Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

UKÁZKA: Český dobrodruh objel svět na Jawě 350 s buzolou z NDR místo GPS

aktualizováno 
Objet svět na staré repasované motorce značky Jawa? No, proč ne, v dnešní době, kdy kdekdo zkouší vyzvat planetu a své schopnosti na souboj, vyjíždí na cesty dobrodruhů spousta. Ne každý je ale takový šílenec jako Pavel Suchý.

Pavel Suchý objel na staré jawě svět za tři čtvrtě roku | foto: Pavel Suchý

Ten v roce 2013 vyrazil opravdu sám, bez jakéhokoli doprovodu, s omezenými financemi, bez přesného plánu - a taky bez jakékoli navigace s výjimkou map, nakupovaných po cestě, a staré buzoly z NDR ukradené na branném cvičení základní školy.

Ale hlavně, málokdo dokáže třičtvrtěrok svého života popsat tak barvitě jako on. Novinář, který léta psával o motorkách, vytvořil v knize svébytný mix cestovního deníku, společenských glos i detailů o boji s technickými problémy, textu nechybí pokora ani sebeironie, píše s nadsázkou a bez přibarvování.

Pavel Suchý je původem novinář, který léta psával o motorkách

Pavel Suchý je původem novinář, který léta psával o motorkách

Souvislý text knihy rozbíjejí mnohé boxy, což sice přináší pestrost, ale je to také jediná výhrada ke zlomu knihy: některé vyčleněné pasáže navazují na běžný text, a čtenář pak občas neví, kde navázat. Ale to je jen drobnost. Jinak knihu slupne čtenář jedním dechem.

Může se hodit

Potřebujete skůtr do města nebo čtyřkolku do terénu? Vyberte si ze všech kategorií motocyklů na Automodul.cz.

Suchý píše vtipně, bez autocenzury glosuje společnost v zemích, kterými projíždí - a jeho „politicky nekorektní“ postřehy jsou právě proto osvěžující. Potkává spoustu zajímavých lidí, s některými i kousek cestuje, navštěvuje krajany na nejméně pravděpodobných místech, třeba v amazonské džungli.

Zažívá nesmírné nepohodlí, často spí pod stanem, těžce shání pitnou vodu i benzin, musí přetrpět mnohahodinová otravná čekání na (zvláště) jihoamerických hranicích. A taky v půli cesty zjišťuje, že je zřejmě vážně nemocný. Po návratu se skutečně potvrdí diagnóza rakoviny lymfatických uzlin, s níž celý loňský rok úspěšně bojoval.

To vše ale podává s lehkým nenuceným vtipem, vyprávění je svižné, nedrhne a neškobrtá. Ani jazykově, Suchý hýří metaforami, minipříběhy jsou vypointované, je vidět, že má v nakládání se slovy letitou praxi, i tím se jeho kniha liší od těžkopádných líčení dobrodružných eskapád mnoha jeho kolegů.

Podivuhodné je, že knihu s 250 stranami, tvrdou obálkou i barevnými fotografiemi vydal autor vlastním nákladem. Podle jeho vlastních slov ho urazil přístup velkých vydavatelů, kteří mu za rukopis nabízeli „ekvivalent měsíční gáže pražské uklízečky plus pár procent z prodejů“.

A řekl si, že pokud přežije rakovinu, vydá knihu sám, protože „to nemůže být složitější, než dělat časopis“. A tak za pomoci sponzorů vyšla kniha „Jawa kolem světa“ a prodává se velmi dobře: většina nákladu už je pryč a Suchý uvažuje o dotisku.

Pavel Suchý napsal o svém putování světem knihu.

Pavel Suchý napsal o svém putování světem knihu.

Pavel Suchý poskytl pro iDNES.cz několik ukázek z knihy:

Z Ameriky

Když se řekne Panamericans nebo panamerická dálnice, budí to dojem něčeho jasně definovaného a nalajnovaného odshora až dolů, skoro snad i s odpočivadly a pumpami plnými gasolinu a hotdogů. Prdlajs, nic takového tu nemají. Předně je dobré vysvětlit si pojem dálnice, vycházející z originálního výrazu „highway“. Hajvej je totiž všecko, co je hlavní silnice. V praxi to pak znamená, že to dole pod rovníkem zahrnuje i tisíce kilometrů bez asfaltu. Panamericana navíc není jen jediná silnice. Jde o soustavu silnic, tvořících soustavu toho jména, a spadají do ní komunikace původní prašné, nové i víceproudé, na severu Alaska Highway a ve Státech několik alternativních tras. A v neposlední řadě, Panamericana není jednodílná jak plavky Marilyn Monroe. Spíše jsou to potrhané bikiny, z nichž dole v Panamě čouhá nijak vábný drn - prales a močály Darienu. Tahle průrva, z angličtiny často zvaná Darien gap, není místem, kde chybí nějaký kus silnice. Je to pár stovek kilometrů, kde není prakticky nic než pralesní močály, hnědé řeky a úctyhodné harpyje v korunách staletých stromů... Pro mě, stejně jako pro všechny ostatní na Panamericaně, to bude znamenat jediné - hybaj ze sedla a zaplať. (za loď, pozn. red).

Z Asie

Lidé, se kterými jsem mluvil o Mongolsku před odjezdem, jsou buď chorobní lháři, nebo tu nikdy nebyli, nebo četli stejný bedekr jako já! Ti, se kterými jsem se setkal následně při druhé návštěvě Ulanbátaru, a kteří tu jsou už skoro dvacet let, říkají, že tak před deseti, dvanácti lety se klima začalo měnit a poslední roky je mongolské léto skutečně dost mokré. To je mi platné, když přilepen do bláta odmontovávám přední blatník a žebrem z ovce dloubu bláto ven. Škrabák bláta, který jsem si doma do předního blatníku nanýtoval, se za ty kilometry v Mongolsku obrousil a je srandovně neúčinný. Bláto bleskově zablokuje přední kolo a jdu pokaždé na hubu takovou rychlostí, jako byste si na tom blátě zamáčkli přední brzdu. Problém je v tom, že blatník téhle jawy nejde sundat bez demontáže předního kola a to tady nesundám, protože v blátě nepostavím motorku na stojánek. Odstraňuji tedy houkačku a vážu blatník na několik fofrpásek pod spodní brejle. Rozjedu se a po pár metrech: „Bůůů!“ Motorka celá umře. Okamžitě je mi jasné, co se stalo - kabely od klaksonu se vyzkratovaly o blatník a spálily pojistku. Hrabu se v tom, nad kotníky v blátě, jednou rukou - druhou totiž musím držet sebe a motorku v rovnováze. Do očí mi teče vlastní řezavý pot, který si špinavýma rukama ani nemůžu utřít. No, prostě žůžo.

Český motorkář Pavel Suchý objel na staré jawě celý svět

Český motorkář Pavel Suchý objel na staré jawě celý svět

Pak už se motorka rozjede a prodírá se statečně materiálem, ze kterého by se dala vymodelovat celá druhá terakotová armáda. Bláto leze všemi škvírami zadního podběhu jako těsto z lisu a tam, kde ztvrdne, dělá keramickou tvorbu ostrou jako kámen. Blatník natřásající se na fofrpáskách doničí kluzáky vidlice a roztrhá obě gumové harmoniky. Paráda, ale není čas na drobnosti. Kolem trčí několik cisteren, které v protisměru mířily do Bogdu. Těch sto kiláků do Gučin Usu se trápím přes pět hodin a motorku zvedám nesčetněkrát. V tom klouzavém blátě je to obzvlášť srandovní disciplína a do všeho toho zoufalství se někdy musím sám sobě vysmát. Bavili byste se při tom pohledu jako nikdy předtím!

Poslední úsek na Marzad není tolik používanou cestou jako přímá cesta na Arwajcheer, ale je kratší o polovinu a podle místních je to „šau:r b:chko“, tedy prakticky bez bláta, jen se dvěma brodíky. Ten první nestojí za řeč, přestože furt prší a je čtrnáct stupňů. Ten poslední je už těsně před silnicí, z návrší vidíte násep asfaltky, ale dole je docela rychlá říčka. Hlavně se teď na závěr nepodělat. Nahoře jsem viděl dvě jurty, když tak by snad někdo pomohl dostat vorvaně (přezdívka jawy, pozn. red) na břeh. Hup do vody. Je skoro po kastlíky, utopené výfuky zase mění zvuk, proud z pravé strany valí tlakem vodu přes stehna i karburátor. Hlavně to nenech zhasnout! Přes spojku držím otáčky a Jawa na sériových mitaskách poslušně (byť nikoliv bez problémů) vyleze na břeh s řevem pravěké příšery. Nevěřil bych, kdybych to sám nezažíval! Oni asi ti staří barumáci dobře věděli, jaké gumy dělali pro bývalé teritorium SSSR!

Ze servisu

Den před odjezdem měním zadní tlumiče, které mezitím dorazily poštou přes půl Asie. Aby se neplatilo zbytečně moc za poštovné, vydal jsem instrukce poslat jen tlumiče bez krytů, pružin a dalších věcí, takže se to musí někde ve svěráku přehodit. S přiděleným pomocníkem Altanem jedeme do servisu, kde si hrají na západní standardy a z dílny nás vypoklonkují ven. Pak už jen vidím, jak jeden z Mongolů bere do ruky velký metrový hasák a než stačím zařvat, rozdrtí v jeho kusadlech hliníkovou spodní opěru pružiny. Jak ty kousky hliníku zacinkají na podlaze, krve by se ve mně nedořezal. Ve vteřině si uvědomím, že jsem najednou nepojízdný. S mrtvými tlumiči Jawa jela, ale s jedním nepojede. Mongolové v montérkách krčí rameny a čumí jako Mongolové, Altan sebere kousky a kývne na mně, jako že jdeme.

A jdeme na tržnici. ... Míříme k obchodníkům s čínskými motorkami a probíráme se hromadami nových čínských tlumičů. Řada z nich je podobné konstrukce. Něco sice nesedí průměrem, něco sílou stěny, ale nakonec za 25 000 tugriků (13 eur!) kupuji jeden tlumič. A protože je nerozebiratelný, tak ho o třicet kroků dál necháváme autogenem přefiknout v půlce. Olej čapne plamenem a vzápětí se tlumič silou pružiny rozskočí na dvě půlky. Altan drapne objímku a pelášíme pryč. Jawa zase pojede! Jawu totiž nezastavíš!

Poklona pánům Cestovatelům

Troufám si říct, že docela bezpečně vím, kdo pro mě uzavřel éru opravdových cestovatelů, protože od té doby jsme už všichni jenom turisti. Dvojice Z+H (Zikmund a Hanzelka) a potulný skaut F. A. Elstner neměli možnost si přes internet čeknout loď, poslat esemesku či sednout na letadlo, když je to přestalo zrovna bavit, a letět domů! Tito pánové, když cestovali a následně vytvořili svá nesmrtelná díla, která nás inspirují a baví dodnes, nemohli využít jistoty GPS (sám Suchý jel ovšem také bez GPS - pozn. red.) či digitální fotografie, tlačenky strýčka Googla ani jeho další parádní fíčury jako je GoogleEarth a další. A to z nich vedle nás dělá pány Cestovatele, které my turisté dnes můžeme nanejvýš v úctě připomínat, ale určitě ne se s nimi srovnávat.

Za to není nutné se stydět - jen šílenec by si dnes život na cestě komplikoval stoprocentní simulací pionýrských podmínek našich cestovatelských apoštolů. V samotě a v návalech zoufalství však často sklouzávám v zuřivost, jejíž střelka nakonec ukáže k těm, ke kterým se sice snažím chovat jako host, ale ne vždy mi to tak úplně dobře jde. Za bariérou vzteku se pak stydím, když si vzpomenu na velká jména vysázená kapitálkami na hřbetech starých krásných cestopisů v mé knihovně.

„Jsi beznadějný amatér a lúzr,“ říkám si v takových okamžicích. „K tomu by se pánové Zikmund, Hanzelka a Elstner nikdy nesnížili, aby si jen pomysleli o místních něco neslušného. Styď se, vole!“

A já se skutečně vždycky poslušně zastyděl, než jsem nedávno narazil na hodně starý rozhovor s dvojicí Z+H, kde se cestovatelů redaktor ptá i na to, zda jim fakt někdy domorodci nelezli na nervy, když o tom nikde v jejich textech nečetl. A víte vy, co na to Jiří Hanzelka odpověděl? „Často a strašně. Někdy jsem je nemohl ani vystát...“

Máte to taky tak? Nestyďte se, ani já už se nestydím. Někdy je toho na člověka prostě moc. Jen jim o tom, prosím, nikdy neříkejte...



Témata: Jawa




Hlavní zprávy

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2016 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je součástí koncernu AGROFERT ovládaného Ing. Andrejem Babišem.