měl obsah 3,8 litru, automat, zkrátka famózní auto. Už jsem pro něj jel, ale přítelkyně mě přemluvila, takže jsem to nakonec vzdal.
Taková auta si většinou pořizují lidé, kteří případné závady dokážou sami odstranit. Jak jste na tom vy?
To já nedovedu. Když to přestane jet, dám to někomu, kdo tomu rozumí. V mém případě je to právě náš řidič, který se stará o auta prakticky celé kapele.
V souvislosti s auty prý chystáte i nějaký zajímavý projekt...
Do konce října vyjde deska, která se bude jmenovat Autopohádky. Je to soubor pohádek pro děti, které napsal Jiří Marek. Režie se ujal Jan Jiráň z Ypsilonky. První pohádka je třeba o tom, jak byla na světě auta a jeden nablýskaný chrysler přemýšlel, co by oproti těm ostatním mohl mít lepšího. Tak si vymyslel, že si pořídí řidiče. V takovém duchu se to odehrává. Chtěli bychom to spojit s nějakou charitou. Jde o takový náš dárek dětem.
Stopoval jste někdy?
Před lety docela hodně. Ve dvou lidech jsme projeli Ameriku z New Yorku do San Franciska. Občas to bylo drsný. Když už tam někdo stopuje, tak je to jen starej Mexikánec a zastaví mu zase jenom starej Mexikánec. Dost nám pomáhala česká vlajka přišpendlená na tričku. Jednou jsme ale osm hodin stáli na dálnici, kde byl sloup a na něm bylo fixou anglicky napsáno: Cítím se jako neviditelný muž. Asi tam někdo zůstal viset stejně dlouho jako my.
 Michal Malátný přiznává, že mu nová auta nic neříkají. Pokud by si měl přece jen vybrat, zvolil by volvo. |
