Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Uřvaná Tatra 603 drtila soupeře na Nürburgringu a pak jela domů

aktualizováno 
Oficiálně se jmenuje Tatra 603-2 B5 Marathon. V polovině šedesátých let trápila konkurenci na slavném závodu Marathon de la Route a budila pozdvižení unikátním ejektorovým chlazením. A díky synům původního navigátora a jezdce fascinuje i dnes.

Tahle „šestsettrojka“ na první pohled není usedlá limuzína, kterou se vozili komunističtí funkcionáři. Zářivě oranžová barva, přidřeplá u země, černá kapota. A vzadu nepřehlédnutelné „trumpety“, které jsou nejviditelnější součástí ejektorového chlazení.

Fotogalerie

Před nějakými padesáti roky toto auto z kopřivnické továrny drtilo soupeře na evropských vytrvalostních závodech, které trvaly několik dnů. Za volantem se střídali tři mistři volantu: Adolf Veřmiřovský, Alois Mark a Stanislav Hajdušek. Poslední jmenovaný v Kopřivnici pracoval jako testovací řidič. A jeho synové s „tátovou“ tatrou závodí i dnes. Mimo jiné se s ní představí o nadcházejícím víkendu v Brně na Masarykově okruhu.

Socialistický otesánek, co překvapil svět

Oranžový exemplář postavili v Kopřivnici na sezonu 1967. „Šestsettrojky“ už tehdy patřily na slavném Marathon de la Route, čtyřiaosmdesátihodinovém vytrvalostním závodu, který se jezdil na pověstné severní smyčce Nürburgringu, mezi vážené soupeře.

Tatra 603-2 B5 Marathon

„V roce 1965, když jely tatry poprvé, skončily na prvním a druhém místě ve své kategorii, jeden vůz nedokončil. O rok později byly tatry první, druhá a třetí,“ vypočítává Stanislav Hajdušek junior, čerstvý šedesátník a bývalý extraligový hokejista, který s vozem dnes závodí pro radost.

Tato oranžová tatra pilotovaná právě triem Veřmiřovský-Mark-Hajdušek pak v roce 1967 dokončila závod na třetím místě ve své třídě a čtvrtá celkově. Na podzim se pak ještě představila na okruhových závodech v Brně a na Rallye Šumava. A pak byl úspěšný závodní projekt tatry ukončen.

Závodní tatra z kopřiv u Kopřivnice

Když se Hajdušek junior s bratry v devadesátých letech rozhodli, že zkusí tátovu tatru najít a dát dohromady, měli těžký úkol. Po ukončení závodního projektu se totiž všechny stroje vrátily do výroby nebo je v továrně přestavěli na civilní auta, která byla zařazena do běžné služby. „Naše jezdilo v Praze na ministerstvu, jiné skončilo v JZD v Bruntálu. Jen v jednom zůstal závodní motor a používalo se na testování dálničního provozu,“ vypočítává Stanislav Hajdušek.

Pátráním v archivech i v registru vozidel nakonec Hajduškovi našli závodní tatru - nepojízdnou, jen deset kilometrů od Kopřivnice na zahradě v trávě. Vlastnila ji vdova posledního majitele a nevěděla, co s ní. „Tak jsme se s ní dohodli, že jí za tatru dáme slušnou pojízdnou škodovku stovku,“ popisuje Hajdušek.

Tři závodní tatry před odjezdem na Marathon de la Route 1967. Všechny vozy byly oranžové, odlišit je šlo podle barvy masky.

Tři závodní tatry před odjezdem na Marathon de la Route 1967. Všechny vozy byly oranžové, odlišit je šlo podle barvy masky.

Renovace trvala relativně krátce – ani ne dva roky. V polovině 90. let byla ještě jiná doba, veterány zdaleka nebyly takový byznys. „Tehdy byla radost to dělat. Žila spousta pamětníků a každý nám s tím rád pomohl. Jen jeden motorář, který nám seřizoval karburátory Weber, si přes sebe hodil deku, abychom neviděli, co dělá,“ směje se Hajdušek.

„Vždyť se s tím nedá jezdit“

Renovace auta tehdy měla i „terapeutický efekt“. Hajdušek senior byl těžce nemocný a jak říká jeho syn, chtělo se mu umírat. Stavba auta mu měla vrátit chuť do života. „Díky tatře jsme ho přivedli na jiné myšlenky. Měli jsme ho v garáži jako takového vzpomínkového referenta,“ popisuje dnes šedesátiletý Hajdušek junior. Terapie zabrala. Bývalý testovací pilot Tatry Hajdušek se dožil 83 let, zemřel před třemi roky.

A jezdil svojí renovovanou tatrou? „To víte, že ano, projel se. Pak z toho ale vylezl a říká: „Pánové, na to já vám kašlu. Spojka se nedá prošlápnout, brzda tuhá, volant nejde utáhnout. Tvrdý je to. Jak s tím můžete jezdit,“ vypráví Hajdušek.

Posádku dnešní tatry tvořili v roce 1967 (zleva) Alois Mark, Adolf Veřmiřovský a Stanislav Hajdušek senior.

Posádku dnešní tatry tvořili v roce 1967 (zleva) Alois Mark, Adolf Veřmiřovský a Stanislav Hajdušek senior.

To nejdůležitější jim ale táta předal už dřív. „Naučil nás jezdit. Já s ním jezdíval na ty jeho pracovní testovací jízdy strašně rád. Vidět řidiče, který včas řadí, včas brzdí, nepanikaří. My ho tehdy s brášky sledovali s otevřenou pusou jak si prošlapává brzdu a u toho si brnká patou plyn. Sériová Tatra 603 na obyčejných barumských praskačkách byl jeden velký nepřetržitý smyk, ale když jel táta, byl to koncert.“

Závodní oblečení? Tesilky, košile a polobotky

S tou tvrdostí měl Hajdušek senior pravdu, to jeho syn otevřeně přiznává. Dnešní renovovaná Tatra je přece jen od té původní hodně odlišná. Maratonské závody totiž tehdy vypadaly jinak než dnešní automobilové soutěže. Závodníci nasedli doma do auta, přejeli půl Evropy, tam tři dny a tři noci závodili a jeli zase domů. Auto muselo být na takový režim stavěné, podvozek byl proto mnohem komfortněji naladěn.

Historici v Brně

Tatra 603-2 B5 Marathon bude jedním z víc jak sta historických sportovních aut, které se představí na Masarykově okruhu v Brně o víkendu 7. – 8. května. Brněnská trať hostí rakouský závod Histo CUP, český pohár Penrite Classic Cup a jízdy československých formulí Klub F3.

A rozdíly jsou samozřejmě i v bezpečnostních předpisech. „Tehdy závodnický mundúr tvořily modré tesilky, bílá košile, polobotky a kožené rukavičky bez prstů,“ popisuje Hajdušek. A zdůrazňuje, že to rozhodně nemyslí v nadsázce. Aby s tatrou mohl závodit dnes, musí mít samozřejmě kompletní bezpečnostní vybavení. V autě musí být ochranná klec, musí mít nouzový odpojovač baterie. To je daň za to, že maratonská Tatra může dodnes naostro závodit. Jinak by mohla stát leda v muzeu.

„Trumpety“ dostaly na Severní smyčce zákaz

Naopak ony „trumpety“, které zaujmou na první pohled, auto na svých nejslavnějších závodních štacích mít nemohlo. K čemu že vlastně jsou? Se spoustou dalších vychytávek pod kapotou tvoří systém ejektorového chlazení. To při jízdě vytváří podtlak a motorovým prostorem pak mnohem rychleji proudí vzduch. Motor se pak uchladí i bez jinak obvyklých ventilátorů, které přidávají autu na váze a ubírají výkon motoru.

Díky ejektorovému chlazení nemusí mít motor ventilátory, které mu ubírají 20 koní.

Díky ejektorovému chlazení nemusí mít motor ventilátory, které mu ubírají 20 koní.

Řečeno čísly: ejektorová závodní Tatra měla kolem 170 koní, s ventilátory nějakých 150. To ale nebylo závodníkům na Marathon de la Route nic platné. Vedlejším efektem ejektorů je – slušně řečeno – velmi výrazný zvukový projev. Takový, že ani v tolerantních šedesátých létech nebyl skousnutelný.

„I bez ejektorů hluk motoru překračuje 105 decibelů. Když jela po Norschleife Tatra, věděli to všichni vesničani na kilometry daleko,“ směje se Hajdušek. Pro srovnání – hluk sto decibelů vydává sbíječka. Formule 1 v době největší slávy měla 145 decibelů.

Na Goodwood? Po velkém „maskování“

Vrcholem kariéry znovuzrozené „šestsettrojky“ byl zatím slavný festival Goodwood Revival. Pořadatelé tam maratonskou tatru chtěli, ovšem byl s ní jeden malý problém. Nezapadala jim do pravidel. Podle nich totiž smějí v Goodwoodu jezdit jen auta vyrobená do roku 1960. Koncepčně tam šestsettrojka patří, vyráběla se už od roku 1956, jenže tento kus byl očividně novější.

John Haugland, který jako bývalý pilot rallye škodovek účast tatry domlouval, nakonec Hajduškům navrhl, ať upraví masku auta na verzi z roku 1960. „Paradoxně tohle jim nevadilo. Bráška vzal se skřípěním zubů rozbrušovačku a předek jsme předělali na oválnou verzi se třemi světly. A jak jsme se vrátili z Goodwoodu, zase jsme to přestavěli nazpět,“ popisuje Stanislav Hajdušek junior.

Řve to jako Spitfire za války

Nicméně za ten pocit zúčastnit se nejslavnějšího „revivalu“ na světě to stálo. Pozdvižení budily samozřejmě hlavně ejektory. „Chodili tam za námi pamětníci války a říkali, že když Tatra jede, zní to, jako když letí Spitfire,“ vzpomíná závodník.

Na slavný festival v Goodwoodu pomohl maratonské tatře John Haughland. Jen bylo potřeba přestavět čelo vozu na starší „tříokou“ verzi.

Na slavný festival v Goodwoodu pomohl maratonské tatře John Haughland. Jen bylo potřeba přestavět čelo vozu na starší „tříokou“ verzi.

Jen bylo únavné pořád někomu vysvětlovat, jak ejektorové chlazení funguje. „Nakonec nás bolela huba tak, že jsme tam namalovali takovou skicu s vysvětlením a jak se někdo zeptal, jen jsme beze slova ukázali na ten papír,“ směje se.

Do Goodwoodu se tatra vrátila celkem třikrát. A pokaždé před odjezdem absolvovala přestavbu na „tříoko“ a po návratu opět na „čtyřoko“. Nechat auto ve verzi pro Goodwood by prý v Česku neprošlo. „Tady ta auta lidi znají. První trochu informovaný tatrovák by nás poslal do háje,“ směje se Hajdušek.

Autoři:
Témata: Tatra




Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2016 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je součástí koncernu AGROFERT ovládaného Ing. Andrejem Babišem.