Pejkán (neboli šíp) je čtyřválec, jehož karosérie každému připomene minulé časy, protože je dodnes skoro věrnou kopií britského vozidla Hillman Hunter, které se přestalo vyrábět v roce 1979.
Přežil islámskou revoluci, jež zemí otřásla před 22 lety, a zůstal domácí jedničkou i v 90. letech, kdy íránské automobilky včetně Chodra získaly licence pro domácí výrobu zahraničních konkurentů značky Peugeot, Renault nebo Nissan.
Je skoro jisté, že 70 procent všech automobilů, které jsou v pohybu na íránských silnicích, jsou značky Pejkán. Vedle buicků, cadillaků a dalších předrevolučních veteránů, které jsou na silnicích stále vidět, vypadá pejkán jako krabice na boty. Ale je "to íránské zlato", jak říká průvodce automobilkou. "Spraví to každý a prodáte to kdekoli," tvrdí.
Za pouhých 56 miliónů ríjálů (7000 dolarů), tedy za cenu v Íránu rozumnou, získáte jednoduchý a účelný dopravní prostředek - motor o obsahu 1600 kubických centimetrů a chromové nárazníky; kryty kol, co vypadají jako stříbrné talíře, a velká hranatá čelní světla; okna na kličku a příruční skříňku na rukavice, kam se nic než jeden pár rukavic nevejde; a pak také sympatické výstřelky jako zapalování schované někde pod křehkou palubní deskou a tachometr ukazující zde fantastické 200 kilometry v hodině.
Vybrat si můžete ze dvou barev - čistě a špinavě bílé. Je zbytečné pídit se po variantách se stahovací střechou, klimatizací či dalším přídatných vybavením. Zato náhradní díly si koupíte i v té nejzaplivanější vsi. Od roku 1967 z automobily vyjelo 1,5 miliónu pejkánů. Dnes se zde denně vyrobí 520 kusů.
Vzhledem k hospodářské mizérii, v níž žije mnoho Íránců, dnes jezdí po silnicích mnoho skutečných veteránů. Až na boule, skvrny a větší barevnou škálu jsou od těch, co vyjíždějí z automobilky dnes, k nerozeznání.
I kdyby se samandovi na trhu nedařilo, což se neočekává, i tak se nad pejkány stahují mračna. Například teheránský starosta a další nepřátelé starých časů chtějí prosadit zákaz provozu velmi starých vozů, protože se tak chtějí zbavit smogu visícího nad íránskými městy.
A pak je tu také fakt, že se Írán touží stát členem Světové obchodní organizace, což znamená, že bude muset otevřít dosud chráněný trh zahraniční konkurenci. Dovoz automobilů byl zakázán v roce 1993, aby Chodro a další domácí producenti udrželi cenná pracovní místa. Mluvčí Chodra Hamíd Lajláz Mehrabadí je optimista. "Ať se stane cokoli, pejkán bude součástí Íránu napořád," říká.
A ví, o čem mluví. Taxikář Mohammad Moherání vás proveze centrem Teheránu ve svém pejkánu slátaném rezavým drátem, trubkami a všelijakými hřebíky a nýty. Automobil rachotí, ale majitel je přesvědčen, že pod kapotou doutná síla na několik
dalších desetiletí. "Ten mě možná přežije," říká bezstarostně padesátiletý Teheránec.
 Iránské silnice v poledním žáru |
