Každých pár let se pomaloučku polehoučku schyluje k onomu osudovému dni. Až nakonec jednoho krásného dne, hlava rodiny nekompromisně prohlásí: "S tím tvým autem už to dál nejde, budeš se muset podívat po nějakém rozumnějším."
S rozumnýma autama je ale problém, tuhle vlastnost jim ve výrobě nemontují. Pokud si ho navíc pořizujete - jako v mém případě - mírně jeté, můžete očekávat i trochu zkažený charakter. To je jako když si nevychováte psa od štěněte, záleží na předchozím majiteli.
.S rozumnýma autama je problém, tuhle vlastnost jim ve výrobě nemontují... Blogerka Božena Klingerová píše exkluzivně pro čtenáře Auto.iDNES.cz proč miluje červené renaulty. Další texty čtěte na klingerova.blog.idnes.cz |
Když dosluhoval můj stařičký VW Golf první generace, neměla jsem mu za zlé jeho neduhy. Trpělivě jsem přivazovala provázkem urezavělé trubky výfuku, parkovala zásadně na kopci pro případ výpadku startéru, za deště občas sbírala upadlé ramínko stěrače, co si velkým obloukem ustlalo na krajnici.
Horší bylo, že se časem odporoučely i kabely. Doškubat se do dílny na tři válce ještě šlo, ale jak začal vynechávat další, už to byl boj o život. Osud si stařeček zpečetil v okamžiku, kdy se odněkud od přední nápravy ozvalo cinkání padajících kousků kovu na asfalt a kola se zastavila. Do dílny nás museli potupně odtáhnout a já dostala inzertní noviny a ultimátum: "Buďto si najdeš pojízdné auto, nebo budeš chodit pěšky!"
Okamžitě mi došlo, že teď, nebo nikdy, mám šanci vrátit se ke své oblíbené značce. Jako pro většinu z nás, hlavní filtr pro vyhledávání vysněného renaulta byla cena. Pak, jako malý nadstandard, barva.
Do oka mi padl inzerát na červené clio, i když ne právě nejblíž od domova. Aby se neřeklo - a taky abych neposlouchala pořád dokola poznámky: "To si nemůžeš vybrat něco blíž? To musíme jezdit přes půl republiky?" - jsem po cestě obhlédla ještě dvě další, ale někde ve skrytu duše mi bylo jasné, že na mě čeká až to poslední.
"Támhle je to moje!" hlásila jsem nadšeně, jen jsem autíčko zahlédla smát se na mě za plotem. A bylo. Prodejce kroutil hlavou, dával inzerát už třikrát a pokaždé vyšel s chybou. A na ten poslední, správný, jsem se já ozvala jako první. Jasně, autíčko chtělo mě!
Plechový kamarád nepracuje o svátcích
Taky jsme se hned skamarádili. Už při prvním svezení mi bylo jasné, že spolu nějaké kilometry zůstaneme. Moji mechanici zkontrolovali zdravotní stav nového plechového mazlíka a s nadšením si šli dát panáka, že bude od nás chvíli pokoj. Jen chvíli...
Každé auto má svoje chybičky. Tohle, jak se zanedlouho ukázalo, nemělo rádo svátky. Jakmile se blížilo pár dní volna, mohla jsem si být jistá, že si vymyslí problém. Úměrně složitý závažnosti svátků. V pátek před velikonocemi vybitá baterie. Na Cyrila a Metoděje rozbité boční okénko a ukradené rádio. Na podzimní svátky rozsypaná ložiska v kolech. Před Vánoci jsem preventivně začínala brát prášky na uklidnění a nespala s obavami, co to bude tentokrát. Kupodivu byl klid, zadní okno se vysypalo až v lednu.
Tak jsme s mým zlatíčkem prožili pár dalších let, ve kterých se střídala období výměny ložisek v kolech s obdobími výměny částí výfuku stejně, jako jaro, léto, podzim a zima. Postupně se přidala nenalezitelná zrada v elektroinstalaci, projevující se škubáním, cukáním a "chcípáním" motoru.
Pak zhaslo osvětlení středového panelu. Pak zhasla půlka palubky. Pak zhasnul zbytek palubky a veškeré vnitřní osvětlení. Pak jsem nechala svého mechanika dojet z Prahy domů v noci, aby přestal tvrdit, že osvětlení palubky je přežitek a zbytečný komfort pro holky.
Přiznám, že tentokrát začala docházet trpělivost mně. Škodolibý startér, který mě jednou za pár týdnů nechal někde viset, další vysypané zadní okno, prasklé těsnění pod hlavou, ložiska, výfuk, elektrika...
"Přestaň zlobit, nebo půjdeš z domu," zkoušela jsem to ještě po dobrém. Poté, co střešním oknem začalo zatékat tak, že v každé zatáčce ve střeše šplouchalo a voda vytékala lampičkou, dopadlo to, jak muselo. Se špatným svědomím, že dávám do autobazaru člena rodiny, co zestárnul a já ho nemocného odkopávám, jsem clio opustila. Vrátilo mi to, novému majiteli nenastartovalo a já musela slevit z i tak nevalné ceny. Tak jsme si kvit.
Ježíšek přinese červené auto i v červenci
Parametry pro další clio, novější řady, byly tentokrát pragmatičtější. Musí to být diesel, málo jetý, tak do čtyř let věku. Vejít se s tím do cenového limitu, znamenalo se slzou v oku připustit i jinou barvu než červenou a pravděpodobně i oželet pětidveřovou verzi.
Pod heslem "Lepší blbě jezdit, než dobře chodit", jsouc odhodlána k jakémukoliv nutnému kompromisu, předložila jsem rodinné radě několik možností z internetových nabídek. S tím, že mezi nimi není žádná, co by mě brala za srdce.
Asi jsem musela být hodná, nebo vypadat opravdu hodně smutně, protože k mému překvapení přišel Ježíšek už v červenci. A to v podobě pětidveřového červeného naftového clia se 40 tisíci najetými kilometry v super stavu.
Samozřejmě s cenou pár tisíc přes původní rozpočet. Nad touto drobností hlava rodiny velkoryse mávla rukou se slovy: "Ty by sis snad fakt byla schopná koupit nějaké zelené auto..." Dojet si pro něj do Přerova už bylo to nejmenší. Pro jistotu s mechanikem. Přeci jenom to působí líp, když blondýna, co si jde koupit červené autíčko, má s sebou chlapa v montérkách.
Nevím, jestli to byla zásluha mého vytrvalého hledání chybiček, dloubání do každého škrábance na dveřích, upozorňování na hlučnější ventilátor, propadlou technickou, zkoumání rýpanců na elektronech, nebo toho vedra, co tenkrát právě panovalo, ale usmlouvala jsem cenu o pár stovek dolů. Asi obojí dohromady. V očích vedoucího autobazaru jsem zároveň četla jednoznačné přání: "Hlavně už zmizte!" S pocitem dobře zvládnutého obchodu a bonusem čítajícím plnou nádrž se jelo domů.
Musím říct, že s tímhle autem se mi nedařilo srovnat hodně dlouho. Nějak mě nechtělo, nesedělo mi, vzdorovalo. Trvalo to tak tisíc kilometrů, než se nechalo ochočit a přestali jsme se spolu prát. Možná to bylo tím, že autíčko skoro rok stálo někde na dvoře, téměř bez pohybu, odstrčené, opuštěné. Ztratilo důvěru k lidem. Ale jemné a trpělivé zacházení, sem tam pamlsek v podobě aditiva do nádrže a do oleje a dalo si říct. Motor začal spokojeně vrnět, řazení se rozhýbalo, zrada byla zapomenuta.
Jenže. Letos mu bylo 6 let, na tachometru má za ty dva a půl roku, co jsme spolu, o 80 tisíc km víc a už to zase začíná... Nesvítí půl středového panelu. Naopak se občas rozsvěcí kontrolka ABS. Nemůžu říct, že autíčko vysloveně zlobí, vystačí si s běžnou údržbou, jen začíná být trošku unavené. Má na to nárok. Tihle plechoví kamarádi zkrátka stárnou rychleji než my.
