Opravdu se vyplatí spěchat?

Mnozí lidé přijali spěch jako životní styl. Je normální nechat se honit událostmi, mobilním telefonem a odpovědností z místa na místo. Často autem. Jízda se pak samozřejmě stane součástí spěchu. Hbitější a silnější vozy s větší porcí bezpečnostních prvků k tomu také vybízejí. Jaký efekt však má skutečný spěch?

V jednoduchém testu vyšlo najevo, že rychlejší jízda přinese časovou úsporu leda při noční jízdě na větší vzdálenost. Denní honění se s časem nemá smysl žádný. Opravdu vůbec žádný! Pro praktickou zkoušku efektivity razantní jízdy postavila redakce na start testu dva vozy Škoda - turbodieselovou octavii a fabii - a dva poučené zkušené řidiče. První měl s octavií za úkol "bezpečně spěchat". Druhý měl projet tytéž trasy jako "řadový klidný" řidič. První část testu byla jízda na střední vzdálenost v noci za minimálního provozu. Zvolena byla cesta z centra Prahy přes Jičín do Trutnova. Zahrnula tedy průjezd městem, dálnici i pokroucené okresky. Druhá jízda vedla z Jaroměře přes Hradec Králové do hlavního města. Start byl za plné dopolední špičky. Potřetí oba vozy vyrazily na patnáctikilometrový průjezd městem.

Třiatřicet minut za riziko

Stopky obou šoférů se rozběhly přesně ve 23.00 na Václavském náměstí v Praze. Oba vozy v nejbližších minutách projely všemi prázdnými křižovatkami až na výpadovku a nájezd na dálnici prakticky společně. Rozdíl se začal projevovat na absolutně volné D11. Tady mohla octavia nasadit svižné tempo, přičemž její xenonová světla, neomezená dohlednost a suchá vozovka skýtaly ideální podmínky. Fabia nasadila volnější, cestovní tempo v rámci rychlostního limitu. Další minuty se do rozdílu mezi oběma vozy načítaly i na širokých přehledných úsecích silnice od Poděbrad k Jičínu. Tady sice řidič rychlejší octavie využíval naplno silného motoru, bylo však možno pozorovat už značné psychické vypětí kvůli hrozbě přebíhání zvěře. Dvakrát ve světle dálkových reflektorů "přefrnkl" zajíc přes silnici z pole na pole. Pokusit se o výraznější úhybný manévr by znamenalo enormní riziko smyku. Fabia díky stabilnímu tempu do stovky tyto potíže neriskovala. Zásadní zlom ve vývoji nastal těsně před Jičínem, kde se bez jakéhokoliv předchozího varování spustila silná sněhová přeháňka. Chvílemi nulová viditelnost a třícentimetrová vrstva sněhu na silnici oba vozy prakticky přibila na místo. Spěchající šofér "mačkal" z octavie maximální "dvacítku" v hodině a i to za cenu ukrutného vypětí. Umírněný testér ve fabii jednoduše zastavil. Stačilo pár minut. Následující desítky kilometrů měly prakticky monotónní vývoj. Cesty v podhůří Krkonoš přijímaly kalamitní dávku únorového sněhu. Náhle se předjíždění i pomalu jedoucích ojedinělých kamionů stalo malým sportovním výkonem, neboť to znamenalo protlačit pneumatiky středovým hřbetem sněhu. Zatímco řidič fabie jel tak, aby brzdy nepřecházely do režimu ABS, pro rychlého šoféra těžší octavie nastala doba souboje s podmínkami. Nejen že před každou zatáčkou horečně pátral po alespoň nějakém "fleku, kde účinkovala posypová sůl", aby mohl bezpečněji vytratit nabranou rychlost, naopak po projetí zátočiny zase "zamrkala" kontrolka systému elektronické kontroly stability ESP. Minuty, které takto ještě dokázal na pomalejšího nabrat, byly vykoupeny jen těžko přípustným rizikem. Velmi praktickým připomenutím byla těžká havárie, kterou osmnáct kilometrů před cílem oba šoféři míjeli. Byl tam osobní vůz ve stromě. V cíli se stopky obou rozcházely o 33 minut.

Trapná remíza

Na superexponované silnici z Jaroměře, přes Hradec Králové do Prahy se odehrál druhý test: spěch za silného denního provozu na střední trati. Nepříjemně pršelo, když oba vozy Škoda současně vyrážely. Voda pod koly i padající z nízkých mraků provázela tuhle zkoušku až těsně před Prahu. Šofér octavie opět naplno zapojil do pokusu sílu téměř dvoulitrového dieselu s turbokompresorem a statečně bojoval s kolonami. Prakticky každý nákladní vůz - a zvláště každá přeložená starší avie - za sebou vezl hrozen osobních aut. Nechuť k předjíždění u nich nepramenila ani tak z toho, že by na to motoricky "neměla", ale spíš z prakticky neprůhledné husté vodní mlhy zvedané koly po obou stranách náklaďáků. Stěrače na nejvyšší rychlost, pevně sevřený volant a víra, že všichni protijedoucí budou mít zapnutá světla, byly nezbytné předpoklady k předjíždění. Pro spěchajícího testéra znamenaly kilometry k dálnici chvílemi výkon nezajištěného šíleného cirkusového artisty.

Pokračování na straně E2

Pokračování ze strany E1

Řidič fabie se spokojoval s rolí doprovodu "tiráků" vždy až do chvíle, kdy trucker buď sám uhnul na krajnici, nebo byl úsek jasně přehledný a méně pod vodou. Mokrá dálnice odsoudila oba vozy k téměř totožnému tempu. Vítězství spěchu se mělo tedy prosadit až v závěru této trasy a sice při průjezdu městem. Naordinovanou bezohlednost programově rychlejšího řidiče však velmi účinně ochladila souvislá kolona na místech, které nebylo kudy objet a šířka komunikace nehýřila příležitostmi k předjetí. Došlo tedy k nejtěžšímu paradoxu, když spěchající šofér silného vozu koukal posledních 600 metrů cesty ve zpětném zrcátku do očí uvolněnému klidnému jezdci ve fabii. Ten totiž - nepochopitelnou náhodou - projel tutéž cestu městem bez kolon a časový rozdíl zcela zlikvidoval.

Město: bezvýznamné minutky

Patnáct kilometrů skrz město. Tentokrát nebyla stanovena závazná trasa, jen místo startu a cíle. Jelo se v poledne. Stejní řidiči, stejné vozy, tentýž úkol. Zatímco umírněný šofér volil nejběžněji užívanou průjezdovou cestu, spěchající zvolil několik menších objezdových variant v naději, že se dvěma nebo třem místům s chronicky hustým provozem vyhne. Posledních šest kilometrů jak se při pozdějším porovnání projetých cest ukázalo - vedlo stejnými křižovatkami. Výsledkem byly tři minuty ve prospěch rychlejšího, což odpovídalo přesně vystoupení z vozu, otevření kufru, obléknutí bundy, zavření kufru a zamčení vozu. V tu chvíli na témž místě už brzdil druhý vůz.

Rozdíl postřehl psycholog

Po třetím závěrečném testu (všechny tři jízdy se odehrály v rozmezí 13 hodin) nastoupili oba pokusní řidiči před psychologa, který zevrubně prozkoumal jejich duševní stav. "Konstatuji u toho, který měl za úkol jet rychle, výrazný útlum poté, co zažil dlouhodobé nervové vypětí a nutnost soustředění," konstatoval MUDr. Jan Cimický ve své ordinaci. Tuto diagnózu potvrdilo jednoznačně mimo jiné i měření krevního tlaku obou testérů. Klidnější jezdec měl tlak vyšší. "To je tím, že jeho tělo nemuselo reagovat na až takovou zátěž a je připraven podle všeho na další povinnosti nepoměrně lépe, než onen rychlejší jezdec," vysvětluje MUDr. Cimický. Z celého pokusy tedy jednoznačně vyplynulo, že spěch s volantem v ruce nemá v běžném životě význam.

Jak bojovat proti únavě

Zásady doporučované lékařem

* nespoléhat na stimulující farmaka, zvláště ne na tzv. energizéry
* odpočívat, dělat přestávky
* pravidelně jíst - vyhladovění a úbytek cukru v krvi vedou k podrážděnosti a agresivitě
* nepotlačovat příliš emoce
* nejúčinnější protistresové pravidlo zní: Co můžu udělat dnes, můžu udělat i zítra!
* nasadit lze i relaxační cvičení